Článek
Ladislav Goral se narodil 18. listopadu 1939 v Ihráči na středním Slovensku. Jeho matka pocházela z Levic, z hudebnického rodu Sénášů. Jeden z příbuzných vedl lidovou hudbu Slovenského rozhlasu v Bratislavě a jméno rodu mělo mezi romskými muzikanty váhu.
Válka ale do rodiny zasáhla s ničivou silou. Tehdejší Slovenský stát byl spojencem nacistického Německa a Goralův otec bojoval na východní frontě proti Sovětskému svazu. Později se přidal k partyzánům. Domů se po dlouhé době vrátil jen krátce, aby viděl ženu a děti.
Někdo jej ale udal. Když se k domu blížili Němci, podařilo se mu utéct oknem do lesa. On přežil. Jeho rodina za jeho útěk zaplatila.
Podle Goralova svědectví se vojáci nejprve vyptávali jeho matky, kde manžel je. Nevěděla to, přesto ji odvedli. Potom zamířili k otcově rodině. Goralův dědeček a několik strýců měli být vyslýcháni a přinuceni vykopat si vlastní hrob.
Malý Ladislav byl podle svých vzpomínek u toho. O desítky let později popisoval, že slyšel střelbu a viděl muže padat do jámy. Jeho babička musela sledovat vraždu manžela i synů a následně je zahrabat.
Druhá část rodiny se pokusila zachránit Goralovu matku z vězení v Kremnici. Její matka, tedy Ladislavova babička, vzala s sebou nejstarší vnučku i ročního chlapce. Doufala, že stráže obměkčí pohled na malé dítě a vězněnou ženu propustí. Nestalo se. Všichni byli zatčeni.
Když se blížila Rudá armáda, nacisté vězně odvezli a popravili. Goral během války přišel nejméně o osm příbuzných, mimo jiné o matku, babičku, sestru, malého bratra a několik mužů z otcovy rodiny.
Hromadný hrob
Po válce se jeho otec vrátil raněný, ale živý. Začal hledat manželku, děti a příbuzné. Otce a bratry našel ve společném hrobě poblíž domova. Po zbytku rodiny pátral dál.
Ladislav Goral později vyprávěl, že jej otec vzal s sebou i při hledání matky. V paměti mu zůstala obraznost hromadného hrobu, vrstev mrtvých těl a vápna. Otec měl matku poznat podle šátku, který nosívala.
Jde o osobní svědectví dítěte a jeho otce, ne o forenzní záznam. Právě proto je tak silné: válka pro Gorala nebyla vzdálenou kapitolou dějin, ale vzpomínkou na konkrétní lidi, jejich oblečení, strach a hledání v masových hrobech.
Po válce byli přeživší Romové z okolních osad soustředěni do bývalé německé vesnice Kunešov. Goral vzpomínal, že tam najednou žilo pět až šest tisíc lidí z různých rodů a skupin. Soužití nebylo jednoduché, přesto měli lidé po válce alespoň střechu nad hlavou a možnost začít znovu.
V Kunešově žil do zhruba dvanácti let. Otec pak koupil dům v Kremnici. Jenže Ladislav už tehdy snil o jiném životě.
Sám šel do Prahy
V roce 1953 se rozhodl odejít do Prahy. Bylo mu třináct nebo čtrnáct let. Sám později vysvětloval, že ho inspirovaly pohádky o princích, kteří odejdou do světa, pracují a nakonec se jim daří.
„Já jsem dobrodruh. Byl jsem přesvědčený, že svět je tak malý, že všechno prorazím a dosáhnu všeho, co si budu přát,“ vzpomínal.
Na pražském hlavním nádraží neměl žádné příbuzné ani jistotu, kde bude spát. Oslovil ho náborář z podniku Zemstav na Florenci. Chlapec se nejprve zdráhal jít s cizím mužem, ale nakonec mu uvěřil. Náborář a jeho žena byli bezdětní, nechali ho u sebe bydlet a stali se mu na čas náhradní rodinou.
Goral začínal nakupováním svačin pro dělníky, bagristy a řidiče. Část výdělku mu jeho ochránce posílal otci na Slovensko. Později pracoval v Montážním podniku spojů, dálkově vystudoval průmyslovou školu se zaměřením na slaboproud a techniku.
Ve svých pětadvaceti letech byl přijat ke studiu historie a indologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě tam se začal systematicky zajímat o romské dějiny, jazyk a původ vlastní rodiny.
„O Romy jsem se začal zajímat, protože každý by podle mne měl vědět, kdo je a odkud je,“ vysvětloval. Pátral po rodokmenu a zjistil, že jeho rod lze dohledat až do roku 1728.
Studium ale po třech semestrech nedokončil. Byl z něj z politických důvodů vyloučen. Zájem o romistiku ho však neopustil.
V šedesátých letech se seznámil s hudebníkem Jozefem Fečem a spoluzaložil romskou cimbálovou skupinu Raidž. Kapela vystupovala řadu let, koncertovala také v zahraničí a Goral v ní působil přibližně patnáct let.
Zároveň se věnoval romské mládeži. Se Zdeňkem Pincem založil oddíl, který fungoval pod hlavičkou Pionýra až do jeho zákazu v roce 1980. Pomáhal také u romské školy v Praze 3, otevřené 1. září 1968.
Začátek nebyl slavný. Na slavnostní otevření přišly jen tři děti. Goral a jeho spolupracovníci proto začali obcházet rodiny, děti budili, vodili je do školy, pomáhali jim s hygienou i oblečením. Nebyla to jen práce pedagogická. Byla to sociální práce v době, kdy se o podobných problémech téměř nemluvilo.
Od autobusů k Úřadu vlády
Za normalizace pracoval Goral na telefonních sítích, později jako dispečer pražského Dopravního podniku. Ve volném čase se dál věnoval romské kultuře, navštěvoval osady na Slovensku a učil se romské dialekty.
Po listopadu 1989 se jeho zkušenost začala hodit i státu. Znal se s Petrem Pithartem ještě z dob normalizace. Podle Goralovy vzpomínky kdysi Pithart pracoval v podniku Sady, lesy a zahradnictví a zametal Karlovo náměstí. Tehdy měl žertem říct: „Až budu premiérem, tak tě taky zaměstnám.“
Když se Pithart po revoluci stal předsedou české vlády, skutečně Gorala oslovil. Ladislav Goral se podílel na vzniku Sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny a mezi lety 1990 až 2004 pracoval na Úřadu vlády.
Podílel se také na přípravě takzvané Bratinkovy zprávy, vládního dokumentu z roku 1997, který pojmenoval problémy romské menšiny a navrhoval konkrétní kroky státu. Mnoho doporučení se tehdy nepodařilo naplnit, ale šlo o důležitý pokus začít romskou otázku řešit jako vážné společenské téma.
Vedle veřejné práce se Goral objevil i ve filmu a televizi. Hrál například ve snímcích Causa Králík, Radikální řez, Bony a klid, Noc smaragdového měsíce, Skalpel, prosím, Nemocný bílý slon nebo Indián a sestřička. Objevil se také v seriálech, mimo jiné ve Zdivočelé zemi a Přítelkyni z domu smutku.
Věnoval se i divadlu. Pod vedením Viktorie Čermákové spolupracoval na inscenaci Můj soused, můj nepřítel.
Za celoživotní práci získal jako první cenu Gipsy Spirit, která oceňuje osobnosti a projekty přispívající k lepšímu soužití Romů a většinové společnosti.
Ladislav Goral zemřel 27. ledna 2026 ve věku šestaosmdesáti let. Zanechal po sobě nejen filmové role a desítky let veřejné práce, ale hlavně zaznamenané svědectví o romském holokaustu na Slovensku.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/goral-ladislav-1939
https://radiozurnal.rozhlas.cz/zivotni-pribeh-ladislava-gorala-9592476
https://radiozurnal.rozhlas.cz/nesmilovali-se-nad-nimi-ladislav-goral-vzpomina-na-tragicky-osud-sve-rodiny-8106000
https://radiozurnal.rozhlas.cz/z-vysoke-me-vyhodili-protoze-jsem-kamaradil-s-chartistama-8106557
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/ladislav-goral-1608102
https://vlada.gov.cz/cz/ppov/zalezitosti-romske-komunity/zapis-ze-zasedani-rady-dne-16–kvetna-2003-v-praze-4288/
