První česká lékařka Anna Honzáková si právo studovat medicínu a léčit musela tvrdě vybojovat

Čelila posměchu, ponížení a hradbě předsudků, kterou prorazila s nevídanou houževnatostí. Její promoce se stala celonárodní senzací a její život příběhem o tom, jak jediná odhodlaná žena dokázala změnit svět nejen pro sebe, ale pro všechny, které přišly po ní.

Příběh Anny Honzákové začal 16. listopadu 1875 v Kopidlně, v rodině, kde bílý plášť a vůně dezinfekce nebyly cizí. Byla pátou ze šesti dětí váženého městského a zámeckého lékaře Jana Honzáka, muže, který byl na svou dobu neobyčejně pokrokový.

Malá Anna od dětství tiše pozorovala otce při práci, fascinovaně naslouchala bušení srdce ve stetoskopu a projevovala nejen klidnou povahu, ale i vynikající prospěch. Její otec v ní viděl víc než jen budoucí manželku a matku. Viděl v ní svou nástupkyni.

V Rakousku-Uhersku konce 19. století to byl plán na hranici fantazie. Univerzity byly pro ženy pevně uzavřenou mužskou pevností. Manželé Honzákovi však našli cestu. Věděli, že ve Švýcarsku už dívky na medicínu mohou, a tak se rozhodli: „Pošleme tě do Švýcar, budeš lékařkou“. Pro Annu to byl splněný sen, jasná a zajištěná budoucnost podpořená otcovou autoritou a financemi. Jenže osud měl jiné, mnohem krutější plány.

Idyla se zhroutila s drtivou náhlostí. Otec Jan Honzák, Annin vzor a ochránce, zemřel na rychlou tuberkulózu. Jeho smrt nebyla jen emocionální tragédií, která rodinu uvrhla do smutku. Byla to ekonomická katastrofa, která smetla ze stolu všechny plány. Sen o studiích ve Švýcarsku se rozplynul jako pára nad hrncem. Pro mladou Annu to znamenalo konec. Její sen zemřel spolu s otcem.

Vdova po lékaři se s dětmi musela přestěhovat na Královské Vinohrady do Prahy. Byl to krok z nouze, který však paradoxně přivedl Annu do epicentra budoucí bitvy. Její sen sice ležel v troskách, ale ona nebyla z těch, kdo se vzdávají. Plán podporovaný otcem byl pryč. Nyní musela bojovat sama. A její odhodlání se brzy mělo střetnout s realitou tak tvrdou, jak si jen dokázala představit.

Po úspěšném absolvování nově otevřeného dívčího gymnázia Minerva s vyznamenáním v roce 1895 udělala Anna první krok. Podala si přihlášku na českou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Odpověď byla rychlá, chladná a kategoricky zamítavá.

Důvod? Žena v medicíně byla v té době považována za absurdní omyl přírody. Společenský konsenzus, podporovaný i vědeckými autoritami, tvrdil, že ženy jsou pro tak náročné studium příliš křehké, fyzicky i psychicky. Slavný lékař Josef Thomayer, jedna z největších kapacit své doby, tento názor shrnul do památné věty, že dívky na to mají „prostě slabé nervy“.

Ženy byly v monarchii považovány za narušitelky řádu, a jejich místo bylo doma, ne v pitevně nebo u operačního stolu. Až do roku 1900 jim zákon neumožňoval řádné studium na lékařských fakultách. Ale Anna se nevzdala. Když jí zabouchli hlavní dveře, našla pootevřené okno. Zapsala se jako hospitantka (osoba, která se účastní hospitace, což je návštěva vyučovací hodiny nebo přednášky s cílem pozorování pedagogického procesu) na pražskou německou univerzitu, která byla o něco málo vstřícnější.

Byl to status plný ponížení. Mohla sedět v posluchárně, mohla poslouchat přednášky, ale neměla žádná práva. Nebyla řádnou studentkou a, což bylo nejdůležitější, nesměla skládat žádné zkoušky. Byla pouhým duchem, tichou pozorovatelkou v mužském světě, který jí dával najevo, že tam nepatří. Po třech letech přešla na českou fakultu, ale stále jen jako trpěná hospitantka. Její přítomnost závisela na libovůli každého profesora.

Nejhorší však nebyli profesoři, kteří se k ní chovali alespoň formálně zdvořile. Nejhorší byli její spolužáci. Podle vzpomínek její sestry Albíny ji při prvním vstupu do posluchárny vypískali a dupali. Muži, budoucí lékaři, se na ni dívali „spatra“ a dávali jí hlasitě najevo své opovržení. Byla to psychologická válka, každodenní snaha zlomit ji a donutit ji odejít.

Anna však nebyla jen pasivní obětí. Zatímco ve dne snášela posměch, po večerech vedla tichou válku. Spolu s dalšími ženami a podporovateli neúnavně lobbovala, psala dopisy a podnikala osobní intervence ve Vídni, aby dosáhla změny nespravedlivého zákona. A po pěti letech nekonečného čekání a boje přišel zlom.

V roce 1900 byl konečně přijat nový zákon, který ženám umožnil nejen řádné studium, ale i složení všech zkoušek za uplynulá léta. Pět let ponížení se mělo konečně zúročit. Hradba předsudků dostala první trhlinu.

Zpráva, že žena bude skládat lékařské zkoušky, se po Praze roznesla jako lavina. Její rigoróza se stala veřejnou senzací, divadelním představením, na které se přišli podívat všichni. Posluchárna při praktické části jejího závěrečného rigoróza byla údajně plná k prasknutí; nevešla by se tam už ani noha, jak psaly dobové ženské časopisy. Zraky stovek lidí se upíraly na jedinou ženu. Někteří přišli s nadějí, jiní se zvědavostí a mnozí nepochybně s tajným přáním vidět ji selhat.

Tlak musel být nesnesitelný. Pět let studia, pět let boje, to vše se mělo rozhodnout v několika hodinách pod drobnohledem celé Prahy. Anna však nezklamala. S klidem a jistotou, které šokovaly i její největší odpůrce, složila všechny tři náročné rigorózní zkoušky s výborným prospěchem. Veřejná zkouška, která ji měla možná ponížit, se stala jevištěm jejího triumfu.

Den D nastal 17. března 1902. V historické aule Karolina, oblečená do symbolických růžových šatů, stanula Anna Honzáková před akademickým senátem. Atmosféra byla elektrizující. V davu seděly klíčové postavy ženského hnutí, v čele s její mentorkou Eliškou Krásnohorskou, která na úspěch své bývalé studentky z Minervy hleděla s neskrývanou pýchou. Když rektor pronesl historická slova, v sále se tajil dech.

„Jste první žena-doktor lékařství na naší staroslavné univerzitě,“ zaznělo aulou. Bašta padla.

Ceremonie však odhalila i určitou rozpačitost systému. Místo tradičního pozdravu pro mužské absolventy, který zahrnoval políbení („Accipe osculum“), se Anně dostalo strohého a nezvyklého: „Pozdravuji tě jako kolegu“. Bylo to znamení, že systém ji sice musel uznat, ale stále úplně nevěděl, co si s ní počít.

Navzdory historickému významu události a obrovskému zájmu veřejnosti o promoci informovaly pouze ženské časopisy.Velké deníky, řízené muži, událost z velké části ignorovaly. Bylo to jasné znamení, že i když Anna vyhrála bitvu o diplom, válka o skutečné přijetí teprve začínala. Čekala ji povinnost odpracovat tři roky neplacené klinické praxe a realita byla mnohem tvrdší, než se zdálo v záři promočního dne.

S čerstvým diplomem v ruce se Anna ocitla v absurdní situaci. Byla doktorkou, ale nikdo ji nechtěl. Podařilo se jí získat místo neplacené elévky na chirurgické klinice u profesora Karla Maydla, jednoho z mála, kteří ji podporovali.

Jenže po jeho předčasné smrti se pro ni dveře kliniky opět zavřely. Její žádosti o placené lékařské místo ve státní službě byly opakovaně a systematicky zamítány. Vrcholem všeho bylo, když ji ředitel Všeobecné nemocnice v Praze otevřeně odmítl s jediným odůvodněním: protože je žena.

Systém, který jí po letech boje dovolil vystudovat, ji nyní odmítal zaměstnat. Tři roky marných žádostí a zavřených dveří ji přivedly k radikálnímu rozhodnutí. Když ji nechtěl systém, vytvořila si vlastní. V roce 1905 si v Praze, v ulici Na Moráni, otevřela vlastní soukromou gynekologickou ordinaci. Byl to riskantní krok, ale ukázal se jako geniální.

Úspěch byl okamžitý a fenomenální. Zatímco její mužští kolegové často čekali týdny na prvního pacienta, Anna měla od prvního dne plno. Ženy z celé Prahy se k ní hrnuly. A zde se ukázala ta největší ironie jejího příběhu. Mezi jejími pacientkami nebyly jen herečky Národního divadla jako Hana Kvapilová nebo spisovatelka Eliška Krásnohorská.

Byly to i manželky profesorů, vysokých úředníků a vlivných mužů – přesně těch, kteří nejhlasitěji brojili proti studiu žen a kteří jí osobně házeli klacky pod nohy. Veřejně kázali o podřadnosti žen, ale v soukromí, když šlo o zdraví jejich vlastních manželek, svěřili je do rukou jediné ženy, jejíž pověst a schopnosti byly nepopiratelné.

Dokonce i její někdejší velký odpůrce, profesor Thomayer, musel nakonec kapitulovat. Její pověst však nestála jen na odbornosti, ale i na hluboké lidskosti. Chudé ženy a dívky léčila zadarmo, financovala to z příspěvků od movitých klientek. Brzy si vysloužila přezdívku, která vystihovala vše: Matka matek.

Tento titul ztělesňuje její příběh o záchraně předčasně narozených dvojčat její hospodyně. Když se narodila příliš brzy a bez šance na přežití, Anna je uložila do krabice od bot, kterou nahřívala v troubě, a doslova je vypiplala k životu. Později, po smrti jejich matky, je dál finančně podporovala a postarala se o jejich vzdělání. Žena, která se rozhodla nemít vlastní děti, se stala matkou stovek jiných.

Anna Honzáková se nikdy nevdala a neměla vlastní rodinu. Zůstala věrná své profesi a boji za práva žen, což bylo v souladu s tehdejší nepsanou konvencí, že vysokoškolsky vzdělaná žena se musí rozhodnout mezi kariérou a rodinou. Celý její život a neústupný postoj dokonale shrnuje její osobní krédo, které se stalo jejím odkazem:

„Život mě naučil hned od mládí jít rovnou kupředu a neohlížet se napravo ani nalevo po cizím mínění.“.

Byla neúnavnou aktivistkou. Působila ve spolku Minerva, který spravoval dívčí gymnázium, v Ženském klubu českém po boku slavné senátorky Františky Plamínkové a ve Výboru pro volební právo žen. Jako gynekoložka razila cestu osvětě v oblasti plánovaného rodičovství a antikoncepce.

Zároveň však byla hlasitou odpůrkyní potratů jako náhrady za antikoncepci, což ji často stavělo do konfliktu s radikálnějšími levicovými aktivistkami. Nebyla jednoduchou osobou, ale komplexní osobností s pevným etickým kodexem, který vycházel z její lékařské praxe: prevence byla vždy důležitější než intervence.

Založila Fond na pomoc chudým a nemocným ženám, aby zajistila důstojnost těm, které neměly nikoho. Napsala také životopis Anny Bayerové, jedné z prvních Češek, které musely za studiem medicíny do Švýcarska, a pomáhala tak budovat historii a sebevědomí ženského lékařství.

Zemřela 13. října 1940, ale její dílo žilo dál. Na domě Na Moráni, kde se zrodila její legenda, jí byla odhalena pamětní deska. Skutečným pomníkem je však něco jiného. Do roku 1939, tedy necelých čtyřicet let po její promoci, absolvovalo studium medicíny na Univerzitě Karlově na 1200 lékařek. Dnes tvoří ženy více než polovinu všech absolventů medicíny v Česku.

Zdroje:

https://refresher.cz/145947-Stetoskop-misto-zastery-Prvni-ceske-lekarky-si-musely-sve-misto-tvrde-vybojovat

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/inspirativni-zeny-profil-anna-honzakova-prvni-promovana-lekarka.A201209_190532_domaci_lesa

https://www.ukforum.cz/en/uk-forum/8283-zivot-ji-naucil-jit-kupredu-neohlizet-se-po-cizim-mineni

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Honz%C3%A1kov%C3%A1

https://theses.cz/id/pfv3s9/17867668

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/125658/120384837.pdf?sequence=1&isAllowed=y

https://eurozpravy.cz/magazin/prvni-ceske-vedkyne-se-prosadili-mezi-lekari-ci-historiky.hgej7614