První Čech co navštívil všech pět kontinentů skončil jako bezejmenný hrob v africké pustině

Co kdybych vám ale řekl, že nebyl první? Že desítky let předtím, než Holub vůbec poprvé spatřil africkou půdu, brázdil svět jiný Čech? Muž z Turnova, Čeněk Paclt. Drsňák, zlatokop, voják a dobrodruh, který strávil na cestách téměř celý svůj život.

Muž, který jako první Čech prokazatelně navštívil všech pět obydlených kontinentů. Znali ho prospektoři v Austrálii, vojáci v Americe i hledači diamantů v Africe. Za života byl nechvalně známým mezi těmi, kdo žili na hraně civilizace.

A přesto, po jeho smrti se po něm slehla zem. Jeho jméno nenajdete v učebnicích. Jeho příběh pohltil čas a zastínil ho lesk slavnějšího následovníka. Jak je možné, že muž, který strávil v divočině desítky let, zemřel sám a chudý, zatímco Holub, který přišel po něm, sklidil veškerou slávu?

Příběh Čeňka Paclta začíná 14. července 1813 v Turnově, v srdci Českého ráje, v rodině obchodníka s drahými kameny. Jeho otec Josef Paclt byl váženým měšťanem, starší bratr Antonín převzal rodinnou živnost, druhý bratr František se stal knězem. Pro nejmladšího Čeňka byla cesta zřejmě předurčena – měl se stát součástí spořádané měšťanské společnosti.

Jenže v jeho povaze bylo něco neklidného, co se vzpíralo zavedeným pořádkům. Po škole se sice vyučil mydlářem v Jičíně a později i brusičem kamenů, ale nikde nevydržel. Jako tovaryš putoval po českých zemích, Uhrách i Rakousku, ale řemeslo ho neuživilo a hlavně nenaplňovalo. Zkusil štěstí ve Vídni jako brusič u klenotníka, poté ve Varšavě, kde se na radu bratra pokoušel prodávat české granáty.

Skončilo to katastrofou. Během dvou let přišel o všechny úspory. Nebyl rozeným obchodníkem; chyběla mu trpělivost a možná i potřebná úlisnost. Místo toho v něm rostlo přesvědčení, že jeho osud leží jinde, daleko za hranicemi staré Evropy, která mu nabízela jen neúspěch a nudu.

V roce 1846, ve věku 33 let, se Čeněk Paclt nalodil v Antverpách na loď Thomas Bennett mířící do New Yorku. Byl na palubě jediným Čechem. Amerika pro něj nebyla zemí snů, ale spíše poslední možností. Počáteční zkušenost byla brutální. V New Yorku nenašel práci a byl okraden. Po týdnu se rozhodl odplout parníkem Phoenix do New Orleans, ale osud měl jiné plány. U bahamských ostrovů na lodi vypukl požár.

Z hořícího pekla zachránila trosečníky fregata americké armády Providentia. Pro většinu lidí by to byl traumatický zážitek. Pro Paclta to byla příležitost. Místo aby pokračoval v cestě do neznáma, udělal něco naprosto nečekaného: přímo na palubě záchranné lodi složil přísahu a podepsal pětiletou smlouvu s armádou Spojených států.

Jako dělostřelec se zúčastnil mexicko-americké války v letech 1846–1848. Prošel peklem bitev, jako byla ta u Cerro Gordo, a s armádou vstoupil až do hlavního města Mexika. Později bojoval i proti indiánskému kmeni Seminolů na Floridě. Tyto roky ho změnily.

Z neúspěšného obchodníka se stal ostřílený veterán, muž, který poznal válku, smrt a přežití v extrémních podmínkách. Za svou službu získal nejen několik stovek dolarů a poukaz na 160 akrů půdy, ale především americké občanství. Tento dokument se později ukázal jako klíčový, když se stal politickým uprchlíkem.

Po odchodu z armády se pokusil usadit, ale neklidný duch mu to nedovolil. Procestoval východní pobřeží USA, viděl Niagarské vodopády, ale nikde nezakořenil. Krátce se vrátil do Evropy, ale už v roce 1853 byl zpět v New Yorku. A pak začala jeho skutečná odysea, poháněná novou, celoživotní posedlostí: zlatem a diamanty.

Zprávy o zlaté horečce ho táhly jako magnet. Nejprve se vydal do Brazílie na diamantová pole, ale brzy ho zlákala Austrálie. V roce 1857 připlul na kontinent, který zažíval zlatou horečku, a stal se jedním z prvních Čechů, kteří zde zkusili štěstí jako zlatokopové, neboli „diggers“.

Jeho život se proměnil v neustálé putování. Když se mu nedařilo na jednom místě, sbalil si svých pár věcí a vyrazil jinam. Z Austrálie odplul do Indie, protože se doslechl o nálezech zlata v Kalkatě. Ukázalo se, že šlo o „novinářskou kachnu“, a tak se přes Hongkong a Singapur vrátil zpět do Austrálie.

Tento životní styl byl neuvěřitelně tvrdý. Během svého pobytu v Austrálii byl dokonce přepaden domorodci a život mu na poslední chvíli zachránil místní farmář. V roce 1865 odjel na Nový Zéland, kde ho opět dostihly nemoci – zimnice a kurděje.

Jeho život nebyl plánovanou cestou za poznáním, jakou později podnikal Holub. Byla to série impulzivních rozhodnutí, reakcí na zvěsti, na štěstí i smůlu.

Po krátkém návratu do Čech v roce 1868 si Paclt pronajal byt v Praze. Zdálo se, že se snad konečně usadí. Ale jeho nespoutaná povaha a ostrý jazyk mu opět zkřížily plány. Kvůli kritice politických poměrů v Rakousku-Uhersku na něj byl v roce 1869 vydán zatykač.

Jako americký občan však mohl uprchnout. Přes Berlín se dostal do Londýna, odkud měl namířeno do Kapského Města. Během cesty se však dozvěděl o obrovských nálezech diamantů v jižní Africe a jeho osud byl zpečetěn.

Na začátku roku 1870, ve věku 57 let, přistál v Africe. Afrika se měla stát jeho domovem na příštích sedmnáct let – až do smrti. Usadil se v oblasti diamantových polí v Kimberley a u řeky Vaal, v epicentru chaosu, kde se střetávali dobrodruzi z celého světa. Žil životem typického „hledače“ – v prostém stanu, často osaměle, ve věčné honbě za třpytivými kameny.

Právě zde, v Dutoitspanu, uprostřed diamantové horečky, se v roce 1873 odehrálo osudové setkání. Do tábora dorazil mladý, ambiciózní český lékař Emil Holub, plný ideálů a vědeckých plánů.

Setkal se zde s o 34 let starším, světem protřelým Pacltem. Tehdejší český tisk jejich setkání vylíčil romanticky. Časopis Lumír je popsal jako „starého zkušeného orla“ (Paclta), který zná celý svět, a „sotva opeřeného sokolíka“ (Holuba), který právě vylétl z hnízda.

Zpočátku se zdálo, že by tato metafora mohla platit. Paclt, který v Africe žil už několik let, se mladého krajana ujal. Pomáhal mu zorientovat se v místních poměrech, radil mu s vybavením a dělil se o své tvrdě nabyté zkušenosti. Jejich vztah však nebyl vztahem dvou rovnocenných partnerů.

Byl to střet dvou naprosto odlišných světů, dvou neslučitelných povah. Paclt byl ztělesněním svobody a nezávislosti; muž, který se nikomu nezodpovídal a svou pozici si vybudoval vlastníma rukama. Holub byl naopak systematik, vědec, který přijel s jasným cílem: uskutečnit velkou, organizovanou výpravu, která by mu přinesla slávu a uznání doma v Čechách.

Konflikt byl nevyhnutelný. Začal, když Paclt pochopil, že ho Holub nebere jako partnera, ale spíše jako najatého pomocníka, podřízeného, který měl podle smlouvy plnit jeho příkazy. Pro muže, který celý život unikal autoritám a nade vše si cenil své svobody, to byla ta nejhlubší urážka. Holub navíc Pacltovy rady, založené na desetiletích praxe, často ignoroval.

Legendární je jejich spor o tažná zvířata: Paclt doporučoval odolné voly, zvyklé na africké podmínky. Holub trval na koních a mezcích, kteří v drsném prostředí brzy uhynuli. Ukázalo se, že pravdu měl starý „orel“, ale mladý „sokolík“ si nenechal poradit. Paclt se za těchto okolností rozhodl, že se Holubovy výpravy nezúčastní.

To, co začalo jako osobní roztržka v africké pustině, přerostlo v mediální válku vedenou na stránkách českých novin a časopisů. Oba muži udržovali čilou korespondenci s přáteli a podporovateli v Čechách a jejich neshody se brzy staly veřejnou záležitostí.

Holubova pomsta byla rafinovanější a pro Pacltův odkaz mnohem ničivější. Ve svých slavných a hojně čtených cestopisech, jako bylo Sedm let v jižní Africe, se o Čeňku Pacltovi, muži, který mu v začátcích poskytl neocenitelnou pomoc, téměř nezmínil.

Záměrně ho vymazal z příběhu. Byl to mistrovský tah, jak se zbavit nepohodlného kritika a soka.

Abychom pochopili, proč se jeden cestovatel stal ikonou a druhý zmizel, musíme se podívat na dobu, ve které oba žili. Druhá polovina 19. století byla vrcholnou fází českého národního obrození. Byl to čas, kdy se formoval moderní český národ, který po staletích kulturního a politického útlaku hledal svou identitu. A k tomu potřeboval hrdiny. Potřeboval velké postavy – vědce, umělce, politiky –, kteří by dokázali, že český národ je rovnocenný ostatním velkým evropským národům.

Emil Holub byl pro tuto roli jako stvořený. Byl prototypem hrdiny, jakého si doba žádala. Nebyl to jen dobrodruh; byl to MUDr. Emil Holub, lékař a vědec, muž s univerzitním vzděláním. Své cesty neprezentoval jako osobní honbu za bohatstvím, ale jako vědeckou a vlasteneckou misi ve službách národa a Rakouska-Uherska. A co je nejdůležitější, Holub byl nejen skvělý cestovatel, ale i geniální marketér své vlastní práce.

Jeho strategie, jak se stát národním hrdinou, byla dokonalá. Za prvé, přivezl domů hmatatelné důkazy svých úspěchů – „trofeje“ pro národ. Jeho sbírky čítaly desítky tisíc přírodovědných a etnografických předmětů. Nebyly to jen příběhy, byly to bedny plné exotických motýlů, vycpaných zvířat, domorodých zbraní a nástrojů, které si lidé mohli prohlédnout.

Za druhé, ovládl mediální prostor. Napsal obsáhlé, čtivé a nesmírně populární cestopisy, které formovaly veřejné mínění a představovaly ho jako neohroženého badatele. A za třetí, proměnil své objevy ve veřejnou show.

Jeho výstavy ve Vídni (1891) a v Praze (1892) byly monstrózní akce. K jejich převozu bylo zapotřebí 72 železničních vagónů a navštívilo je téměř 200 000 lidí. Pořádal stovky přednášek po celé zemi i v zahraničí, včetně Spojených států, a stal se tak regulérní celebritou.

Čeněk Paclt do této šablony hrdiny nezapadal. Jeho motivace byla osobní: touha po svobodě, dobrodružství a bohatství.Necestoval ve jménu národa, ale ve jménu svém. A hlavně, nepřivezl domů nic, co by si národ mohl „vystavit do vitríny“. Jeho odkaz byl nehmotný – skládal se z dopisů přátelům a z vyprávění. Jeho vlastní knihy, jako Cesty světem nebo Jak jsem hledal zlato a diamanty, byly sestaveny a vydány až po jeho smrti, často na základě jeho korespondence, bez jeho autorského vedení a kontroly.

Navíc jeho povaha mu v očích vlastenecké společnosti spíše uškodila. Byl to solitér, možná i podivín. Jeho veřejný a nesmiřitelný spor s oslavovaným Holubem ho musel v očích pražských kulturních elit, které rozhodovaly o tom, kdo bude a nebude hrdinou, naprosto diskreditovat.

Po této aféře se na mnoho let odmlčel a přerušil kontakty s domovem. Zatímco Holub budoval svůj kult osobnosti, Paclt se dobrovolně stáhl do stínů. Dějiny píší vítězové, nikoliv poražení.

Poslední kapitola Pacltova života se odehrávala v tichosti a osamění. Od roku 1880 pobýval u řeky Vaal v místě zvaném Keiskamma, v blízkosti starých diamantových polí. I přes pokročilý věk a podlomenému zdraví ještě podnikl poslední velkou výpravu do Transvaalu a k východnímu pobřeží. V roce 1881 přišla z Turnova zpráva, která mohla jeho život zcela změnit: byla mu udělena milost a starosta ho vyzval k návratu domů.

Pro starého, nemocného a chudého muže by to byla logická volba. Vrátit se do rodného města, dožít v klidu a pohodlí. Paclt se však rozhodl jinak. K návratu se už nikdy neodhodlal. Proč? Možná proto, že po čtyřiceti letech života v naprosté svobodě si už nedokázal představit návrat do světa konvencí a pravidel, před kterým kdysi utekl. Afrika, jakkoli byla krutá, se stala jeho skutečným domovem. Už nebyl Čechem žijícím v Africe; byl mužem divočiny, který se kdysi narodil v Čechách.

Jeho poslední známý dopis, odeslaný příteli Ottu Pinkasovi, je datován 26. října 1884. Po něm se odmlčel a zmizel ze světa. Dopis zakončil vzdorovitým a hrdým pozdravem, který shrnuje celou jeho bytost: „Všecky známé pozdravuje starý potomek Husitů, Čeněk Paclt“.

V červnu 1887, téměř tři roky po jeho posledním dopise, dorazila do Čech smutná zpráva. Čeněk Paclt byl nalezen mrtev ve svém stanu v Keiskammě. Zemřel sám, opuštěný a chudý, krátce před svými 74. narozeninami. Byl to konec, který byl tragickým, ale zároveň symbolickým završením jeho života. Muž, který žil jako solitér, zemřel jako solitér. Zprávu o jeho smrti přinesl dopis jeho přítele, německého lékaře H. Jeppeho, který byl otištěn v Národních listech.

Nejtragičtějším symbolem Pacltova osudu je však místo jeho posledního odpočinku. Je neznámé. Nebyl pohřben se slávou, neměl náhrobek ani pomník. Jeho tělo bylo jednoduše pohlceno africkou půdou, kterou sedmnáct let křižoval. Zatímco Emil Holub má dodnes čestný hrob na vídeňském Ústředním hřbitově , po Pacltovi nezůstala ani stopa. Jeho hrobem se stal celý kontinent, který si tak zamiloval, že se do něj nakonec navždy propadl.

Příběh Čeňka Paclta je hořkou připomínkou toho, jak selektivní a často nespravedlivá je historická paměť. Byl možná autentičtějším dobrodruhem než Holub, ztělesněním absolutní svobody a nezdolnosti. Žil život, o kterém jiní jen četli v románech. Přesto zůstal navždy ve stínu slavnějšího Emila Holuba.

Zdroje:

https://www.impuls.cz/regiony/liberecky-kraj/turnov-cenek-paclt-zlatokop-unie-husita-kniha-dobrodruh.A200128_062606_imp-liberecky_kov/tisk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Čeněk_Paclt

https://muzeum3000.nm.cz/zajimavosti/dobrodruh-cenek-paclt-byl-posedly-zlatem-a-diamanty

http://www.webcestovatelu.cz/98048-prvni-cech-ktery-procestoval-vsechny-obydlene-kon

https://www.turnov.cz/filemanager/files/2527832.pdf

https://www.kudyznudy.cz/aktuality/svetovecesko-a-devet-ceskych-dobrodruhu-na-cestach

https://www.stoplusjednicka.cz/africka-expedice-emila-holuba-vyprava-bojovala-s-domorodci-o-holy-zivot

https://muzeum3000.nm.cz/zajimavosti/cestovatele-paclt-a-holub-se-znepratelili-na-smrt?clanek=cestovatele-paclt-a-holub-se-znepratelili-na-smrt