Článek
Berlín, počátek roku 1940. V přepychovém salonu v honosné čtvrti Charlottenburg si vysocí zahraniční hosté a nacističtí pohlaváři dopřávají to nejlepší – drahé šampaňské, společnost krásných žen a iluzi naprostého soukromí. Netuší přitom, že v útrobách zdí číhá neviditelný svědek: desítky ukrytých mikrofonů.
V luxusním nevěstinci známém jako Salon Kitty se smyslné rozptýlení mění ve státní operaci. Každé důvěrné slovo pošeptané do tmy ložnice putuje dráty do sklepení, kde ho bedlivě zaznamenávají agenti Sicherheitsdienstu (SD), tajné zpravodajské služby SS.
Jedním z významných návštěvníků Salonu Kitty je italský hrabě Galeazzo Ciano, zeť diktátora Mussoliniho a ministr zahraničí Itálie. Při skleničce a v náručí pohledné blondýnky tu Ciano uvolněně žertuje na účet Adolfa Hitlera – v soukromí si prý s Mussolinim vůdce Německa dobírají jako „směšného malého klauna“.
Netuší, že jeho slova právě zachytil tajný mikrofon za obrazem. O pár ulic dál mezitím úředníci v černých uniformách SS ukládají jeho indiskreci do zápisu. V téže době jiný pokoj Salonu Kitty hostí významného nacistického generála. I on se oddává nočnímu řádění, aniž by tušil, že se ocitl v rafinované pasti nastražené vlastní rozvědkou.
Takových scén se v berlínském Salonu Kitty odehrály stovky. Navenek luxusní nevěstinec, uvnitř přísně střežená špionážní centrála – příběh Salonu Kitty patří k nejpozoruhodnějším epizodám z temného zákulisí nacistického režimu.
Z luxusního podniku špionážní past
Salon Kitty vznikl počátkem 30. let jako prominentní berlínský nevěstinec na adrese Giesebrechtstrasse 11 v Charlottenburgu. Jeho majitelka, původem Němka Katharina „Kitty“ Schmidtová, si během let vybudovala exkluzivní klientelu. Do jejích salónních pokojů s plyšovými křesly a tlumeným světlem chodili prominentní podnikatelé, diplomaté, vysocí úředníci i nacističtí pohlaváři.
Jenže s nástupem nacistů k moci roku 1933 začala mít Kitty pochybnosti a tušení nebezpečí. Byla známá tím, že pro režim zrovna neoplývala nadšením – dokonce prý tajně pomáhala převádět část svých zisků do Británie prostřednictvím uprchlíků.
V roce 1939 se rozhodla z Německa uprchnout, ale 28. června 1939 byla zadržena na nizozemských hranicích agenty Sicherheitsdienstu. Ti ji eskortovali do berlínského sídla gestapa v Prinz-Albrecht-Strasse. Zde Kitty stanula tváří v tvář mladému důstojníkovi SS jménem Walter Schellenberg.
Walter Schellenberg byl ambiciózní třicetiletý právník a vycházející hvězda nacistické rozvědky – přímý podřízený Reinharda Heydricha, obávaného šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Právě Heydrich byl strůjcem nápadu proměnit Salon Kitty ve špionážní síť.
S cynickým nadhledem a znalostí slabostí mocných si Heydrich uvědomoval, že víno a ženy dovedou uvolnit i nejzarytějšího tajnůstkáře. Jeho plán zněl: nenápadně převzít kontrolu nad nejvyhlášenějším berlínským bordelem a systematicky tam odposlouchávat prominentní hosty. V intimním prostředí prosyceném alkoholem a rozkoší měli nic netušící diplomaté či důstojníci lehčeji prozradit státní tajemství nebo aspoň odhalit své skutečné názory na režim.
Stejně tak mohla tato past posloužit ke zkoušce loajality samotných nacistů – stačilo podezřelého funkcionáře „nenápadně“ nasměrovat do Salonu Kitty a nechat jej se podřízeným mikrofonům sám usvědčit z případné nespolehlivosti.
Heydrich proto pověřil Schellenberga realizací operace, které se mezi zasvěcenými začalo říkat krycím názvem „Akce Kitty“. Když zadržená Kitty Schmidtová stanula před Schellenbergem, dostala drsné ultimátum: buď se podvolí a bude s SD spolupracovat, nebo skončí v koncentračním táboře.
Za této situace neměla pětačtyřicetiletá žena na výběr – souhlasila, že naoko zůstane provozní šéfkou svého podniku, ale fakticky jej předá do služeb nacistické špionáže. Schellenberg jí údajně slíbil, že vše bude probíhat „jako dosud“ – její původní zaměstnankyně mohou dál obsluhovat běžné zákazníky a podnik pojede veřejně beze změn.
Jen bude muset strpět jisté „inovace“: instalaci odposlechů, zřízení tajné poslechové místnosti a zejména přijetí nové skupiny specifických dvaceti prostitutek, které budou obsluhovat pouze speciálně vybrané klienty podle pokynů SS.
Následně došlo k rychlému převzetí Salonu Kitty pod kuratelu SD. Heydrich s Schellenbergem měli volnou ruku – nevěstinec dočasně uzavřeli a nechali jej přestavět na míru svým účelům. Všechny místnosti pro hosty prošly důkladnou renovací: luxusní vybavení bylo ještě vylepšeno, přibyly nové těžké závěsy, tlusté koberce a stylový nábytek.
To vše nejen kvůli dojmu na klienty, ale také proto, aby interiér skryl moderní techniku. Technici SD pečlivě ukryli celkem padesát mikrofonů po celém domě – do lustrových závěsů, pod stoly, za obrazy v ložnicích. Kabely od nich byly protaženy nenápadnými průduchy přímo do sklepních prostor, které se proměnily v tajné technické centrum operace.
Tam vznikla malá zvukotěsná místnost, v níž se střídalo pět specializovaných operativců SD, vázaných přísahou mlčenlivosti pod trestem smrti. Jejich úkolem bylo nepřetržitě poslouchat a zaznamenávat veškeré dění nahoře – hovory mezi prostitutkami a klienty se nahrávaly na voskové desky, případně na tehdy špičkové magnetofonové pásky.
Heydrich osobně dbal na to, aby vše fungovalo dvojitě jištěným systémem: rozhovory měly jednak v paměti uchovat samotné nasazené agentky (ženy), jednak je zaznamenávaly i přístroje. Žádná informace neměla uniknout.
Nábor agentek
Zásadní složkou operace bylo získat vhodné ženy pro roli špionek v převleku za prostitutky. Heydrich dobře věděl, že potřebuje výjimečné osobnosti – „špičkové prostitutky“, jak s cynismem sobě vlastním prohlásil. Walter Schellenberg proto rozeslal po Berlíně přísně tajný oběžník s instrukcemi k výběru kandidátek.
Po úřadech koloval spis, který hledal ženy splňující náročný profil: měly být inteligentní a vzdělané, ovládat cizí jazyky, být náruživě oddané národnímu socialismu a současně „posedlé muži“.
Při zátahu založeném na těchto kritériích sebralo policejní mravnostní oddělení v Berlíně desítky běžných prostitutek. Z nich pak důstojníci SS vybírali ty „emočně nejspolehlivější“, u nichž předpokládali ideovou loajalitu a schopnost udržet tajemství.
Podle dobových zpráv ovšem do výběru vstoupily i dívky z úplně jiných poměrů: Schellenbergovi lidé zverbovali i několik mladých žen z tzv. dobrých rodin – dobře situované, vdané dámy, často z vyšších společenských kruhů.
Nakonec bylo vybráno dvacet žen – stálých „agentek“ Salonu Kitty. Všechny prošly speciálním školením pod dohledem SD. Učily se poznávat podle uniforem různé hodnosti a armádní složky, studovaly základy šifrování a kódů a udržovaly si přehled o aktuálním politickém dění.
Instruktoři je cvičili v technikách, jak nenápadně získat informace – umění konverzace, psychologii svádění a navazování důvěry, to vše samozřejmě při zachování dojmu, že jde jen o nezávazné povyražení. Oficiálně byly tyto ženy přijaty do SS, ačkoliv v jinak čistě mužském řádu neměly formální hodnost. Zavázaly se přísahou mlčenlivosti a loajality.
Některé zdroje uvádějí, že ani samotné novicky zpočátku netušily plný rozsah operace – chápaly, že pracují pro rozvědku, ale neměly tušení o nainstalovaných mikrofonech. Ženy proto věřily, že jediným zdrojem zpráv ze Salonu Kitty budou jejich vlastní písemné raporty o každém klientovi, které musely po směně vyplnit.
Výsledkem příprav byla dokonale propracovaná síť osob a techniky, připravená k nasazení. Na jaře v březnu 1940 byl Salon Kitty znovu otevřen pro vybranou klientelu. Madame Kitty Schmidtová zůstala oficiální vedoucí – vítala hosty ve svém salónu s krbem a starožitnými zrcadly, nabízela jim šampaňské a s úsměvem předkládala speciální album fotografií.
V něm bylo právě oněch dvacet nových dívek, každá představena lákavou momentkou. Když si významný host vybral, Kitty mu diskrétně zajistila společnost dotyčné slečny. Do alb však směly nahlédnout pouze vyvolené osoby, a to ještě po použití tajného hesla.
„Přicházím z Rothenburgu,“ pronesené polohlasem na recepci, bylo signálem pro personál, že příchozí je zasvěcený klient, který má být obsloužen „speciálním katalogem“ a nasměrován ke špionážním dívkám. Běžní zákazníci, kteří heslo neznali, nic nepostřehli – pro ně podnik fungoval jako dřív se standardní obsluhou původního personálu.
Provoz pod dohledem SD
Od chvíle znovuotevření Salonu Kitty s ním byla bezpečnostní služba SD propojena každý den 24 hodin. V podzemní místnosti seděli na střídající se směny pečlivě prověření technici a zaznamenávali hovory. Po skončení večera zpracovali své záznamy: zásadní či kompromitující informace posílali přímo Heydrichovi na stůl, drobnější poznatky zakládali do kartoték.
Heydrich, proslulý svou podezíravostí i vůlí shromažďovat na každého případné kompromitující materiály, tak postupně hromadil tlusté složky indiskrecí mocných. Nešetřil při tom ani vlastní „soudruhy“ v SS – s cynismem sobě vlastním neměl problém odposlouchávat i kolegy generály, pokud si k němu do Salonu přišli potajmu užít.
Sám Heydrich, ač ženatý, nebyl v návštěvách nevěstinců žádným nováčkem. Do Salonu Kitty také občas zavítal na „inspekční návštěvu“ – ovšem pokaždé dal vypnout mikrofony, aby jeho vlastní hříchy nezůstaly na páskách. Podle svědectví byl při těchto soukromých návštěvách k ženám obzvlášť surový. V hierarchii nacistické morálky očividně platilo, že pro vysoce postavené strážce ctnosti neplatí stejná pravidla jako pro ostatní.
Klientela Salonu Kitty za války zahrnovala rozmanitou směsici figur – od cizinců po prominentní Němce. Mnozí sem byli přímo cíleně nasměrováni agenty SD. Například důstojníci gestapa nenápadně doporučovali berlínské radovánky zahraničním diplomatům, vojenským přidělencům nebo obchodním emisarům z neutrálních či spojeneckých zemí.
Ti pak dostali tip na „vyhlášený podnik Madam Kitty“ a často i ono heslo pro zvláštní služby. Historické prameny uvádějí, že mezi pravidelné zákazníky tak patřil například již zmiňovaný hrabě Ciano, jehož upřímně pohrdavé výroky na adresu Hitlera byly zachyceny a nepochybně putovaly do přísně tajných hlášení.
Dalším byl SS generál Josef „Sepp“ Dietrich, velitel Hitlerovy osobní stráže, který si v Salon Kitty dopřál dokonce jednu bujarou noc se všemi dvaceti zvláštními dívkami najednou – žádná státní tajemství z něj ovšem opilá euforie nedostala.
Joseph Goebbels, všemocný ministr propagandy, byl také zaznamenán mezi hosty. Proslul svou zálibou v pozorování lesbických show, které by ovšem kdekoli jinde samy o sobě byly nacisty označeny za „asociální“ zvrhlost. V Salonu Kitty pro ně však pánové z vyšších kruhů udělali výjimku.
Britský špion a dvojitá hra
Tak přísné utajení operace se dařilo dlouho udržet – většina hostů ani personálu netušila, co se za sametem skrývá. Přesto došlo k zajímavému průlomu ze strany Spojenců. Do Berlína byl totiž nasazen britský špión Roger Wilson, který vystupoval v roli zdánlivě loajálního Rumuna jménem Ljubo Kolčev.
Tento agent se v rámci své legendy stal častým hostem berlínských nočních podniků. V Salonu Kitty mu neuniklo podezřelé chování některých dívek a možné známky přítomnosti tajné techniky. Britové se rozhodli riskovat: podařilo se jim napojit na některé linky vedoucí ze Salonu Kitty.
Díky tomu začala britská tajná služba zachytávat tytéž hovory co nacisté – po určitou dobu tak poslouchaly sklepení v Giesebrechtstrasse dvě různé tajné služby zároveň. Z archivů vyplývá, že Britům se touto cestou podařilo získat několik zajímavých střípků informací, ale žádný vyložený trumf, který by výrazněji ovlivnil průběh války.
Dne 3. července 1942 dopadly na Berlín pumy britského Královského letectva, a jedna z nich zasáhla také budovu na Giesebrechtstrasse 11. Horní patro Salonu Kitty bylo explozí zcela zničeno a zbytek domu vážně poškozen. Tím prakticky skončilo fungování pečlivě budované špionážní centrály.
Reinhard Heydrich v té době již nežil – o pouhý měsíc dříve podlehl atentátu v Praze. Jeho nástupci v SD a RSHA neměli o pokračování projektu takový zájem. Ostatně i Schellenberg přiznal, že výstupy ze Salonu Kitty postupem času ztrácely význam: válka se vyhrocovala, zahraničních diplomatů v Berlíně ubývalo a nacističtí činovníci byli opatrnější. V troskách po náletu tak vedení SD vidělo příležitost experiment uzavřít.
Po náletu byl Salon Kitty uzavřen a speciální technické zařízení v tichosti odklizeno. Později, když byl dům provizorně opraven, směla Kitty Schmidtová podnik znovu otevřít v omezeném rozsahu (pouze v přízemí), ale již jen jako obyčejný civilní nevěstinec. Válka se chýlila ke konci a o elitní klienty byla nouze.
Z pohledu nacistických špiček tím celá záležitost přestala existovat – Kitty bylo důrazně řečeno, že má o předchozích aktivitách navždy pomlčet, jinak ji dostihne odplata. Madame Kitty své tajemství udržela. Po kapitulaci Německa v roce 1945 zůstala v Berlíně a nadále diskrétně provozovala svůj podnik – tentokrát už jen pro obživu, ne pro říši.
Zemřela roku 1954 ve věku 71 let, aniž by prozradila jména někdejších klientů nebo nasazených dívek. Z dochovaných svědectví vyplývá, že i ony ženy, někdejší erotické agentky SD, navždy zachovaly mlčení.
Po válce se budova bývalého Salonu Kitty dočkala překvapivě všedního osudu. Podnik převzaly děti Kitty Schmidtové a údajně jej jako běžný noční klub provozovaly ještě několik desetiletí. Teprve v 90. letech 20. století byl dům přeměněn na ubytovnu pro žadatele o azyl – i ta však měla jepičí život, neboť se proti ní postavili místní rezidenti.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Salon_Kitty
https://crimereads.com/salon-kitty-berlin-wwii-espionage/
https://allthatsinteresting.com/salon-kitty
https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/salon-kitty-wwii-spy-ring-brothel.html
