Článek
„Musí přece existovat něco jiného než spát, pracovat… a zase spát a pracovat,“ pronese Pavla v jedné z klíčových scén filmu Legenda o Pavlovi a Pavle. Tohle prosté povzdechnutí mladé prodavačky jako by vystihlo pocit mnoha lidí v NDR. Navzdory obavám komunistických cenzorů se snímek režiséra Heinera Carowa na jaře 1973 dostal do kin a brzy se z něj stal fenomén.
Milostné drama o svobodné matce Pavle a ženatém úředníkovi Pavlovi podávalo všední život ve východním Německu nebývale otevřeně a kladlo otázku, co si člověk může od života skutečně přát. Film doprovázel soundtrack populární rockové kapely Puhdys a během prvních týdnů přilákal do kin davy diváků.
Angelica Domröseová už byla v té době v NDR poměrně známou herečkou – od konce 50. let hrála menší i větší úlohy ve filmu, několikrát za sebou byla nominována mezi nejoblíbenější televizní herečky a účinkovala na divadelních scénách Berliner Ensemble či Volksbühne.
Režisér Carow ji přesto zprvu na roli Pavly nechtěl. Hledal neokoukanou tvář „ze života“ a Domröseová mu připadala příliš populární a městsky uhlazená. Herečka však na kamerových zkouškách předvedla nečekanou proměnu – dokázala ztělesnit Pavlu jako autentickou „ženu z ulice“ se vší poetickou drzostí. Carow nakonec změnil názor a svěřil jí patrně nejvýraznější ženskou roli v dějinách východoněmeckého filmu.
Legenda o Pavlovi a Pavle se od premiéry stala jedním z nejmilovanějších filmů v NDR. V roce 1975 ji – jako jeden z mála východoněmeckých snímků té doby – odvysílala v hlavním čase i západoněmecká veřejnoprávní televize ARD. Z Angeliky Domröseové a jejího hereckého partnera Winfrieda Glatzedera (představitele Pavla) udělal film hvězdy první velikosti.
Na příběhu Pavly, která se nebojí toužit po lásce a štěstí bez kompromisů, vyrostla celá generace východních Němců. O desítky let později jmenuje tenhle film mezi svými nejoblíbenějšími například i bývalá kancléřka Angela Merkelová. Sama Domröseová v rozhovorech říkala, že ji těší, když i mladší generace film stále chápe a nachází v něm zalíbení – něčeho takového podle ní dosáhne jen málokteré dílo.
Po Biermannovi už pro ni v NDR nebylo místo
Euforie z Pavla a Pavly však měla jen krátké trvání. V listopadu 1976 se Angelica Domröseová dostala do otevřeného sporu s politickým režimem. Společně se svým manželem, hercem Hilmarem Thatem, patřila k umělcům, kteří se odvážili podepsat protestní dopis proti vyhoštění písničkáře Wolfa Biermanna.
Populární socialistický bard Biermann byl kritikou poměrů trnem v oku vládnoucí straně – když na podzim 1976 vycestoval koncertovat na Západ, úřady mu zakázaly návrat a odebraly občanství. Pro Domröseovou a další umělce to byla poslední kapka. Jejich otevřený dopis, který Biermannovo zbavení občanství odsoudil, podepsaly desítky významných osobností východoněmecké kultury.
Následky se dostavily záhy. Také Domröseová, do té doby opora filmových hitů i významných scén, se ocitla pod dohledem a tlakem. Po podpisu protestu byla stále více profesně omezována a marginalizována. Režim ji neuvěznil ani veřejně nehanobil – „pouze“ jí postupně zužoval prostor k práci v oboru a doufal, že slavná herečka ztratí veřejný vliv.
V kulturním životě NDR nastalo v důsledku Biermannovy aféry zemětřesení. Kdo se tehdy odmítl postavit na stranu státní politiky, toho čekal obdobný osud: zákaz činnosti, výrazné omezení, nebo tlak k „dobrovolnému“ odchodu do exilu. Mnozí prominentní spisovatelé, herci či hudebníci byli umlčeni, jiní odešli ze země.
Několik následujících let prožila Domröseová v profesním tlaku, omezování a nejistotě. Bylo jí teprve kolem pětatřiceti, v nejlepším věku herecké dráhy – a najednou dostávala stále méně příležitostí. Výjimkou byla například role ve filmu Bis dass der Tod euch scheidet, který vznikal v letech 1977/1978, a několik televizních prací.
S Hilmarem Thatem a několika přáteli sice občas vystupovali pololegálně v obyčejných hospodách, jinak ale patřili k nežádoucím osobám veřejného života. Deníky a časopisy jejich fotografie přestaly otiskovat. Pro Angeliku Domröseovou, která byla ikonou mladé generace, to musel být zvlášť trpký pád.
Po několika letech izolace a omezování došla manželům trpělivost. V roce 1980 požádali Domröseová a Thate o povolení k vystěhování do západního Německa – a k nemalému překvapení ho dostali. Není vyloučeno, že se jich chtěla východoněmecká moc jednoduše zbavit: v očích režimu se stejně stali zrádci, kteří „narušují jednotu lidu“. Tehdy devětatřicetiletá herečka opustila svou rodnou zemi i rozehranou kariéru a začala nový život v Západním Berlíně.
Dva roky nato směl odejít také její filmový kolega a přítel Winfried Glatzeder. Tím pádem už nic nebránilo tomu, aby komunistická propaganda oba „dezertéry“ zcela vymazala z oficiální kultury. Legenda o Pavlovi a Pavle byla v 80. letech v NDR stažena z distribuce – oblíbený snímek zmizel z kin i televizních obrazovek na dlouhých deset let. Domröseová s Glatzederem se dočkali plné satisfakce až po pádu Berlínské zdi v roce 1989, kdy se jejich Pavel a Pavla vítězoslavně vrátili na plátna a znovu si získali publikum.
Nový začátek na Západě
Začít zcela nanovo těsně před čtyřicítkou nebylo pro herečku jednoduché. Angelica Domröseová však už během nucené pauzy tajně dostávala vzkazy od filmařů i divadelníků z druhé strany železné opony. Po příjezdu do Západního Berlína na ni čekaly první nabídky: brzy hrála na divadelních scénách v Hamburku, Bochumi či ve Vídni.
Získala také stálé angažmá na renomované scéně Schillerova divadla v Západním Berlíně, kde působila celá 80. léta. Ve filmu ani televizi navzdory počátečnímu zájmu už na svůj někdejší věhlas zcela nedosáhla – tak silná role, jako byla Pavla, se prostě neopakovala.
Přesto se objevila v řadě západoněmeckých televizních produkcí. V roce 1986 si například zahrála cameo roli po boku hereckých hvězd v populárním seriálu Kir Royal. V 90. letech pak účinkovala i v kriminálním cyklu Polizeiruf 110, jehož tradice navazovala na východoněmecký předobraz.
Po znovusjednocení Německa se Angelica Domröseová mohla znovu přirozeně pohybovat i v kulturním prostoru východního Berlína. Pokračovala v práci především na prknech divadel: vystupovala ve Volksbühne a hostovala i na dalších scénách ve sjednocené metropoli. Ještě v roce 2012 přijala hlavní roli ve filmu Až k horizontu, pak doleva – komediálním příběhu o vzpouře obyvatel domova důchodců, který se stal její rozloučenou s filmovou kamerou.
Herečka byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem byl český herec Jiří Vršťala, druhým pak Hilmar Thate, kolega z divadla i filmu, s nímž sdílela osud odvážného odchodu na Západ. Zůstali spolu celý život. Thate zemřel v roce 2016 ve věku 85 let. Domröseová se kromě toho nikdy netajila svým silným poutem k rodnému městu – vyrostla v poválečném rozděleném Berlíně a říkávala, že právě „město ji adoptovalo“, když rodinné zázemí selhalo.
Během kariéry i osobního života si Angelica Domröseová prošla několika těžkými zkouškami. V první dekádě 21. století dočasně ustoupila z veřejného života kvůli zdravotnímu kolapsu a psychickému vyčerpání. Otevřeně pak přiznala svůj dlouholetý boj s nespavostí a závislostí na lécích, s níž se musela léčit.
Návrat k práci však zvládla a svůj příběh sepsala v autobiografii Ich fang mich selbst ein (Polapím se sama, 2003). V knize i pozdějších rozhovorech se zamýšlela nad stárnutím a vlastní komplikovanou minulostí s velkým nadhledem. „Kdo stárne, měl by spíš světlat než hořknout,“ napsala – a sama byla živým důkazem pravdivosti těchto slov. Angelica Domröseová zemřela 15. května 2026 v Berlíně, ve věku 85 let.
Zdroje:
https://www.tagesspiegel.de/kultur/schauspielerin-angelica-domrose-ist-gestorben-15602408.html
https://www.berliner-zeitung.de/article/fuer-immer-paula-angelica-domroese-wird-80-149868
https://www.berliner-kurier.de/ddr/angelica-domroese-ddr-dunkle-seite-li.10036511
https://www.umass.edu/defa/people/1064/
https://www.filmuniversitaet.de/artikel/detail/zum-gedenken-an-angelica-domroese
https://www.bundesstiftung-aufarbeitung.de/de/recherche/kataloge-datenbanken/biographische-datenbanken/angelica-domroese
https://www.defa-stiftung.de/filme/filme-suchen/zeitzeugengespraech-angelica-domroese/
