Roman Dragoun: Rocker živil čtyři děti oprašováním mamuta. Pak zpíval s Lucií Bílou před papežem

Ticho velkého sálu. Za sklem se tyčí obří pravěký mamut, majestátní kolos z doby ledové, na kterého denně civí davy návštěvníků brněnského pavilonu Anthropos. A pod ním stojí muž s hadrem v ruce a pečlivě z té dávné příšery ometá prach.

Nikdo z kolemjdoucích netuší, že ten uklízeč není jen tak někdo. Že je to zpěvák, jehož hlas znají tisíce lidí. Rocková hvězda, jejíž skladba se stala rockovou písní roku. Muž, který stál na velkých pódiích a rozezpíval celé sály.

Jenže rocková hvězda taky musí zaplatit nájem. A nakrmit čtyři děti. A když zrovna není kde hrát, bere se, co je. „Když hraní nebylo, musel jsem něco dělat, měl jsem čtyři děti,“ řekl k tomu Roman Dragoun úplně bez patosu. Žádná lítost, žádný stud. Prostě táta, který se postaral. Dusná normalizační léta, kdy rocková muzika nebyla vždycky vítaná ani výdělečná, ho nezlomila. Sklonil hlavu, vzal hadr a šel oprašovat mamuta.

Roman Dragoun se narodil 8. dubna 1956 v jihočeském Písku. Vyrůstal v rodině, kde umění nebylo koníček, ale způsob života. Jeho otec, akademický malíř, básník a textař František Roman Dragoun, patřil k výrazným píseckým osobnostem, a právě on později napsal řadu textů k synovým písním. Duchovní, poetické verše, které se Dragounovou tvorbou táhnou jako červená nit dodnes.

Ale úplně první hudební zážitek malého Romana nepřišel z gramofonu, nýbrž z kostela. Rodiče tam každou neděli zpívali a chlapec seděl dole a nemohl odtrhnout oči od chrámových varhan. Ten mohutný, dechberoucí zvuk ho uhranul na celý život. Doma měli gramofon na kliku a hromadu desek, Wagnera, Smetanu, a malý Roman si z monofonního gramorádia dokonce sestavil vlastní domácí „pseudostereo“. Muzika a víra. Dvě věci, které se v něm spojily už jako v dítěti a které ho nikdy neopustily.

Právě otcův vliv byl zásadní. František Roman Dragoun nebyl jen malíř, byl to člověk, který v sobě nesl výtvarné i literární nadání, a syna vedl k tomu, aby v umění hledal hloubku, ne jen povrch. Ty duchovně laděné, poetické texty, které mu později psal, nebyly náhoda. Byla to rodinná řeč, kterou se Roman naučil dřív, než vůbec vzal do ruky první nástroj. A ta řeč z jeho písní zaznívá dodnes: víra, láska a pokora se v nich vracejí pořád dokola jako refrén, který nikdy nezestárne.

V polovině sedmdesátých let zamířil za hudbou do Brna a tam našel svůj druhý domov. Nejdřív hrál v amatérské rockové skupině Regenerace, kde potkal kytaristu Miloše Morávka, muže, s nímž se jeho hudební osud propletl na dlouhá léta. A pak přišel velký skok: stal se členem legendárního Progresu 2.

S Progresem 2 natočil slavné album Třetí kniha džunglí. A právě odsud pochází skladba, po níž si ho zapamatovalo celé Československo: „Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce“. Píseň, kterou Dragoun spoluskládal, se v roce 1982 stala rockovou písní roku.

Byl na vrcholu. Emocionální zpěvák s nezaměnitelným hlasem, klávesista, skladatel, kterého kritici přirovnávali k takovým jménům jako Sting, Stevie Wonder nebo Phil Collins. Melodický rock protkaný jazzem a funkem, k tomu duchovní texty. Zdálo se, že hvězda míří jen a jen nahoru.

Jenže hudební kariéra v té době nebyla žádná jistota. Kapely se rozpadaly a znovu zakládaly, koncerty jednou byly a jindy ne, a peníze z muziky nechodily pravidelně. A doma čekala rodina, kterou bylo potřeba uživit. Roman se totiž oženil brzy: bylo mu teprve osmnáct, když se stal manželem, a záhy i otcem. Nakonec vychovával čtyři děti.

A tak když zrovna nehrál, chodil pracovat do Moravského zemského muzea. Třídil houby v archivu. A v pavilonu Anthropos ometal prach z toho slavného mamuta. Rocková hvězda jako muzejní pomocník. Pro mnohého by to byla potupa, pád z výšin.

Pro Romana Dragouna to byla samozřejmost: chlap se prostě postará o svoje děti, ať to stojí, co to stojí. Nikdy z toho nedělal drama. Naopak, s odstupem o tom mluvil skoro s úsměvem, jako o jedné z mnoha prací, které ho v životě potkaly a bavily.

Byl v tom obrovský kus pokory. A taky odhodlání nikdy nezahořknout. Zatímco jiní by v podobné situaci proklínali osud, on si dál žil svou vírou, staral se o rodinu a čekal, až se muzika zase vrátí.

Je dobré si připomenout, v jaké době se to celé odehrávalo. Osmdesátá léta, tvrdá normalizace, kdy rocková muzika nebyla vždycky vítaná a kdy si režim pečlivě hlídal, kdo smí hrát a kdo ne. Kapely se objevovaly a mizely, koncerty se rušily, dráhy hudebníků se lámaly z hodiny na hodinu. Pro člověka s rodinou to byla nejistota k nevydržení.

A přece si Dragoun v tom všem uchoval vnitřní klid, možná právě díky víře, kterou nasál v dětství. Nezlomil se, nezatrpkl a neutekl od svých závazků. Chodil do muzea, oprašoval mamuta, třídil houby, večer se vracel k dětem a ve volných chvílích dál skládal, zpíval a snil o velkých pódiích. A ta se nakonec vrátila.

V roce 1983 z Progresu odešel a společně s Milošem Morávkem založil vlastní skupinu Futurum. S ní nahrál alba Ostrov země a Jedinečná šance. Na podzim 1984 získal na pražské Vokalíze cenu za zpěv. A pak přišla další velká nabídka: kytarista Michal Pavlíček ho v roce 1988 pozval do své kapely Stromboli, se kterou vydal album Shutdown.

Dragoun se stal jedním z nejvytíženějších a nejpracovitějších muzikantů své generace. Hrál jako studiový hráč pro celou plejádu hvězd: doprovázel Báru Basikovou, Michala Pavlíčka, Leonu Machálkovou i Lucii Bílou. Vydal vlastní sólová alba, od Stínu mý krve přes Slunci blíž až po Otlučená srdce. Jeho život se stal nekonečným kolotočem koncertů, festivalů a nahrávání. A to nejsilnější mělo teprve přijít.

V polovině devadesátých let dostal Roman Dragoun roli, která jako by pro něj byla stvořená. Od jara 1996 zpíval a hrál titulní úlohu v legendárním muzikálu Jesus Christ Superstar. Rocker s duchovní duší, kterého odmalička uhranuly kostelní varhany a víra, teď stál na jevišti jako sám Ježíš.

Nebyla to náhoda ani jen herecký úkol. Víra byla součástí Dragouna už od dětství, od nedělních mší, od kůru, kde zpívali jeho rodiče. Ztvárnit Krista pro něj tedy nebylo pózou. Bylo to spojení rocku, hlasu, emocí i té tiché, celoživotní pokory před něčím větším, než je člověk sám.

A přišel okamžik, který korunoval celý ten neuvěřitelný životní příběh. Psal se duben 1997 a do České republiky přijel papež Jan Pavel II. Byla to jeho pastorační návštěva u příležitosti tisíciletého výročí mučednické smrti svatého Vojtěcha, obrovská událost pro zemi, kde byla ještě nedávno církev jednou z nejpronásledovanějších ve východní Evropě.

A právě při této příležitosti zaznělo oratorium k poctě svatého Vojtěcha. Sólové party v něm zpíval Roman Dragoun po boku Lucie Bílé, přímo před hlavou katolické církve. Zastavme se u toho na moment. Ten samý muž, který ještě před pár lety v tichém muzeu oprašoval hadrem pravěkého mamuta.

Roman Dragoun se nikdy nestal typem rockera, který by svůj život trávil v náručí večírků a omamných látek. Naopak. Dodnes o sebe pečuje s téměř asketickou disciplínou: skáče do studené vody, bere vitamíny, popíjí čerstvé ovocné a zeleninové šťávy. Miluje přírodu a projížďky na kole kolem Brna. A pořád hraje. Sólově, se svou doprovodnou skupinou His Angels i s kapelou svého syna David Dragoun Band. „Dokud mi to zdraví umožní, budu hrát dál,“ říká.

Jeho největší pýchou ale nejsou desky ani pódia. Je to rodina. Všechny čtyři děti vychoval ve stejném duchu, v jakém vyrůstal on sám: s vírou, s výlety do přírody, s nedělními mšemi. A je na výsledek hrdý. Sám kdysi řekl prostou, ale výmluvnou větu: nikdo z jeho dětí není „narkoman nebo zloděj“ a všechny mají svou víru v Boha.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Dragoun

https://www.romandragoun.cz/

https://brno.rozhlas.cz/muzika-vira-a-vitaminy-je-treba-mit-pokoru-pred-zazrakem-zivota-rika-zpevak-8464674

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/dragoun-zpival-jezise-hral-janu-pavlu-ii-dnes-vystoupi-v-brne.A080314_075647_brno_dmk

https://www.progressrock.cz/ceske/Futurum.html

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11646383296-roman-dragoun-60/

https://musicserver.cz/clanek/59207/progres-padesat-let-ceskoslovenskeho-pokroku/

https://www.galeriedragoun.cz/dokumenty/f_r_dragoun_zivotopis.pdf