První ostrý zásah Útvaru zvláštního určení (1984): zachráněný pár je později pozval na svatbu

V horkém srpnu roku 1984 se na silnici u jihomoravských Čejkovic odehrál incident, který odstartoval dramatický příběh trvající bezmála dvě noci. Šestadvacetiletý Vladimír Tomek, nebezpečný recidivista čerstvě propuštěný z vězení, si u silnice stopnul projíždějící auto.

Když řidič zastavil, Tomek na něj vytáhl nůž – několikrát ho bodl, svázal a okradl. Zraněného muže nechal ležet v nedalekém lesíku a s ukradeným vozem pokračoval v jízdě.

Cestou se ještě zastavil u chaty svého známého, kde vypáčil dveře a odcizil loveckou brokovnici i téměř dvě stě nábojů. Ozbrojený a odhodlaný pak opustil Moravu a zamířil na Slovensko, směrem k Trnavě.

U chatové osady Trstín nedaleko Trnavy dorazil Tomek kolem poledne. Nějaký čas se pěšky potuloval kolem jednotlivých chat, až zahlédl mladý pár užívající si slunečný den na zahradě jedné z chat.

Vycítil příležitost – nepozorovaně se vrátil ke svému vozu pro zbraň. Za pár okamžiků se mezi stromy objevil ozbrojený muž. Hrozíc hlavní brokovnice zakřičel na oba nic netušící mladé lidi příkazy, aby ho uposlechli. Igor a Iveta, snoubenci trávící víkend v rodinné chatě Ivetiných rodičů, tak byli v jediném momentu zcela bezmocní.

Tomek je hnal dovnitř chaty, kde oba spoutal elektrickým kabelem. Tím začalo drama rukojmích, kterému se později začne říkat „38 hodin strachu“.

Aby zajistil, že se o jeho činu dozví policie, rozhodl se Tomek vyslat zprávu. Rozvázal ruce vystrašené Ivety a pod pohrůžkou zabití Igorovi přikázal, aby dívka odnesla jeho vzkaz k silnici.

„Teď dojdeš s tímhle papírem na silnici a tam ho předáš nějakému řidiči. Ať to odveze na esenbáky! A pak se hned vrátíš, jinak…,“ syčel Tomek a mířil přitom hlavní zbraně Igorovi do obličeje. Iveta v slzách souhlasila.

Vyběhla z chaty a utíkala k nedaleké hlavní silnici. Podařilo se jí zastavit projíždějící auto a zoufale předat řidiči Tomkův vzkaz s prosbou, ať jej doručí policii. Poté se okamžitě vrátila zpět do chaty – strach o snoubence jí nedovolil utíkat do bezpečí. Tomek svůj slib „jinak…“ ani nemusel doříct. Iveta věděla, že Igorův život visí na vlásku.

Řidič, kterému Iveta předala lístek, pochopil naléhavost situace a informoval Veřejnou bezpečnost. Netrvalo dlouho a k chatové oblasti Trstín dorazily první hlídky z trnavské správy SNB. Policisté okamžitě uzavřeli okolí chaty a pokusili se s únoscem navázat kontakt.

Začalo vyjednávání, avšak Tomek na požadavky a přemlouvání nereagoval způsobem, který by dával naději na rychlé a bezpečné propuštění rukojmích. Měl svůj plán a nehodlal se vzdát. Po několika hodinách neúspěšného vyjednávání bylo jasné, že situace si vyžádá zásah specialistů. Příslušníci trnavské VB proto předali hlášení do Prahy.

Ve večerních hodinách téhož dne – nyní již 23. srpna 1984 – se v Praze na ústředí XIV. správy SNB rozezněl telefon. Šlo o poplach pro elitní tým Útvaru zvláštního určení (ÚZU), specializované jednotky zaměřené na krizové situace, jakými jsou incidenty s rukojmími či ozbrojenými pachateli.

Útvar vznikl teprve v roce 1981 v rámci Sboru národní bezpečnosti, jako reakce na vlnu terorismu a únosů letadel ve světě i v Československu. Do akce byl nyní poprvé povolán vrtulníkem na tak velkou vzdálenost a šlo o vůbec první ostrý zásah této jednotky na území Československa.

Krátce po telefonátu se na letišti v Praze-Ruzyni shromáždil dvanáctičlenný zásahový tým, kterému velel nadporučík Karel Daněk. Vrtulník Mi-8 transportující komando odstartoval a zamířil na Slovensko.

Během letu byli členové týmu – odstřelovači, pyrotechnici, psovod se služebním psem, psycholog i ostatní střelci – podrobně informováni o nebezpečném pachateli. Detaily o místě zásahu zatím neznali, ale tušili, že je čeká tvrdý oříšek. Všichni byli odhodláni vrátit se s rukojmími živými a zdravými.

Krátce po příletu helikoptéry do oblasti Trstína spěchal velitel Daněk na štáb zřízený v terénu, aby převzal velení zásahu. Mezitím byl na místo přiveden majitel chaty, který poskytl policii cenné informace – nakreslil podrobný plánek vnitřního uspořádání chaty.

Prozradil také jednu nepříjemnou okolnost: jeho chata byla v minulosti několikrát vykradena, a tak ji zabezpečil jako doslova nedobytnou pevnost. Všechna okna i dveře opatřil ocelovými okenicemi a zavedl dokonce soustavu zrcadel, díky které měl nyní Tomek dokonalý přehled o okolí chaty, aniž by sám vykukoval ven.

Tyto informace věstily, že případný útok bude nesmírně obtížný. K veliteli Daňkovi se také připojil kriminalista, který Tomka osobně znal, a lékař z psychiatrické léčebny, jenž ho v minulosti léčil. Ten potvrdil, že bývalý pacient může jednat zkratkovitě a absolutně nepředvídatelně – Tomek zkrátka patřil k lidem, kteří nemají co ztratit a nezaváhají ani před krajním řešením.

Tomek mezitím držel své dva rukojmí – Igora a Ivetu – stále spoutané uvnitř chaty a dobře se opevnil. Komunikoval s policisty jen opatrně, a to přes maličké okénko ve spodní části chaty. Sám však zůstával schovaný. Využil zrcadel, která v chatě měl, aby viděl ven, ale zároveň aby sám nebyl na mušce policejním odstřelovačům.

Policisté se mu snažili trpělivě domluvit, že obklíčení chaty je naprosté a nemá šanci uniknout. Tomek se však nevzdal a vznesl své požadavky. Hlavní z nich byl šokující – chtěl, aby mu policisté přivedli jeho bývalou manželku.

Po pouhých dvou týdnech na svobodě se Tomek zřejmě rozhodl vykonat pomstu za osobní křivdu: během jeho posledního pobytu ve vězení se s ním manželka rozvedla a on jí to hodlal oplatit likvidací. Zabarikádovaný pachatel prohlašoval, že rukojmí nepustí, dokud svou ex-manželku neuvidí před chatou.

Na místě zásahu mezitím přistoupil vyjednavač k riskantnímu manévru, jak Tomka uklidnit a dostat alespoň jednu oběť do bezpečí. Policie přistoupila na zdánlivě absurdní výměnu: přiveze Tomkovu bývalou ženu na místo a umožní mu s ní mluvit - pokud on výměnou propustí rukojmí Ivetu.

Tomek nakonec souhlasil s tím, že ženu neuvidí tváří v tvář, ale spokojí se s rozhovorem na dálku. Hlavní bylo, že věřil v její přítomnost.

Za soumraku dorazila na policejní stanoviště i Tomkova bývalá manželka – vyděšená, ale ochotná pomoci zachránit životy rukojmích. V doprovodu psychologa a nadporučíka Daňka přistoupila ke zdi chaty. Přes zavřené okenice navázala s Tomkem rozhovor. Co přesně si řekli, není známo, ale po několika minutách se zničehonic otevřely dveře chaty a ven vyšla Iveta.

Byl to moment neuvěřitelné úlevy – Tomek dodržel slovo a mladou ženu propustil. Policisté ji bleskově odtáhli do bezpečné vzdálenosti, kde se jí ihned ujali lékaři a vyšetřovatelé. Iveta byla v šoku, ale živá a nezraněná. Vypověděla, co se uvnitř děje, a popsala, kde Tomek drží Igora a jak se chová.

Na vyjednávání ale už Tomek neměl náladu – jeho hlavní cíl (pomsta ex-manželce) mu nevyšel, žena do chaty vpuštěna nebyla, a on teď ztratil jednu ze svých „pojistek“. Situace se stávala kritickou.

Velitel zásahu nadporučík Daněk usoudil, že nastal čas na násilné vniknutí do chaty. Vyčerpal všechny možnosti pokojného řešení a nechtěl déle riskovat život zbývajícího rukojmí. Pyrotechnici proto mezitím potichu připevnili nálože ke vstupním dveřím a jednomu z oken.

Plán byl následující: vyhodit dveře do povětří a zároveň vniknout dovnitř oknem – tudy měl být vhozen služební pes Arko, vycvičený na zneškodnění pachatele, následovaný psovodem. Arko byl speciálně vybrán a rozdrážděn předem, aby zaútočil na Tomka okamžitě po vběhnutí dovnitř.

V odpoledních hodinách zaujaly dvě útočné skupiny pozice u chaty. Jedna u vstupních dveří, druhá u okna do obývací místnosti, kam přistavili žebřík. V napjaté tichosti proběhlo odpočítávání a Daněk vydal rozkaz k útoku. Ozvala se ohlušující exploze – nálož protrhla dveře! Současně psovod rozrazil okenici a oknem dovnitř hodil rozzuřeného Arka, načež sám vlezl za ním.

V tom okamžiku si však zasahující policisté uvědomili, že dveře výbuch vydržely – ocelové oplechování je vážně poškodilo, ale nevyrazilo úplně. „Zrušit akci, dveře odolaly!“ zakřičel někdo.

Následoval výstřel. Psovod, který prolézal oknem, ucítil škubnutí a tvrdě dopadl zpět pod okno. „Co se stalo?!“ volal npor. Daněk. Psovod byl v šoku: „Arko je mrtvý… Ten parchant ho trefil přímo do hlavy!“ vykoktal nakonec.

Během zlomku vteřiny se totiž uvnitř odehrála tragédie – policejní pes po dopadu na podlahu uvnitř chaty na kluzkých dlaždicích uklouzl a než stihl zaútočit, Tomek pohotově vystřelil a Arka na místě zastřelil. Psovod, který se ocitl přímo na ráně, měl obrovské štěstí - kolegové ho stačili strhnout zpátky oknem dřív, než i na něj mohl Tomek vypálit. Celá úderná skupina se stáhla do bezpečí. Útok nevyšel a jednotka musela improvizovat.

Ztráta psa zasáhla celý tým. Arko se stal první padlou „osobou“ v řadách Útvaru zvláštního určení a členové komanda ho považovali za právoplatného kolegu. Přestože nešlo o člověka, jeho smrt hluboce otřásla všemi policisty na místě.

Místo zmaru však jeho obětování vyvolalo pravý opak – celý tým semkl a ještě více v něm vzrostlo odhodlání dopadnout nebezpečného pachatele za každou cenu. Psovod, který s Arkem dlouhé roky sloužil, byl zdrcený, ale i on prohlásil, že v této práci se s takovými eventualitami zkrátka musí počítat. Později členové zásahu nechali Arkovu památku uctít malým pomníčkem v Praze.

Po nezdařeném zásahu nastal na místě podvečerní klid. Tomek přestal komunikovat a vyčkával. Brzy policisté zjistili, že se mezitím i s Igorem stáhl do podkroví chaty, což byla další komplikace.

Do malého podkroví vedl jen úzký stropní průlez, který pachatel okamžitě zatarasil matracemi a nábytkem. Zabarikádoval se tam jako v nedobytném hnízdě a jakýkoli další pokus o útok by byl velmi riskantní. Z občasného křiku skrze Igora Tomek ještě vznesl požadavky na jídlo a pití, ale jinak byl uvnitř objektu klid.

Venku se však situace vyostřovala. Na místo mezitím dorazili vysocí funkcionáři SNB a také představitelé okresního národního výboru – lidé, kteří neměli s policejní prací mnoho společného, ale cítili potřebu do ní mluvit. Začali tlačit na zásahový tým, aby situaci vyřešil co nejrychleji. Na papíře vše vypadalo jednoduše, a tak nadřízení nechápali, proč policisté už dávno neosvobodili rukojmí.

Velitel Daněk a jeho muži však nechtěli nic uspěchat a snažili se připravit plán, který by dostal Igora ven živého. Než však mohli specialisté nějaký plán uskutečnit, zasáhli netrpěliví funkcionáři. Ve 3 hodiny ráno dne 24. srpna, po dlouhých hodinách patové situace, dal krajský prokurátor pokyn k „fyzické likvidaci pachatele“ – tedy ke střelbě s cílem pachatele zabít. Rozkaz zněl nekompromisně a nebylo možné ho neuposlechnout.

Úkolem eliminace ozbrojeného Tomka byli pověřeni ostřílení odstřelovači ÚZU. Protože jednotka tehdy nedisponovala přístroji pro noční vidění, museli střelci vyčkat na rozednění. Zatím zaujali pozice v terénu – našli jediné vhodné místo asi 100–150 metrů od chaty, odkud byl přes křoviny jakž takž vidět vrchní štít chaty a malé okénko vedoucí do podkroví.

Pro jistotu se na místo rozmístili dva odstřelovači, zhruba šest metrů od sebe, aby měli krytí a jistotu zásahu. Z pušek SVD Dragunov ráže 7,62×54R měli v úmyslu vypálit v rychlém sledu několik ran – první přesně mířenou na cíl a další pro jistotu, kdyby první pokus nebyl smrtící.

Za svítání 24. srpna napjatě čekali policisté kolem chaty na znamení. V podkrovním okénku se konečně objevila silueta – zřejmě Tomek, který se pohnul po probděné noci. Vysílačkou okamžitě zaznělo hlášení: „Vidím cíl!“ Npor. Daněk dal bez váhání souhlas: „Pokud ho máš, pal!“. Střelec zadržel dech, zafixoval kříž zaměřovače na postavu a jemně stiskl spoušť.

Výstřel prořízl ranní ticho a během vteřiny jej následovalo několik dalších. Z hlavně odstřelovačské pušky vyšlehl plamen a projektil se rychlostí přes 800 m/s rozletěl k cíli. Z chaty se neozvala žádná palba – nastalo hluboké ticho. „Je po něm?“ otázal se velitel do vysílačky.

„Nevím… Při výstřelu se sehnul. Ale viděl jsem, jak padl dozadu a rozhodil rukama!“ ohlásil střelec z úkrytu. Policisté nemohli mít jistotu, zda byl Tomek skutečně zlikvidován, či zda jde o lest. Nadešla kritická chvíle.

Zásahový tým zareagoval okamžitě: několik těžkooděnců vběhlo do chaty, tentokrát už bez odporu překonalo poničené dveře a vtrhlo dovnitř. Psovod šel tentokrát v čele beze psa – měl však v rukou samopal vz. 58 a kryl kolegy při postupu vzhůru. Rychle odklidili zátaras z matrací u vstupu do podkroví a pronikli na půdu.

V podkroví ležel Vladimír Tomek na zemi v kaluži krve – nezmítal se však, pouze chrčivě dýchal. Zbraň měl odhozenou opodál. Na první pohled bylo patrné, že už není hrozbou; střela ho zasáhla do páteře. Prolétla podél páteře tak nešťastně (či pro rukojmí naopak šťastně), že jako skalpel odřízla několik obratlů.

Tomkova záda zůstala otevřená a jeho páteř byla místy vidět pouhým okem. Pachatel byl naživu, ale nemohl se hýbat. „Zasažen je, ale žije. Zavolejte doktora,“ hlásil jeden ze zásahovky do vysílačky.

Druhý rukojmí Igor seděl otřesený opodál, přivázaný k trámu – kromě škrábanců a modřin mu však Tomek naštěstí nestihl ublížit. Policisté ho okamžitě osvobodili a odvedli do bezpečí. Po 38 hodinách strachu tak drama skončilo – oba mladí lidé vyvázli živí.

Zatímco zdravotníci snášeli ochrnutého Tomka z půdy na nosítkách, nebezpečný recidivista ještě neztratil drzost. Vyhrožoval policistům, že jestli přežije, všechny si je najde a pomstí se jim.

Jakmile ho však předali do rukou lékařů, bylo jasné, že tento muž už nikdy nebude chodit – kulka mu přetnula míchu a odsoudila ho na vozík. Soud Tomka shledal vinným z pokusu o vraždu, braní rukojmích a dalších trestných činů, za což vyfasoval pouze šestiletý trest odnětí svobody.

Vzhledem k jeho doživotnímu ochrnutí komunistická justice neudělila vyšší trest. I u soudu však Tomek nepomíjel výhružky, že si členy zásahové jednotky jednou najde. Jeho slova ale vyzněla naprázdno – po propuštění už o něm nejsou zprávy. Zato příběh 38 hodin strachu u trnavského Trstína se nesmazatelně zapsal do historie československé kriminalistiky.

Akce na chatě u Trstína v srpnu 1984 se stala prvním velkým testem elitního policejního komanda. Útvar zvláštního určení (pozdější URNA) v ní prokázal svoji profesionalitu – přes veškeré komplikace dokázal, že je schopný ochránit životy rukojmích i za cenu zneškodnění pachatele. Zásah byl proto oficiálně hodnocen jako úspěšný.

Všichni členové jednotky, kteří se akce zúčastnili, byli navrženi na mimořádné odměny. Nakonec údajně každý dostal částku 1 200 Kčs jako odměnu za odvedenou práci.

Pro zajímavost – sekretářka, která o zásahu sepisovala na velitelství závěrečnou zprávu, obdržela odměnu 3 000 Kčs. Žádné metály ani velká sláva na zasahující policisty nečekaly. Tu si v médiích přivlastnili spíše funkcionáři, kteří během krize stáli opodál. Pro členy týmu však byla největší satisfakcí skutečnost, že akce dopadla dobře a rukojmí přežili.

O několik měsíců později dostal celý tým neformální poděkování přímo od zachráněných – byli pozváni na svatbu Igora a Ivety. Mladý pár, který díky jejich zásahu přežil, zůstal policistům vděčný do konce života.

Zdroje:

https://www.oovbstrnadice.cz/odbor-zvlastniho-urceni/

https://dvojka.rozhlas.cz/38-hodin-strachu-prvni-velky-zasah-specializovane-jednotky-utvaru-zvlastniho-6942581

https://www.abscr.cz/wp-content/uploads/2021/03/Hanackova_6.pdf

https://mluvenypanacek.cz/radiodokument/136555-38-hodin-strachu-2016.html