Petr Pithart: Reformovaný komunista, který podepsal Chartu 77 a chtěl být prezidentem

Petr Pithart se narodil v roce 1941 v Kladně a vyrůstal v poválečném Československu formovaném komunistickým režimem. Jako talentovaný student práv vstoupil už v roce 1960 do Komunistické strany Československa – v době, kdy mnoho mladých intelektuálů věřilo v možnost socialismus zevnitř reformovat.

Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1962 a zůstal na ní jako odborný asistent. Zapojil se také do výzkumného týmu vedeného Zdeňkem Mlynářem, který zkoumal reformu politického systému. V atmosféře uvolnění poloviny 60. let se Pithart stal jedním z mladých reformních ideologů Pražského jara: psal do Literárních listů, časopisu, který se stal tribunou liberálních názorů a podporoval „socialismus s lidskou tváří“.

V srpnu 1968 ukončila naděje na zásadní reformu invaze armád Varšavské smlouvy. Pithart, stejně jako tisíce dalších členů komunistické inteligence, byl událostmi 21. srpna zdrcen. Po okupaci se se stranou rozešel – jak sám později uváděl, po okupaci a nástupu tvrdé normalizace už pro něj nebylo možné s komunisty dál spojovat své jméno.

Ještě v roce 1969 odjel na postgraduální stáž na St. Antony’s College v britském Oxfordu, ale doma v Československu mezitím probíhal politický obrat zpět k totalitě. Po návratu Pitharta čekaly důsledky: byl označen za exponenta reformního křídla a v roce 1970 formálně vyloučen z KSČ. Zároveň musel opustit místo na univerzitě. Ve svých necelých třiceti letech tak přišel o kariéru, kterou budoval, a ocitl se na okraji oficiálního veřejného života.

V normalizačních 70. letech musel Petr Pithart vzít zavděk podřadnými zaměstnáními daleko od právnické či akademické práce. Nejprve nastoupil jako dělník u podniku Vodní zdroje, později vykonával administrativní práci ve stavebním oddělení Akademie věd. Ani v této době ale neztratil intelektuální zvídavost a vnitřní kritický postoj k režimu. Vše držel v soukromí – až do ledna 1977.

Tehdy se připojil k prohlášení Charty 77, občanské iniciativy požadující dodržování lidských práv. Pithart patřil mezi první signatáře a k nejznámějším tvářím kulturní a akademické sféry, které Chartu podepsaly navzdory riziku perzekuce. Okamžitý postih na sebe nenechal čekat: v roce 1977 Pithart přišel o své místo právníka a režim ho přinutil nastoupit jako obyčejný zahradnický dělník v podniku Sady, lesy a zahradnictví hlavního města Prahy.

Veřejně viditelným se stal paradox: bývalý komunista a akademik se lopotil s rýčem a kolečkem v pražských parcích – a to proto, že se odvážil trvat na ideálech humanismu a právního státu, které kdysi komunistická ideologie slibovala, ale sama pošlapala.

Po dvou letech manuální práce mu režim dovolil přejít zpět k úřednické pozici. V 80. letech Pithart pracoval jako referent ve skladech podniku hlavního města Prahy. Navenek vedl nenápadný život úředníka, v skrytu ale patřil k aktivním postavám disentu. Pod pseudonymem Podiven se spolu s historiky Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou podílel na vzniku knihy Češi v dějinách nové doby, kritického ohlédnutí za moderní českou historií, které vyšlo v samizdatu a exilu.

Od roku 1987 Pithart přispíval do podzemních Lidových novin a stal se členem jejich redakčního okruhu. Tato ilegálně vydávaná obdoba novin pomáhala formovat veřejné mínění v opozici a Pithartovy texty svědčily o jeho přetrvávajícím zájmu o politické dění i mravní otázky společnosti. Koncem 80. let nastoupil jako správce knihovny teologické fakulty – paradoxně právě v instituci církve, kterou komunisté kdysi pronásledovali.

Byla to jedna z mála kvalifikovaných pozic, které mu režim dovolil zastávat. Když pak na podzim 1989 padl totalitní režim, byl Petr Pithart připraven – morálně i zkušenostmi – zapojit se do budování nové demokratické politiky.

Události sametové revoluce v listopadu 1989 zastihly Pitharta stále v roli nenápadného knihovníka a disidentského publicisty. Během několika týdnů se však poměry změnily. V prosincových dnech se Pithart připojil ke Koordinačnímu centru nově vzniklého hnutí Občanské fórum, které vedlo jednání s odcházející komunistickou mocí. Díky respektu, který si vydobyl v disidentské komunitě, se rychle zařadil mezi politické osobnosti nové éry.

Prezidentem republiky se stal Václav Havel a Petr Pithart dostal na počátku roku 1990 klíčovou nabídku: ujmout se funkce předsedy české vlády. Bylo mu 49 let, neměl žádnou předchozí zkušenost s oficiální politikou, ale měl pověst čestného a uvážlivého intelektuála.

Dne 6. února 1990 byl jmenován předsedou české vlády. Po červnových volbách pak vznikla nová Pithartova vláda, jmenovaná 29. června 1990. Pithart se tak ocitl v čele české části federace a čekal ho náročný úkol: vést zemi postkomunistickou transformací, a zároveň udržet křehkou rovnováhu vztahů se Slovenskem uvnitř federace.

První měsíce ve vládě znamenaly doslova závod s časem. Bylo třeba rychle přijímat demokratické zákony a připravit první svobodné volby, které byly vyhlášeny na červen 1990. Pithartův kabinet, složený z nestranických expertů i nových politiků OF, zároveň řešil, co s dosud všemocnou KSČ. Nakonec nešel cestou zákazů: komunistická strana sice ztratila moc a byla odsouzena veřejným míněním, ale formálně mohla dál existovat. „Komunisty jsme zakázat nemohli, potřebovali jsme je, aby schvalovali naše zákony,“ vysvětloval později Pithart, proč nepodpořil ráznou likvidaci staré strany. Jeho přístup k politice se od počátku vyznačoval snahou o konsenzus a právní čistotu, i když za to někdy sklízel kritiku těch, kdo žádali radikálnější řez.

Krátce po volbách v červnu 1990 – které Občanské fórum v Česku jasně vyhrálo – se do popředí Pithartovy agendy dostal problém státoprávního uspořádání Československa. Na Slovensku paralelně zvítězilo hnutí Verejnosť proti násiliu a premiérem Slovenské republiky se stal Vladimír Mečiar. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že společný stát spěje k zániku: obě republikové vlády se snažily najít nový model fungování federace.

Pithart a Mečiar spolu jednali už v roce 1990 o tzv. kompetenčním zákonu, který měl přesněji rozdělit pravomoci mezi federaci a republiky. Následující rok pak Pithart jednal i s Mečiarovým nástupcem Jánem Čarnogurským o ústavní smlouvě mezi Čechy a Slováky. Šlo o to, dát soužití obou národů nový základ – legitimizovat federaci, kterou mnozí Slováci vnímali jako nedokončenou.

„Čeští politici tehdy slovenské otázce vůbec nerozuměli a tvrdili, že Slováci federaci již mají, tak co by ještě chtěli,“ vzpomínal Pithart, jak bylo obtížné vysvětlit v Praze slovenské požadavky. Sám patřil k těm, kdo brali potřeby Slovenska vážně, ale ne všichni čeští představitelé jeho obavy sdíleli. I proto se kompromisu nedařilo dosáhnout snadno.

Konec roku 1991 přinesl nové napětí: na Slovensku znovu zesílily hlasy volající po větší samostatnosti a Vladimír Mečiar se po politických sporech vrátil do čela slovenské politiky. Veřejná debata v Česku i na Slovensku stále častěji zmiňovala i krajní možnost – rozdělení federace. Petr Pithart vstupoval do roku 1992 s vědomím, že budoucnost státu je nejistá.

V červnu 1992 proběhly klíčové parlamentní volby, které měly o směru rozhodnout. Pithart kandidoval za nově vzniklé Občanské hnutí, pokračovatele Občanského fóra. Jeho umírněná, liberální politika však u voličů neuspěla – Občanské hnutí se vůbec nedostalo do České národní rady.

Vítězem voleb v České republice se stala pravicová ODS vedená Václavem Klausem; na Slovensku triumfovalo HZDS Vladimíra Mečiara. Oba vítězové se shodli, že další existence společného státu nemá smysl, a začali jednat o pokojné rozluce.

Pithart, který ještě několik týdnů formálně zůstával v úřadu jako končící premiér, mohl vývoj už jen sledovat zpovzdálí. Václav Havel se k rezignaci na úřad československého prezidenta rozhodl už 17. července, kdy Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, která požadovala samostatnost Slovenska.

V té chvíli bylo jasné, že rozdělení Československa je otázkou nejbližších měsíců. Dne 26. srpna 1992 se Klaus s Mečiarem sešli v Brně ve vile Tugendhat a dohodli rámcový plán rozdělení federace k 1. lednu 1993 – bez účasti zástupců opozice nebo veřejnosti. Referendum, které mělo podle původního záměru o osudu státu rozhodnout, se nekonalo, přestože příslušný ústavní zákon byl připraven. „Samozřejmě že mělo být referendum,“ konstatoval později Pithart, který považoval nezeptání se občanů za chybu.

Pithart se přitom už dříve nevzdával naděje, že by se vztahy daly urovnat. V srpnu 1991 podnikl s Jánem Čarnogurským, tehdejším slovenským premiérem, poněkud neobvyklou symbolickou akci: společně vystoupali na Gerlachovský štít, nejvyšší horu Československa. Cesta na vrchol velehory ve Vysokých Tatrách měla demonstrovat vůli obou stran překonávat překážky a hledat porozumění.

Jenže ani dobrá vůle některých politiků nedokázala zvrátit sílící politický trend. Po volbách v roce 1992 převzali iniciativu Klaus s Mečiarem a Pithartův umírněný hlas už neměl sílu jejich dohodu zvrátit. Petr Pithart se stal „premiérem u konce federace“ – politikem, který sice byl při tom, ale nemohl zabránit rozpadu státu.

Dne 2. července 1992 Pithartova vláda podala demisi a novým českým premiérem se stal Václav Klaus. O půlnoci 31. prosince 1992 zanikla československá federace a vznikly dva samostatné státy. Pithart u toho nebyl v žádné oficiální roli. Jako jeden z hlavních aktérů předchozích jednání však nesl událost osobně – pro něj rozdělení představovalo selhání dialogu a nevyužitou šanci.

Po letech označil Vladimíra Mečiara za jednoho z „osudových mužů“ svého života. Právě s Mečiarem vedl tolik složitých debat o federaci, a nakonec to byl Mečiar, kdo stál na opačné straně, když jednání ztroskotala.

Po rozpadu federace se Petr Pithart na čas stáhl z vrcholné politiky. Vrátil se k psaní a působení ve veřejném životě spíše z pozadí. Průlom přišel až v roce 1996, kdy kandidoval do nově zřizovaného Senátu Parlamentu ČR. Získal mandát senátora za Chrudimsko a záhy byl zvolen historicky prvním předsedou Senátu.

Tuto funkci zastával v letech 1996–1998 a poté znovu 2000–2004. Jako představitel tehdejší čtyřkoalice a politik zvolený za KDU-ČSL se etabloval jako respektovaný politik, který dokázal hledat kompromisy napříč stranami. Členem KDU-ČSL se stal v roce 1999. Na začátku roku 2003 jej tato pověst zavedla až do klíčové volby jeho kariéry.

Václav Havel na začátku roku 2003 po dvou prezidentských obdobích v samostatné České republice opustil prezidentský úřad a Česko hledalo jeho nástupce. Prezidenta tehdy ještě volil Parlament, a to v tajné volbě obou komor. Pithart byl v té době předsedou Senátu a jedním z logických kandidátů pro volbu – spojoval v sobě disidentskou minulost jako Havel, ale i politickou zkušenost.

KDU-ČSL jej skutečně nominovala jako svého kandidáta a podporovala ho také Unie svobody-DEU. Jeho hlavním soupeřem se stal Václav Klaus, tehdy čerstvě bývalý předseda ODS a dlouholetý rival z 90. let. Dalšími kandidáty první volby byli sociálnědemokratický kandidát Jaroslav Bureš a kandidát KSČM Miroslav Kříženecký. Pithart tak šel do volby s významnou podporou Senátu, ale bez jistoty, že získá dost hlasů i mezi poslanci.

První kolo prezidentské volby se konalo 15. ledna 2003 ve Španělském sále Pražského hradu za mimořádného zájmu veřejnosti i médií. Výsledek odhalil rozpolcenost Parlamentu: zatímco Václav Klaus získal nejvíce hlasů ve Sněmovně, Petr Pithart dominoval v Senátu. Postoupili tak spolu do druhého kola. Pithart v něm znovu vyhrál hlasování senátorů, avšak mezi poslanci mu potřebných pár hlasů scházelo.

Řada sociálnědemokratických zákonodárců se zdržela nebo nepodpořila žádného z kandidátů. Pithart později označil nejednotu ČSSD za zásadní chybu. Třetí kolo volby už jen potvrdilo patovou situaci – žádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu všech členů Parlamentu. První pokus o nového prezidenta tak skončil neúspěchem a volbu bylo nutno opakovat.

Do opakované volby v lednu a únoru 2003 šla vládní koalice s novým plánem a Pithart už nekandidoval. Situace se vyvinula tak, že se favoritem sociálních demokratů stal Miloš Zeman, avšak ani on neuspěl – část poslanců ČSSD ho nepodpořila. Nakonec, až ve třetím kole třetí volby 28. února 2003, získal Václav Klaus těsnou většinu a stal se novým prezidentem.

Petr Pithart zůstal předsedou Senátu a svého soupeře při inauguraci zdvořile uvedl do funkce. Jejich osobní vztahy však nikdy nebyly vřelé. „S Klausem jsme se neměli rádi. A to jsem ještě neznal jeho názory,“ glosoval s nadsázkou Pithart svůj dávný antagonismus s věčným rivalem.

Zdroje:

https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/rejstrik-predsedu-vlad/petr-pithart-456/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/rozdeleni-ceskoslovenska-melo-se-vyhlasit-referendum-mini-pithart_1708262125_jgr

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/pithart-zeman-klaus-jak-se-hledal-prezident_1710101001_zlo

https://reportermagazin.cz/28379/petr-pithart-cesi-slovakum-nerozumeli-ale-federace-sanci-mela/

https://www.pametnaroda.cz/cs/pithart-petr-1941

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Pithart

https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2003/projev-petra-pitharta-pri-volbe-prezidenta