Článek
Osmnáctého března 1965, stovky kilometrů nad Zemí. Z přechodové komory lodi Voschod 2 se vysouvá muž ve sněhobílém skafandru a stává se prvním člověkem, který se volně vznáší v otevřeném vesmíru.
Alexej Leonov se drží zhruba pětimetrového lana, pod ním se otáčí Kavkaz a Volha a v uších mu zní vlastní srdce a hlas velitele Pavla Běljajeva, který do éteru hlásí větu chystanou pro učebnice: „Člověk vystoupil do kosmického prostoru.“ Dvanáct minut absolutní slávy. Pak se Leonov podívá na své ruce a cítí, jak mu prsty vyklouzly z rukavic skafandru a chodidla z bot.
Jeho skafandr se ve vakuu nafoukl jako balon, ztuhl a zdeformoval. A průlez, kterým se má vrátit, má v průměru necelých sto dvacet centimetrů. V té chvíli mu dojde, že do lodi se v tomhle stavu nevejde. A že o tom stovky kilometrů pod ním nemá nikdo tušení.
Kluk ze Sibiře, kterému sebrali otce
V sibiřské vesnici Listvjanka, se Leonov narodil v roce 1934 jako osmé z devíti přeživších dětí. Tři další děti v rodině zemřely v útlém věku. Když mu byly necelé tři roky, otce zatkli v čistkách jako „nepřítele lidu“, rodině zabavili majetek a sousedé si rozebrali i jejich dětské oblečení. Otec se po letech vrátil, ale chudoba zůstala.
Chlapec, který maloval, kudy chodil, snil o akademii výtvarných umění v Rize. Nebylo na školné. Šel tedy na vojenské letecké učiliště, kde se platit nemuselo, a maloval dál po večerech. Talent pilota ho v roce 1960 přivedl do prvního oddílu kosmonautů, mezi dvacet vyvolených vedle Jurije Gagarina. Talent malíře způsobil, že si o pět let později vezl na oběžnou dráhu barevné pastelky a blok. Vznikly tak první kresby vytvořené člověkem ve vesmíru: oranžový pás úsvitu nad zakřivenou Zemí.
Spěch, se kterým se jeho mise chystala, měl jediný důvod: Američané. Program Gemini plánoval první výstup z lodi na červen 1965 a Sovětský svaz chtěl být za každou cenu první. Voschod 2 byl proto improvizace na hraně: přestavěná gagarinovská kapsle, ke které konstruktéři přilepili nafukovací látkovou přechodovou komoru, protože elektronika lodi byla chlazená kabinovým vzduchem a loď se nesměla vystavit vakuu celá.
Skafandr Berkut se v reálném výstupu s člověkem nikdy předtím neocitl. Leonov později přiznal, co jim řekl konstruktér Sergej Koroljov: na vypracování všech postupů není čas, v kritické situaci si musí poradit sám.
Dvanáct minut slávy
Přesně to nastalo. Nafouknutý skafandr se nedal ohnout v prstech ani v kolenou a Leonov s hrůzou sledoval, jak mu tep stoupá a hledí se potí. Věděl, že za pár minut vletí loď do stínu Země a on zůstane ve tmě.
Rozhodl se pro krok, který byl proti všem předpisům a který s nikým nekonzultoval, protože na diskusi nebyl čas a protože nechtěl, aby řízení letu propadlo panice: začal ze skafandru upouštět tlak. Snížil ho na nebezpečně nízkou hodnotu, při které hrozí dekompresní nemoc, bublinky dusíku v krvi a smrt. Skafandr povolil právě natolik, aby se dokázal pohnout.
Jenže do komory se podle předpisu mělo vstupovat nohama napřed a to už nešlo. Leonov se vsoukal hlavou napřed a uvnitř trubice o průměru zhruba metr se pak musel v tuhém skafandru otočit, aby mohl zavřít vnější poklop. Námaha ho přivedla na pokraj úpalu: tep kolem 190, tělesná teplota stoupla během chvíle o skoro dva stupně, pot mu v botách šplouchal po kotníky.
Během mise ztratil šest kilogramů váhy. Když se konečně zhroutil do křesla vedle Běljajeva, trval jeho výstup dvanáct minut a devět vteřin. Sovětský rozhlas mezitím přímý přenos přerušil a podle pozdějších vzpomínek pustil Mozartovo Requiem. Země se oficiálně nedozvěděla nic.
Kdyby drama skončilo tady, už to by stačilo na slavný příběh. Jenže Voschod 2 teprve začínal. Po odstřelení přechodové komory se loď roztočila a v kabině začal záhadně stoupat podíl kyslíku k hodnotám, při kterých jediná jiskra znamenala požár a osud, jaký před čtyřmi lety potkal při pozemním testu kosmonauta Valentina Bondarenka.
Oba muži, vyčerpaní k smrti, sledovali ručičky přístrojů a báli se pohnout. Krize se nakonec vyřešila sama, ale při návratu přišla další: selhala automatika, která měla zažehnout brzdicí motor. Návrat, který do té doby u sovětských lodí vždy řídily stroje, museli poprvé v dějinách provést ručně.
Běljajev naváděl loď průzorem podle zemského horizontu, jenže aby na přístroje viděl, museli se oba muži vyklonit ze svých křesel, čímž posunuli těžiště lodi. Než se znovu připoutali, uplynulo asi šestačtyřicet vteřin. Ve vesmírné mechanice je to věčnost: motor zažehl pozdě a každá vteřina znamenala kilometry navíc.
A při sestupu přišla ještě jedna hrůza, o které posádka řekla pravdu až po letech: přístrojový úsek se po oddělení nedotrhl od kabiny úplně, držel na svazku kabelů a obě části se kolem sebe točily jako kladivo na řetězu, s přetížením přes deset g, dokud kabel nepřepálilo žhavé plazma. Leonovovi a Běljajevovi popraskaly cévky v očích.
Dvě noci mezi vlky
Kabina dosedla na padáku 386 kilometrů od plánovaného místa, do hluboké tajgy v oblasti Uralu, mezi smrky a dvoumetrové závěje. Když se kosmonauti dostali z poklopu a vyhrabali ven, stáli dva hrdinové Sovětského svazu po pás ve sněhu, v mokrých skafandrech, při teplotě klesající k minus pětadvaceti.
V kraji, kde žili medvědi a vlci, a u vlků zrovna končilo období páření, kdy bývají agresivnější. Ze skafandrů vylili pot, svlékli se donaha, vyždímali spodní prádlo a zabalili se do vrstev, které zbyly. Pistoli, kterou měli na palubě, drželi v noci na dosah.
Vrtulníky je našly už za pár hodin, ale v hustém lese neměly kde přistát a shazované balíky s oblečením se věšely do korun stromů. První noc přečkali v kabině. Druhý den se k nim na lyžích probila záchranná skupina, postavila srub z klád, rozdělala oheň a ohřála vodu v nádrži přivezené na saních. Teprve třetí den se oba kosmonauti vydali na lyžích devět kilometrů k mýtině, odkud je konečně vyzvedl vrtulník. Tisková agentura TASS mezitím světu hlásila, že posádka odpočívá po přistání v odlehlé oblasti.
Pravdu o letu Voschodu 2 se svět dozvídal po kapkách celá desetiletí. Leonov sám ji vyprávěl s odzbrojujícím klidem člověka, který si byl jistý, že paniku si ve vesmíru nikdo nemůže dovolit. Sovětský svaz svůj závod vyhrál, Američan Ed White vystoupil z Gemini 4 o dva a půl měsíce později.
Leonov se měl stát prvním sovětským člověkem na Měsíci, z programu ale po haváriích raket sešlo, a tak si své druhé dějiny napsal jinak: v roce 1975 velel sovětské lodi při spojení Sojuz–Apollo, prvním podání rukou dvou znepřátelených supervelmocí na oběžné dráze.
Zemřel v roce 2019 jako poslední žijící člen posádky Voschodu 2 a jeden z posledních členů první dvacítky sovětských kosmonautů. Do konce života maloval, nejčastěji jediný výjev: malou bílou postavu na laně nad modrou planetou. Když se ho ptali, na co v těch dvanácti minutách myslel, odpovídal, že na ticho. Bylo prý tak dokonalé, že slyšel tlouct vlastní srdce.
Zdroje:
https://www.esa.int/About_Us/50_years_of_ESA/Alexei_Leonov_The_artistic_spaceman
https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/the-nightmare-of-voskhod-2-8655378/
https://www.nasa.gov/history/space-station-20th-spacewalking-history/
https://www.nasa.gov/blogs/spacestation/2019/05/29/russian-spacewalkers-wish-happy-birthday-to-first-spacewalker-alexei-leonov/
https://starchild.gsfc.nasa.gov/docs/StarChild/space_level2/leonov_spacewalk.html
https://www.fai.org/news/60th-anniversary-alexei-leonov-first-spacewalk
https://time.com/5802128/alexei-leonov-spacewalk-obstacles/
https://www.bbc.com/news/science-environment-30035009
