Pierre Brice, opravdový gentleman v kůži Apače

Představte si malého chlapce, který stojí na útesu u moře v Bretani. Narážejí do něj poryvy drsného atlantského větru a šplouchání mořské pěny. Kolem něj se rýsují tajemné příběhy dávných námořníků, on sám si však listuje knížkami o rytířích. Tak si můžeme vybavit Pierra v raném dětství.

Pierre-Louis Le Bris se narodil 6. února 1929 ve městě Brest do rodiny, která měla aristokratické kořeny a mohla si dovolit jemné vychování, dobré školy, ale i přísnou disciplínu. „Mé dětství bylo klidné, ale někdy i velmi osamělé,“ zmínil v jednom rozhovoru pro německý tisk (Bunte, 1994). „Rodiče dbali na morálku, učili mě slušnosti, ovšem emoční teplo jsem musel hledat mezi kamarády na pobřeží.“

Tiché večery se světlem petrolejových lamp a příběhy starých bretaňských legend – tak by se dalo shrnout prostředí, kde se formoval jeho charakter. Nikdy ho nenapadlo, že jednou bude střílet z filmové pušky v kulisách Divokého západu.

Místo romantických ideálů mu v devatenácti letech do života vstoupily zbraně a vojenský výcvik. Člověk by čekal, že modrá krev automaticky zaručí klidný život v salonu. Jenže Pierre byl odhodlaný najít vlastní cestu a nechtěl jen pasivně žít z rodinného jména.

Po skončení 2. světové války byla Francie v turbulencích – koloniální války v Indočíně a Alžírsku si žádaly nové rekruty. Pierre Brice se přihlásil k armádě, snad z patriotismu, snad kvůli touze zažít dobrodružství. „Viděl jsem hrůzy, které žádné dobrodružství nepřipomínaly,“ vzpomínal s hořkostí v rozhovoru pro Stern (1983). „Krev a prach, ztráty a chaos. Místo romantiky hrůza.“

Podle dobových zpráv byl vyznamenán za statečnost, i když konkrétní detaily zůstávají zahaleny. Sám Pierre vyprávěl, že vojenská služba ho naučila klidu a sebekontrole: „Když mi pak režisér na place řekl, že musím v klidu stát a tvářit se nehnutě, nebyl to pro mě problém. Jen jsem si vzpomněl na chvíle, kdy jsem v Indočíně nebo Alžírsku čekal na rozkaz a neodvažoval se pohnout.“

Vojenský kabát střídá taneční úbor? Ano, Pierre to zvažoval – sám přiznával, že v mládí jeho srdce toužilo po baletu a umění pohybu. Jenže realita byla taková, že z armády vyšel spíš fyzicky zdatný, ovšem s minimem zkušeností ve světě divadla.

Po propuštění se rozhodl zaměřit na modeling a drobné role ve filmech. Důvtipnou francouzštinou, elegantním vzhledem a aristokratickým vystupováním si brzy získal pozornost na castinzích. „Bál jsem se, že budu jen jedním z mnoha pohledných mladíků, kteří dělají reklamy na cigarety,“ citoval ho časopis Paris Match (1970). Nicméně už první malé úlohy v nenápadných francouzských snímcích naznačily, že Pierre Brice má i herecký talent, nejen hezkou tvář.

Ve Francii se ovšem prosadit v 50. letech nebylo snadné – na vrcholu byli Jean Gabin, Yves Montand nebo začínající Belmondo s Delonem. A tak Pierre začal hledat příležitosti v italských či německých koprodukcích, kde se dařilo žánrům jako spaghetti western, historické velkofilmy nebo dobrodružné filmy.

Pro Pierra Brice to byl jeden z nejzásadnějších okamžiků v životě: Konkurz pro německou produkční společnost Rialto Film, která chystala adaptaci slavného románu Karla Maye Poklad na Stříbrném jezeře. Mayovky byly v německém prostředí ikonické – ale kdo měl hrát indiánského náčelníka Vinnetoua?

Na casting se Pierre dostal prý „náhodou“ – slyšel o tom od známého a poslal fotky. Producent Horst Wendlandt a režisér Harald Reinl byli jeho charismatem ohromeni. „Působil, jako by se narodil pro roli hrdého bojovníka, a přesto měl v sobě něco tichého, melancholického,“ popsal Wendlandt do archivu společnosti. Když se k tomu přidala Pierreova zkušenost s jízdou na koni a zvládání discipliny, byl jasnou volbou.

Brice sám později vzpomínal: „Neměl jsem tušení, kdo je Karel May. Ty knihy mi přinesli teprve v hotelovém pokoji. Seděl jsem tam s obrovskou bichlí a říkal si, jak je to poetické… Ale netušil jsem, že mě to katapultuje k obrovské slávě.“

Hned při prvním natáčení se Pierre Brice potkal s americkým hercem Lexem Barkerem (ztvárňujícím Old Shatterhanda). Mezi oběma muži – naprosto odlišnými typy – musela vzniknout dokonalá souhra, aby film fungoval. A skutečně se to podařilo. Barker byl navíc bývalý filmový Tarzan, měl tak rovněž zkušenost s dobrodružnými scénami a exotickými lokacemi.

„S Lexem jsme byli jako oheň a voda, ale na plátně to fungovalo. On měl typicky americký způsob herectví, já spíš evropský klid a gesta,“ uvedl Brice v rozhovoru pro Münchner Merkur (1987). Ve výsledku se stali tandemem, který si publikum okamžitě zamilovalo. Poklad na Stříbrném jezeře (1962) se stal kasovním trhákem a odstartoval celé desetiletí westernových adaptací Karla Maye.

Následovaly filmy Vinnetou (1963), Vinnetou – Rudý gentleman (1964), Vinnetou – Poslední výstřel (1965) a mnoho dalších. Každý z nich přinášel poetiku přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem, souboje proti banditům a dojemné momenty indiánské moudrosti, na kterou evropští diváci slyšeli.

V diskusích se někdy objevoval i kritický pohled, že jde o romantizování Divokého západu, zcela odlišné od reality. Jenže publikum chtělo pohádku – a tu dokázal Pierre Brice převést na plátno s neokázalou pokorou.

„Byl jsem pyšný, že mohu ukázat Vinnetoua ne jako surového válečníka, ale jako gentlemana s duší filozofa,“ napsal v knize Winnetou und Ich (vydané v 90. letech). Hudba Martina Böttchera, kouzelné scenérie chorvatských lokací (Plitvická jezera, řeka Zrmanja) a Briceův uhrančivý pohled – to vše stvořilo kult, jemuž se říká „mayovky“.

Zatímco filmoví fanoušci ho měli spojeného výhradně s čelenkou a koženým oblečením, Pierre Brice cítil, že ho role Vinnetoua částečně zaškatulkovala. V rozhovoru pro Die Zeit (1975) se nechal slyšet: „Začínám být unavený z toho, že mě každý oslovuje ,Vinnetou‘. Rád bych si zahrál i dramatické role ve francouzštině, ale oni chtějí jen indiána.“

Navzdory tomu nikdy roli náčelníka vyloženě neodmítal – sám přiznával, že mu přinesla ohromnou popularitu a ekonomickou stabilitu. A také mu umožnila propojovat se se svými fanoušky, kteří ho považovali za symbol cti a dobra. V 60. letech i 70. letech tak vznikla řada filmů, kde se objevoval jako Vinnetou s menšími obměnami příběhu. Publiku to stačilo – a v tehdejším Československu byla tzv. vlna mayovek enormně populární.

V mnoha rozhovorech, které Pierre Brice poskytl německému a později i rakouskému či švýcarskému tisku, se vyznával, že ačkoli se na plátně jevil jako charismatická hvězda, uvnitř byl spíš introvert. Už z dětství – které prožil převážně na bretaňském pobřeží – si odnášel lásku k samotě a k přemýšlení v ústraní.

„Často mluvím potichu a rozvážně, je to taková ,bretaňská uzavřenost‘,“

řekl s jemným pousmáním v rozhovoru pro Bayerischer Rundfunk (1985). „Když jsme natáčeli první film s Karlem Mayem, režisér chtěl, abych do replik dal větší důraz. Jenže já měl pocit, že Vinnetou musí být klidný. Vnitřně mi to sedělo, protože takový typ člověka jsem i já sám.“

Když žil v Německu, oblíbil si tamní venkov a často z Berlína či Mnichova vyrážel na krátké pobyty na farmách, kde se věnoval jízdě na koni a vyjížďkám po polních cestách. Tuto formu relaxace upřednostňoval před večírky, kam ho zvali producenti. Dokonce prý několikrát odmítl pompézní galavečery se slovy:

„Promiňte, ale dnes cítím volání lesa a koní víc než tanec v luxusním hotelu.“

Tak si vysloužil mezi filmaři pověst „aristokratického podivína“, ovšem fanoušci ho za jeho nezkaženost uznávali.

Přestože lidé Pierra spojovali s jízdou na koni (hrál přece náčelníka, který se prakticky nehnul bez hnědáka jménem „Ilči“), on sám nebyl od dětství nějaký vášnivý jezdec. Lásku ke koním si vybudoval až díky svým prvním filmovým zkušenostem – kaskadéři ho učili, jak se na zvířeti udržet a zvládnout ho.

V soukromém životě to pak zašlo tak daleko, že si Pierre pronajal malý statek na německém venkově, kam si pořídil dva koně – z toho jeden byl starší westernový valach, který dříve sloužil u filmového štábu. „Když jsem v sedle, jako bych čerpal sílu. Žádní fotografové, žádné davy. Jen já a to zvíře, které mi rozumí,“ řekl jednou.

Kromě koní miloval také psy – měl jich několik plemen, od jezevčíků až po větší křížence. Tvrdil, že zvířata mu pomáhají uchovat si rovnováhu po náročných filmových natáčeních a veřejných akcích.

Méně známou kapitolou z jeho soukromého života je Pierrova láska k hudbě. Zhruba od poloviny 70. let se snažil rozvíjet svou pěveckou dráhu. Nahrával šansonově laděné písně ve francouzštině, občas i v němčině, a dokonce se pokoušel o pop-rockové balady. Nebyly to sice top hity žebříčků, nicméně vydal několik singlů, třeba „Ich steh’ allein“ nebo „Rendez-vous am Fluss“.

„Zpěv mě osvobozuje, nejsem přitom omezen rolí. Mohu vyjádřit emoce, které jsem třeba v dětství potlačoval,“

Přiznal, že pro mnohé fanoušky byl šok: čekali westernové písně, zatímco on zpíval spíš melancholické melodie. A tak to zůstalo spíš jen koníčkem než obživou.

Některé jeho písně dokonce vydal na deskách, a sem tam se objevil i v německých televizních varieté pořadech, kde s dojemným úsměvem odzpíval dvě tři skladby. Publikum ho přijímalo s láskou, protože ho znali a ctili jako hvězdu mayovek, ale do mainstreamu se trvaleji neprosadil.

Když mu bylo přes padesát, potkal Hella Krekel, německou herečku a tanečnici, která vystupovala v různých televizních inscenacích a muzikálech. Podle jedné historky (citované v Bild z roku 1982) se poprvé potkali na charitativní akci v Mnichově, kde Pierre moderoval aukci na podporu dětských domovů. Hella tam tančila a prý mu jako jediná přišla uvěřitelně upřímná – nestála o jeho slávu, jen se s ním spontánně dala do řeči o baletu a hudbě.

Krátce nato začali randit. Přátelé se divili: Pierre byl tichý aristokrat, Hella energická umělkyně. Ale on to vysvětloval slovy:

„Konečně žena, která chápe mou duši.“

O rok později, 1981, se vzali. Bulvár se pokoušel vykutat nějakou senzaci, titulky typu „Vinnetou v náruči Němky“ a podobně, ale Pierre s Hellou si nebrali takové články příliš k srdci. Hella sama řekla v minirozhovoru pro Bunte (1982): „Pierrovi stačí, že jsem tu pro něj, nepotřebuje, abych mu dělala manažerku. Jako manželé jsme si blízcí právě díky tomu, že se doplňujeme v povahách. Já rozzářím místnost, on mi dá klid.“

Oba manželé preferovali život mimo velkoměstský rozruch. Občas se objevili na premiéře filmů nebo byli pozváni na TV talk show, ale pokud mohli, trávili čas buď na menší usedlosti, kterou Pierre pronajímal, nebo v menším domku na bavorsko-rakouském pomezí. Tam pěstovali květiny – prý hlavně růže a levandule – a starali se o menší stádo koní (Pierre) a o zahradu (Hella). Oba se účastnili i charitativních akcí, ale většinou takových, které se konaly „nenápadně“.

Pierre Bricemu a Helle Krekel se potomků nedostalo. Německý tisk o tom občas spekuloval, zda se to nestalo kvůli hercovu věku, anebo kvůli Hellině kariéře tanečnice. Oni sami se k tomu vyjadřovali rezervovaně:

„Děti jsou dar, ale někdy prostě nepřijdou. My jsme se rozhodli tu energii dát do podpory jiných dětí, těch, které neměly štěstí,“

Skutečně se věnovali charitativním aktivitám: spolupracovali s organizacemi pomáhajícími opuštěným dětem, a to i v zahraničí. Pierre čas od času jezdil do Afriky, kde točil propagační spoty pro neziskové projekty, a Hella v Německu podporovala dětské nadace.

Tuto oblast si Pierre velmi cenil a říkal, že tak naplňuje určitou roli, kterou v sobě nosil už od doby, kdy hrál indiánského hrdinu – pomáhat slabším a chránit nevinné. „Vím, že nejsem žádný spasitelský světec, ale mohu aspoň přispět k dobré věci,“ tvrdil s pokorou.

Ačkoliv si Pierre vážil klidu, nebyl snobský a už vůbec ne odtažitý vůči svým fanouškům. Naopak měl reputaci, že je k nim nesmírně laskavý. Nejednou se stalo, že když někdo přijel k jeho domu, chtěl autogram a Pierre byl zrovna doma, ochotně ho pozval na krátkou návštěvu či aspoň na zápraží, prohodil pár slov, podepsal se a popřál dobrý den.

„Fanoušci mi dali kariéru, mám k nim dluh,“ řekl v jednom rozhovoru. A dodal, že si uvědomuje, jak moc je Vinnetou pro Němce či Rakušany i Čechy srdeční záležitostí.

Zajímavý prvek v Pierrově osobnosti byl jeho zájem o duchovní či ezoterické věci. Nikdy to přímo neprezentoval bulvárním způsobem, ale při různých výpovědích naznačil, že věří v určitý vyšší princip.

„Nejsem ortodoxní katolík ani zarytý ateista, spíš věřím, že všichni sdílíme jednu univerzální energii. Možná proto se tak rád procházím v lese – tam cítím ,něco víc‘.“

Možná i to vysvětluje, proč se v roli Vinnetoua cítil tak doma – propojoval jeho vnitřní klid s duchovní moudrostí náčelníka.

Zdroje:

https://rememberingyugoslavia.com/wild-westoslavia-winnetou/

https://www.dw.com/en/the-characters-in-karl-mays-famous-winnetou-series/a-36859348

https://www.imdb.com/name/nm0108523/bio/

https://www.dw.com/en/winnetou-why-so-many-germans-fell-in-love-with-the-unrealistic-indian/a-36861258

https://www.smh.com.au/entertainment/movies/legendary-european-spaghetti-western-film-star-pierre-brice-dies-in-paris-20150616-ghog0n.html

https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/pierre-brice-86-ilmovy-vinnetou-pusobil-na-zeny-jako-magnet/

https://www.dotyk.cz/magazin/vinnetou-pierre-brice-manzelka/