Peklo v hlubinách Příbrami: příběh největší důlní katastrofy v českých dějinách

Na úzkém proužku lepenky od dynamitových náloží se objevují roztřesené řádky tužkou. „Prosím Vás, kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mýma dětma a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.“

Tento zoufalý vzkaz našli horníci 22. června 1892 hluboko v temnotách zpustošeného dolu Marie. Slova umírajícího havíře, adresovaná manželce a dětem, šeptají o modlitbách, o bezvýchodném boji o život, a končí děsivě klidnou větou o upadnutí do „spánku věčnosti“. Bylo to poslední rozloučení jednoho z těch, kteří se už domů nikdy nevrátili.

O necelý měsíc dříve, 31. května 1892, začínal ten den docela obyčejně. Bylo teplé úterní poledne, děti se ve škole vrtěly nedočkavostí před letními prázdninami a havíři se pomalu scházeli u šachet Mariánského dolu v Příbrami – čekal je každodenní sestup do stříbrorudných hlubin.

„Zdař Bůh,“ zdraví se navzájem čerstvými hlasy parta mužů převlečených do pracovních mundúrů a mizí jeden po druhém v černém otvoru jámy. V podzemí se střídají směny: unavení havíři z ranní šichty stoupají vzhůru k povrchu a proti nim do jámy sfárává 835 mužů na odpolední směnu. Nikdo z nich netuší, že hluboko pod zemí se právě píše první odstavec nejčernější kapitoly příbramské historie.

Krátce před polednem dokončila čtveřice havířů – Emanuel Kříž (41 let) a jeho tři kolegové Alois Nosek, Jan Kadlec a Václav Havelka – práci na 29. patře Mariánského dolu. Ušpinění a vyčerpaní čekají, až se uvolní klec stoupacího stroje, aby mohli vystoupat nahoru.

Ve světle slabých olejových kahanů vidí sotva jeden druhého. Křížovi právě dohořívá knot v lampě a tmavá chodba před ním je najednou téměř neprostupná. Rozhodne se proto ještě před nástupem vyměnit knot – bez světla je vstup na výtahovou klec přísně zakázán a navíc by to bylo holé bláznovství.

Ve spěchu vytrhne z kahanu doutnající zbytek starého provázku a nešťastně jej odhodí do propadliny pod nárazištěm. Zbytek věty zanikne v ozvěně šachty. Dole pod nimi se totiž povalují dřevěné třísky z výdřevy a stará lana prosáklá olejem. Muži zbystří. Okamžik zůstanou zticha a naslouchají, jestli se ozve praskání hořícího dřeva. Žádný zápach kouře ale necítí.

Po několika minutách sejdou o patro níž a opatrně nahlédnou do temného sklípku, kam doutnající oharek spadl. Nic. Ani po čtvrt hodině není vidět plamen, necítit dým – zdá se, že vlhkost na dně šachty uhlík uhasila. Kříž si uleví, ostatní jen potřesou hlavou a pak všichni čtyři nastupují do výtahové klece. Ve 12:10 vyjíždějí na denní světlo, netušíc, co po nich zůstalo tam dole.

Ještě hodinu zůstává pod zemí klid. Noví havíři na odpolední směně mezitím dorážejí na svá pracoviště – rozptýlení v různých patrech Mariánského dolu i v sousedních dolech, které jsou navzájem propojené sítí chodeb. Kolem půl druhé odpoledne však horníky mířící chodbou k úrovni 29. patra Mariánského dolu náhle překvapí ostrý zápach a štiplavý kouř.

Místo, kudy před hodinou vystoupali Kříž a jeho druhové, je v plamenech. Hoří dřevěná výztuž (výdřeva) kolem výtahové šachty. Muži neváhají – berou nohy na ramena a uhánějí zpátky k výtahu. Když zděšení vyfárají na povrch, křičí zadýchaně na všechny okolo: „Hoří! Dole hoří!“

Oheň mezitím v podzemí propuká naplno. Zažrané dřevo tisícimetrového dolu hoří jako troud – výdřeva sloupu vysoké šachty byla suchá a prosáklá olejovými mazadly. Plameny hltavě olizují dřevěné trámy a během chvilky pohlcují celé patro.

Jakmile se do ohně dostanou vědra s lampovým olejem a zásoby dřeva, žár nabírá na síle. Chodbymi se žene hustý černý dým a smrtící plyny. Hoření v úzkých podzemních prostorách je nedokonalé – produkuje obrovské množství oxidu uhelnatého, který se okamžitě šíří dál do dalších částí dolu.

Příbramské doly tehdy nemají žádné ventilátory; vzduch proudí šachtami jen přirozeným tahem, a ten byl toho dne zoufale slabý – i na povrchu panovalo dusné teplo okolo 24 °C, takže rozdíl teplot byl malý. Místo aby jedovaté zplodiny stoupaly vzhůru a rozptýlily se komínovým efektem, ženou se bočními štolami do sousedních dolů.

První úder přichází zákeřně odspodu. V dole císaře Františka Josefa (Ševčínském), který je s Marií propojen chodbami o 350 metrů dál, najednou začínají horníci kolabovat. Dříve než kdokoliv stihne cokoli ohlásit nebo zareagovat, kácí se k zemi první oběti otrávené oxidem uhelnatým.

Ve 13:00 se konečně daří zalarmovat vedení dolů i většinu havířů. Závodní inspektor Hugo Grögler se rozběhne do báňského ředitelství předat lístek s naléhavou zprávou: „Poslušně hlásím, že na 29. obzoru Mariánského dolu vypukl požár a pravděpodobně také výdřeva dolu jest zachvácena…“ Jenže to už se pod zemí šíří peklo.

Mnozí horníci z odlehlejších šachet varování vůbec neslyšeli. Jiní ho bohužel podcenili – nevěřili, že by mohlo jít o vážné nebezpečí. V příbramských dolech přece nikdo nepamatuje velký požár; určitě je to jen nějaká drobná nehoda, kterou brzy uhasí. Dolují tedy dál, zatímco dým a jedovatý plyn se valí chodbami.

Neviditelný zabiják proniká i do Vojtěšského dolu a dolu Prokop. Ti, kdo zůstali hluboko uvnitř, se začínají dusit a v tom okamžiku už nemají úniku. Na některých patrech se horníci sbíhají ke stoupacím strojům a výtahovým klecím, instinktivně prchají ke šachtám, jak jim ubývá dechu. Jenže náporu zoufalců stroje nestačí – a navíc nemilosrdně dochází čas.

Mnozí omámení muži se nedokážou na žebřících a visutých žebříkových cestách udržet; pouštějí se a řítí se temnotou dolů. Stovky metrů volného pádu. Těla narážejí do stěn a trámů, než bezvládně dopadnou do bahna. Když se podaří některé výtahové klece dostat vzhůru, bývají prázdné – jen na jejich podlaze zůstávají zakrvácené dřeváky, pomačkané klobouky a skvrny od krve, ale po mužích ani stopa. V jedné kleci vyvezené ze Ševčinského dolu najdou lidé na povrchu jen pár zahnědlých hornických klobouků: jejich majitelé spadli zpět do jámy, když ztratili vědomí.

Oheň se brzy rozšiřuje do tak velké části revíru, že záchranné práce začínají být nemožné. Vedení dolů se v zoufalství rozhodne zalít Mariánský důl vodou, aby hořící důl uhasilo. Do zatopených šachet pumpují hektolitry vody – jenže tím jen zhorší situaci.

Žhavé uhlíky zchlazené vodou produkují ještě více dusivého kouře a vodní pára tlačí jedovaté plyny do dalších chodeb. Smrt tak má volné pole působnosti. Havíři v nejnižších patrech, kam by cesta na povrch trvala bezmála hodinu, už nemají šanci. Dusí se a klopýtají v černočerné tmě, daleko od šachet, odkud by mohli uniknout.

Mračna hustého dýmu konečně začnou stoupat i ven z jam. Nad šachtami stoupá temný sloup kouře, který je vidět už zdaleka. Poplach se rozlézá na povrchu: „Hoří v dole! Hoří v Marii!“ – slyší sousedé havířské ženy křičet jedno přes druhé. Ze všech stran se sbíhají zděšení lidé ke štolám.

Panika zasahuje Březové Hory (hornickou čtvrť Příbrami) tentokrát v plné síle. Zástupy žen, dětí i starých rodičů obléhají jednotlivé doly a s hrůzou očekávají, kdo vyfárá a kdo ne.

Přesto se objevují i záblesky naděje a hrdinství. Zatímco některé mladičké hornické ženy ve strachu omdlévají a staré matky zhrouceně klečí v blátě, zkušení havíři se bleskově organizují k záchraně. Na povrchu nikdo neváhá – havíři z jiných šachet i čerstvě vyfáraní muži z ranní směny se dobrovolně vrhají zpět do jámy.

Jediné, co si mohou vzít na pomoc, je kapesník namočený v octu proti kouři. Než se spustí do hořícího pekla, podává jim někdo hlt rumu – věří se totiž, že silný alkohol neutralizuje jedovaté plyny. Vytahují k světlu bezvědomé horníky, mnohé už v poslední agonii, a nehledí přitom na vlastní životy. Uvědomují si, že na ně dole čeká jen dusivá tma a plameny – a možná smrt – ale přesto jedou znovu dolů. A pak znovu. Někteří z nich se vracejí na povrch už jen jako mrtvoly.

Horník Antonín Pešek sjede s klecí do žhnoucího dolu třikrát za sebou. Když se napočtvrté neobjevuje, tuší všichni neblahé zprávy: Peškovo bezvládné tělo vytahují druhové až po dlouhých minutách a už jim v náručí nedýchá. Podobně dopadne i Augustin Žlutický, havíř a cvičitel dobrovolných hasičů.

Odvádí neuvěřitelnou práci – vždy znovu dodá ostatním odvahy a spouští se dolů, aby hledal další přeživší, až v dole nalezne i on svůj hrob. Z celé té odpolední směny není radno dělat si iluze: situace je tragická. K večeru už ze šachet vytahují převážně bezvládná těla.

Do 19. hodiny se z podzemí ozývá ještě občasné klepání – slabé signály těch, kteří hluboko v chodbách volají o pomoc. Každým úderem však mizí naděje. Když se konečně záchranné čety dostanou na místo, odkud naposled slyšeli zaklepání, nacházejí už jen další mrtvé.

Na Březových Horách mezitím vypuká zoufalství, jaké si nikdo dříve nedovedl představit. Na nádvoří dolu Anna a Ševčínského dolu se hromadí zakrvácené a ohořelé mrtvoly. Šachtami zní křik a nářek pozůstalých.

Kolem bezvládných těl hoří petrolejové lampy, někdo přináší velký kříž a staví ho uprostřed dvora. Hromadný pláč vdov a sirotků se mísí s prachem, jenž se vznáší od dolů jako přízračný závoj. Zástupy lidí čekají celou noc a následující dny u šachet na jakoukoli zprávu. Bojí se nejhoršího, ale zároveň se v nich sváří jiskřička naděje – co když se stal zázrak a jejich milovaný ještě někde čeká na záchranu?

Zázrak skutečně přichází, ale jen jeden a až za velmi dlouho. Celkem 318 havířů z odpolední směny se už nikdy ke svým rodinám nevrátí. Většina zahynula dole v temnotě – buď se udusili plyny, nebo zřítili do hlubin při chaotickém útěku. Mezi oběťmi je i pět hrdinných záchranářů.

Příbram je zdrcená: během jediného dne ztratilo své otce přes 900 dětí. Ještě 1. června odpoledne – den po požáru – lidé marně doufají, že se vynese na světlo někdo živý. Ze šachet se však na povrch dostávají už jen zohavená těla. Po poledni se na okamžik ozve z útrob Františko-josefské šachty osmnáct dvojúderů zvonu – signál, že tam dole možná ještě někdo živý je.

Záchranáři okamžitě spouštějí klec dolů, ale když sjede do patra, ze kterého přišly údery, nacházejí už jen hrobové ticho a mrtvé. Teprve po 24 hodinách od vypuknutí požáru nacházejí horníci jediného živého muže. Havíř Jan Soukup přečkal v závalu skoro celý den.

Jako zázrakem se dočká záchrany, dezorientovaný, polomrtvý, ale živý – jediný přeživší z hlubin. Je tiše vyzdvižen na povrch a s nesmírnou úlevou odvezen do nemocnice. Další zranění, kteří byli z dolu vyproštěni v bezvědomí, bohužel postupně umírají – například Václav Krotký, zachráněný havíř, zemře po devíti dnech v příbramské nemocnici.

Když se v následujících dnech spočítají ztráty, děsí to i otrlé lékaře a četníky: celkem 319 mrtvých horníků. Těla se nestíhají ani jednotlivě pohřbívat; musí se kopat hromadné hroby na příbramském a březohorském hřbitově, protože hrozí epidemie.

Pohřební obřady jsou doprovázeny usedavým pláčem stovek vdov a sirotků. Rakev mnohdy skrývá jen ohořelé torzo, jindy dokonce jen vylovené údy, u kterých nebylo možné zjistit, komu patřily. Báňský rada Jan Novák při smuteční řeči zajíkavě vzlyká a nenachází slov. Když mluví o neštěstí a obětech, hlas se mu zlomí a on se rozpláče před celým zástupem – podobně jako většina města.

Celá země upírá k Příbrami pozornost. Zprávy o hrůzné březohorské katastrofě se rychle šíří po světě. Císař František Josef I. posílá na pomoc pozůstalým finanční dary, proudí sem sbírky od lidí z celého Rakouska-Uherska, dokonce i z daleké Ameriky. Přímo na místo tragédie přijíždí profesor Tomáš Garrigue Masaryk, tehdejší poslanec říšského parlamentu, a osobně podporuje co nejrychlejší vyplacení odškodného rodinám obětí.

Během několika týdnů se vybere ohromná částka a sirotci a vdovy dostanou finanční pomoc, která jim má ulevit v nejhorších časech. Peníze však nijak nezahojí ztrátu milovaných.

Když opadne první vlna emocí, nastává pátrání po příčinách. Jak mohlo dojít k tak strašné tragédii? Vyšetřování okolností požáru trvá měsíce. Zřizuje se zvláštní komise a soud v Příbrami vyslýchá svědky. Jako první s konkrétním obviněním přichází jistý horník Václav Havelka – jeden ze čtveřice, která požár neúmyslně založila.

Přihlásí se na četnické stanici 13. června a udal kolegu Emanuela Kříže jako viníka neštěstí. Kříž a další tři havíři, kteří byli s ním na 29. patře (Havelka, Nosek, Kadlec), stanou před soudem. Odborné posudky znalců z Báňské akademie sice upozorňují, že pád doutnajícího knotu nelze označit za jednoznačnou příčinu požáru a že dotyční horníci neporušili žádné předpisy – „Není tu žádného viníka, ale velmi mnoho politováníhodných okolností,“ zazní dokonce u soudu.

Přesto chtějí mít úřady jasno. Emanuel Kříž je nakonec odsouzen jako hlavní viník a dostává tři roky těžkého žaláře. Jeho tři kolegové jsou potrestáni odnětím svobody v rozmezí několika měsíců až dvou let. Kříž údajně ve vězení zešílel a brzy zemřel, pronásledován představou, že způsobil smrt stovek kamarádů. To je jen legenda.

Ve skutečnosti však byl po odpykání části trestu propuštěn na císařskou milost – do šachet se už nikdy nevrátil, dožil jako prostý dřevař v lesích a zemřel po pár letech na nemoc ledvin. Ani císařský pardon a výpovědi expertů ho však nezbavily tížívého pocitu viny, který ho údajně pronásledoval do konce života.

Požár v příbramském dole Marie zůstal navěky zapsán jako nejhorší důlní neštěstí v českých zemích – a dlouho neměl obdoby ani v celé Evropě. V době svého vzniku to byla dokonce největší rudná důlní katastrofa na světě. Přesto horníci v Příbrami nerezignovali: už dva roky po tragédii se těžba opět rozběhla a pokračovala až do začátku 20. století.

Ještě dlouho poté obcházeli někteří pamětníci v Příbrami při zvuku havířské sirény památník na místním hřbitově. Pod prostým kamenem tam leží desítky bezejmenných těl z roku 1892, navždy spojených v posledním odpočinku. Nápis na památníku je krátký, ale výmluvný.

Čest jejich památce. Za tragédii se nikdy nikdo pořádně nezodpovídal – ale možná ani nebylo jak. Někdy stačí jedna malá jiskřička nedbalosti a svět se promění v peklo. Havíři v Příbrami o tom věděli své. A když se dole v šachtě stane neštěstí, žádné rozsudky ani tresty stejně nedokážou přinést skutečnou úlevu.

Na dně dolu Marie ještě několik týdnů po katastrofě dohořívalo uhlí a doznívaly výbuchy nahromaděného plynu. Záchranáři se do zatopených a zamořených šachet spouštěli po malých skupinkách, aby vytáhli poslední těla. Dlouho nemohli najít všechny.

A právě tam, v bahně a sutinách 24. patra, objevili 22. června několik promáčených kartonových útržků. Poslední vzkazy na rozloučenou, které stihli umírající horníci napsat svým rodinám. Kromě úvodního dopisu, adresovaného manželce Františka Soukupa, tam ležely i další dojemné testamenty: na jednom kusu papíru stálo úhledným písmem

„Dlužen nejsem nikdež než Bartošovi asi 40 krejcarů… víc nikdež nic.“ Jiný z horníků myslel v posledních chvílích na přítele v nouzi: „Má drahá ženo, nezapomeň splatiti dva zlaté příteli Pokornému. Je nemocen a těžce by jich postrádal. Tebe a děti naposledy líbá váš tatínek…“

Číst ta rozechvělá slova, psaná při svitu umírajících kahanů a s kružítkem smrti kolem krku, znamená dívat se přímo do duše těch lidí. V posledních chvílích svého života mysleli na své děti, na své ženy, na poctivost a důstojnost.

Když se dole ocitli v bezvýchodné tmě a cítili, že přichází konec, nezoufalí. Modlili se. Prosili za odpuštění. Psal jeden, psali možná i další – aby po nich zůstalo aspoň pár řádků na rozloučenou. A ty vzkazy se pak skutečně dostaly na povrch a k jejich rodinám, jak si přáli.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_v_dole_Marie_(1892)

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFl_Marie

https://www.zdarbuh.cz/dulni-nestesti/120-vyroci-dulniho-nestesti-na-brezovych-horach/

https://spolek-prokop-pb.cz/dulni-katastrofa-1892/

https://edu.techmania.cz/cs/veda-v-pozadi/962

https://www.dotyk.cz/magazin/dul-marie-pozar-319-mrtvych-30000930.html

https://epochaplus.cz/kruta-historie-dul-marie-je-posety-zkrvavenymi-udy/

https://kultura.pribram.eu/home/katastrofa

https://www.zdarbuh.cz/dulni-nestesti/brezohorska-tragedie-katastrofa-na-dole-marie-v-roce-1892/

https://www.reflex.cz/clanek/causy/123298/pribram-1892-nejvetsi-dulni-nestesti-v-evrope-se-nikdy-nepodarilo-vysvetlit.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pozar-v-brezovych-horach-neopatrnost-tehdy-zavinila-smrt-319-horniku-276136

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pred-130-lety-zasahlo-pribram-nejvetsi-dulni-nestesti-v-evrope-zpusobil-ho-zrejme-doutnajici-knot-20298