Článek
Takto popsal herec chvíle zoufalství po autonehodě, která mu roztříštila nohy. Každé ráno vyrážel na dlouhou svižnou procházku libereckým parkem – miloval pohyb a řád. Osud ale udeřil nečekaně: jednoho tichého rána roku 2001 ho srazilo auto a z oblíbené rutiny se stalo drama o přežití.
Možná si v tu chvíli, kdy jeho roztříštěné nohy barvily chodník krví, vzpomněl na dávná slova cikánské kartářky, kterým se jako mladík od srdce smál. Proroctví o herecké slávě a těžkém zranění na sklonku života se právě začalo naplňovat do posledního, nejděsivějšího detailu.
Vzpurný silák
František Peterka se narodil v roce 1922 v Praze do rodiny bankovního úředníka a kloboučnice. Od dětství zbožňoval sport a snil o kariéře vrcholového vzpěrače. Vždyť už jako malý kluk zvedal těžké kameny a představoval si, jak jednou pojede na olympiádu.
„Na prvním místě u mě byla vždy činka,“ přiznával se smíchem. Mladý František byl poctivý dříč – každý den cvičil a atletické geny nezapřel ani později, kdy měřil 186 centimetrů a budil respekt postavou svalnatého siláka. Ironií osudu ale do jeho života zasáhla věštba. Jako dvacetiletý se prý náhodou potkal s cikánskou kartářkou a ze zvědavosti jí podal dlaň.
Žena mu z ruky předpověděla, že nikdy nedosáhne sportovní slávy, protože se stane hercem, a na sklonku života ho čeká těžké zranění. „Vyplnilo se to do puntíku,“ konstatoval po letech hořce. Tenkrát se jen zasmál – takové proroctví nechtěl slyšet. Ještě dlouho byl rozhodnutý jít za svým sportovním snem.
Rodiče ale měli o synově budoucnosti jiné představy. Poslechli radu učitele, který ve Františkovi objevil vlohy k přednesu, a dali ho zapsat na Pražskou konzervatoř. František zkoušky složil v roce 1940, ale studium mu přerušila válka a nucené pracovní nasazení v Říši. K herectví ostatně vůbec netíhl – na jevišti byl zpočátku nejistý, v nitru plachý introvert bez potřeby se předvádět.
„Nikdy jsem nechtěl dělat divadlo,“ vzpomínal otevřeně. Školu dokončil v roce 1946 spíš z úpornosti než z lásky k oboru. Krátce pak pracoval jako úředník v pojišťovně a říkal si, že herectví nechá. Osud však znovu zasáhl: mladého absolventa si všimli při školním představení ředitelé Slováckého divadla v Uherském Hradišti a nabídli mu angažmá. Váhal jen chvíli – potřeboval peníze na vysněnou novou činku, a tak kývl.
První roky na divadelních prknech byly pro Peterku utrpením. Maloměstské angažmá ho dusilo a sportovní sen se ho nechtěl vzdát. Po večerech tajně trénoval vzpírání v místní hospodě, protože žádná posilovna neexistovala a velkou činku měl zatím jen zapůjčenou.
Posted by František Peterka on Monday, June 11, 2012
Už ve Slováckém divadle řediteli oznámil, že končí, protože se chce stát učitelem tělocviku. Ředitel ho přemlouval, ať odehraje aspoň do konce sezóny – a mladý herec nakonec vždy zůstal. Tohle drama se opakovalo několikrát dokola. „Za dva měsíce jsem z divadla v Uherském Hradišti utekl třikrát,“ přiznal Peterka o svých hereckých začátcích.
Byl tvrdohlavý jako mezek a zároveň poctivý – nechtěl selhat ani na jevišti, ani na poli sportovním. V roce 1948 si konečně pořídil vlastní olympijskou činku a od té chvíle bez ní neudělal krok. Brzy ji začal vozit s sebou i na natáčení a zájezdy, aby nevynechal jediný den tréninku. Posiloval klidně v autě cestou na plac, k údivu kolegů. Divadlo však zatím neodpustil – nabídl se mu nový domovský soubor a s ním i životní láska, která mu převrátila osobní život.
Láska, divadlo a stovky rolí
V roce 1951 František přijal angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Severočeské město se mu stalo osudem na více než čtyřicet let. Právě tady potkal svou budoucí ženu, herečku Vlastu, a poprvé zakusil, jaké to je opravdu milovat herectví – alespoň to divadelní. Liberecké publikum si robustního nováčka rychle zamilovalo.
Peterka začal dostávat velké dramatické úlohy: například Othella, kterého hrál s takovou zuřivou silou, až publiku tuhla krev v žilách. Záhy ale přišel na to, že jeho největší parketou je komediální talent. Jeho mohutná postava a bodrý úsměv se výborně hodily pro role dobrosrdečných siláků, popletů a dobráckých tatíků.
V Liberci ztvárnil na 250 divadelních rolí a stal se zdejším miláčkem. „On miloval libereckého diváka jako drogu, říkal, že v Praze takoví diváci nejsou,“ vzpomínal jeho přítel Ladislav Dušek. Peterka sám zůstal skromný – nikdy netoužil po lesku metropole, stačilo mu, že lidé odcházejí z jeho představení rozesmátí a šťastní.
Zatímco Liberec mu dal divadelní domov, v tom skutečném, s manželkou Vlastou a dvěma dětmi, jako by stále hledal klid. Možná jeho srdce skutečně patřilo spíše chladnému železu činky a potlesku publika než tichému rodinnému štěstí. Manželství po čase skončilo, František však sám nezůstal. Do života mu vstoupila nová, osudová láska jménem Miluše.
Jejich vztah byl jako uragán. O deset let mladší Miluši okouzlil na první pohled a ona pro něj opustila vše – partnera, jistoty, a dokonce i dobré vztahy s vlastní rodinou. Byla to láska, pro kterou se pálí mosty. Vzali se potají a prožili spolu vášnivé roky. A i když jejich manželský oheň časem dohořel a jejich cesty se rozešly, pouto, které mezi nimi vzniklo, nikdy zcela nezmizelo.
Před filmovou kamerou se Peterka poprvé objevil koncem 50. let a rychle zaujal. Jeho mohutná figura a charisma tvrdého chlapa byly nepřehlédnutelné. Hrál vojáky, horníky, mechaniky – zkrátka silné muže s dobrým srdcem i nafoukance, kterým se divák směje.
V dramatu Přežil jsem svou smrt (1960) ztvárnil vězně koncentračního tábora, boxera, který v duchu neztrácí odvahu. V akčním snímku Černý prapor (1958) zase člena cizinecké legie, bojujícího v poušti. Mnohem více ho ale proslavily komedie. Režisér Petr Schulhoff ho obsadil do populární série filmů o bláznivých sousedech: Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976), Co je doma, to se počítá, pánové… (1980) a Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974).
Peterka si v nich zahrál svalovce Karla Bartáčka po boku fenomenální Ivy Janžurové jako své filmové manželky. Před kamerou působili sehraně, ale ve skutečnosti si příliš nerozuměli. „Byli jsme každý úplně jiný. Seděli jsme v šatně a celou dobu jenom mlčeli. Ona si četla nebo pletla a já lelkoval a modlil se,“ popisoval herec zvláštní kolegiální ticho mezi ním a paní Janžurovou.
Do povědomí televizních diváků se František Peterka zapsal nesmazatelně rolí pohádkového Krakonoše – vládce hor z večerníčkového seriálu Krkonošské pohádky (1974–1984). Jeho statná postava, dlouhý plnovous a jiskra v oku dokonale ztělesnily dobrotivého ducha Krkonoš. Zajímavé ovšem je, že natáčení tohohle milovaného večerníčku vůbec neměl rád.
Pro herce to byla práce navíc po večerech, často v mrazu, a Peterka kvůli tomu musel každý den dojíždět stovky kilometrů z Liberce do ateliérů a zpět. Každý den přežíval jen na rohlících a plátku studené sekané, protože na pořádné jídlo nebyl čas. Jako zarytý nekuřák trpěl i tím, že Krakonoš neustále bafal z dýmky – ten kouř mu nedělal dobře.
Přesto roli přijal zodpovědně jako vždy: sám si dokonce navrhl detaily make-upu a vlastníma rukama se hodinu před každým natáčením líčil k nepoznání. Odměnou mu byla láska nejmenších diváků. Dodnes celé generace dětí vzhlížejí k večerníčkovému Krakonošovi a jeho spravedlivým kouzlům – a vidí tvář Františka Peterky.
Zatímco na plátně a obrazovce bavil miliony lidí, v soukromí zůstával František neokázalým, skromným člověkem. Nikdy o sobě neměl přehnané mínění. Když za ním někdo přišel pro autogram, upřímně se divil. Nepovažoval se totiž za velkého umělce.
Léta plynula, ale Františkova energie jako by nestárla. Zatímco jeho vrstevníci odpočívali, on stále sváděl svůj každodenní boj s časem. Liberecká přehrada se stala jeho novou posilovnou, rychlá chůze jeho rituálem. V devětasedmdesáti letech byl živoucím důkazem, že věk je jen číslo a vůle dokáže poručit tělu. O to krutěji a zákeřněji pak udeřil osud, který si pro něj schoval tu nejtěžší zkoušku.
Pád na dno
Na sklonku 90. let si František Peterka pořád připadal plný síly. Každé ráno neúnavně chodil trénovat rychlou chůzi k Liberecké přehradě, svižným tempem prohnal své tělo a vyčistil mysl. V jeho 79 letech to byla obdivuhodná životospráva – mnohem mladší by mu nestačili.
Jenže pak, jednoho chladného rána v říjnu 2001, se během jeho obvyklé procházky ozvala rána. Zpoza zatáčky vyjelo auto a srazilo nic netušícího Peterku přímo na chodník. Jeho silné nohy, které ho celý život nosily, se najednou proměnily v rozdrcenou kostní drť. Řidičkou byla mladá žena; vyděšená volala sanitku a plakala, zatímco herec v bezvědomí ležel v kaluži krve. Sám Peterka později řekl, že k ní žádnou zášť necítí.
Následovala nekonečná odysea bolesti. Lékaři se snažili poskládat jeho rozdrcené končetiny jako puzzle. Čekala ho jedna operace za druhou – zlomené kosti, rozdrcené klouby, potrhané šlachy. Během tří let podstoupil na čtyři desítky operací a prošel si doslova chirurgickým peklem. Z lůžka se nemohl pohnout celé měsíce.
Každý den pro něj ztratil barvu a začal splývat v šedou mlhu utrpení. Nikdy předtím se nevzdal – teď to poprvé udělal. Uzavřel se do sebe a odmítal návštěvy přátel. „Drogy, které mě nechávaly napůl při vědomí, byly to nejlepší, co jsem mohl od života očekávat,“ popsal otevřeně svou agónii. V hloubi duše se modlil, aby přišla smrt a vysvobodila ho.
Ta však nepřicházela. Místo ní přišel pomalý zázrak: po roce v nemocnici byl František přeložen do léčebny dlouhodobě nemocných, kde se mu překvapivě začala vracet chuť žít. V klidu rehabilitačního zařízení našel novou motivaci: rozhodl se, že znovu začne chodit, i kdyby to mělo trvat roky.
A opravdu – po třech letech od nehody se za pomoci podpěr postavil na nohy a dokázal ujít pár kroků. Bolest byla nesmírná, ale on zatnul zuby. Pomalu se učil znovu chodit, pak dokonce cvičit. Vrátilo se mu jiskření v očích a nezlomná vůle. Když se jeho lékař v úžasu ptal, kde bere v devadesáti letech tu energii, František jen pokrčil rameny: celý život byl zvyklý nevzdat žádný boj, tak proč by měl teď? Liberečané ho znovu vídali, jak po sídlišti opatrně trénuje chůzi, sunouc se vpřed s chodítkem a později i bez něj.
Jenže osud ho zkoušel dál. Rok 2013 přinesl další ránu: Peterka dostal infarkt. Tehdy už byl konečně zase schopný ujít i pár kilometrů a doma posiloval s lehkou činkou, jenže náhlá bolest na hrudi ho srazila zpátky na zem. Následovala operace srdce a dlouhá rekonvalescence, během níž herec opět zápasil s depresemi.
Když se pozvolna zotavil, udeřila zákeřná nemoc – rakovina. Lékaři mu objevili zhoubný nádor na jazyku. Podstoupil ozařování, které ho připravilo o síly. František se i tentokrát vzepřel. Léčbu podstoupil a rakovinu jako zázrakem porazil.
V roce 2016 ale bylo jasné, že jeho tělo už je vyčerpané. Dožil v libereckém hospici, smířený a klidný. Věštba, která ho provázela desítky let, se do puntíku naplnila.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Peterka_(herec)
https://cnn.iprima.cz/show-time/konec-zivota-se-pro-herce-frantiska-peterku-stal-utrpenim-modlil-se-aby-zemrel-207586
https://kulturistika.ronnie.cz/c-8494-frantisek-peterka-na-prvnim-miste-u-me-byla-vzdy-cinka.html
https://www.dotyk.cz/magazin/frantisek-peterka-zamlada/
https://liberec.rozhlas.cz/zemrel-herec-frantisek-peterka-krakonos-z-krkonosskych-pohadek-6019013
https://www.super.cz/clanek/celebrity-krakonos-frantisek-peterka-94-ke-konci-zivota-se-modlil-at-buh-ukonci-jeho-trapeni-672279
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-frantisek-peterka-krakonos-pohadky-arabela-fantomas.A220318_150123_pred-100-lety_vojt
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/433260/krakonos-frantisek-peterka-94-smrt-prisla-ve-spanku.html
https://liberec.rozhlas.cz/stripky-ze-zivota-frantiska-peterky-najdete-na-fotkach-v-liberecke-knihovne-6010863
https://www.dotyk.cz/magazin/janzurova-hadanka/
https://zeny.iprima.cz/smutny-osud-frantiska-peterky-umiral-v-krutych-bolestech-vestba-se-naplnila-193830
