Článek
Pavel Kikinčuk se narodil koncem roku 1959 v Hradci Králové, v rodině, kde se umění nikdo nevěnoval. O to víc v něm od dětství vynikala živelnost a vypravěčský talent. Možná to měl v krvi – jeho dědeček pocházel z podhůří Karpat na Zakarpatí a uměl úchvatně vyprávět příběhy.
Za první světové války se jako voják dostal do Čech, zamiloval se tu do dívky německého původu a po válce už v Hradci zůstal. „Jsem mišmaš genů z Ukrajiny, Německa a Česka,“ říkává Pavel s nadsázkou.
Dědečkovy barvité historky o toulajících se medvědech za oknem karpatské chalupy malého Pavla fascinovaly. Možná právě tam, v rodinných vzpomínkách poznamenaných dějinami 20. století, se zrodila jeho fantazie a chuť bavit lidi.
V dětství byl Pavel třídním klaunem – rozesmíval spolužáky, miloval humor. Přitom vyrůstal v období normalizace, kdy veřejný smích byl leckdy držen na uzdě režimu. Jeho otec pracoval jako technik ve stavebnictví a matka byla švadlena.
Starší bratr vystudoval inženýra, ale Pavel toužil jít vlastní cestou. Koncem 70. let, ještě jako gymnazista, narazil na ochotnický soubor. Ironicky pojmenované divadélko Vítězný únor (podle poválečného komunistického svátku) mu poskytlo únik z šedé reality.
Pod vedením zkušeného herce Vladimíra Kettnera tam mladý Pavel poprvé stanul na prknech, která znamenají svět.
Cesta na jeviště a před kameru
Po maturitě udělal Pavel odvážný krok: přihlásil se na herectví. Ač doma neměli žádnou tradici umělců, rodiče ho podpořili. Kdyby ho prý nevzali, studoval by pedagogiku – možná by z něj byl pan učitel.
Jenže talent i odhodlání ho dostaly hned na první pokus na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (JAMU). Začátkem 80. let tam prožil intenzivní studentská léta pilování hereckého řemesla. Psal se rok 1983, když školu úspěšně dokončil – a hned stál před velkým rozhodnutím.
Dostal totiž přes deset nabídek angažmá z různých divadel. Pro čerstvého absolventa to byla nečekaná záplava možností. Váhal, kudy se vydat, až nakonec na doporučení pedagogů zvolil Divadlo J. K. Tyla v Plzni.
Právě v Plzni nastartoval svou profesionální divadelní dráhu, a brzy se ukázalo, že to bylo osudové rozhodnutí. Mladý herec netušil, že ho tam nečeká jen řada rolí, ale i životní láska. Než se tak stalo, osud mu do cesty nečekaně přihrál ještě jednu velkou příležitost – před filmovou kamerou.
Už během studií (ještě rok před absolutoriem) se mihnul v televizi, v malé roličce v inscenaci Sázička pro štěstí (1982). Krátce poté, ve svých pouhých 24 letech, dostal nabídku, která přichází jednou za život: roli Šimona Pláničky v nové letní komedii režiséra Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody.
Pavel byl vlastně stejně starý a čerstvě diplomovaný vysokoškolák jako jeho filmová postava. Když přijel v létě 1983 na jih Čech do vesničky Hoštice, aby tu s filmovým štábem natáčel, připadal si jako ve snu.
Hoštice byly jako svět sám pro sebe – ospalá jihočeská dědina, kde se zastavil čas. Troška do filmu kromě profesionálních herců obsadil i místní vesničany a zvídavé neherce. Mladý Pavel Kikinčuk se ocitl mezi nimi, obklopen figurkami jako vystřiženými z Jiráskových vesnických povídek, a sám hrál městského studenta, který přijel zvyšovat dojivost krav.
Natáčení probíhalo v uvolněné atmosféře prosluněného léta – mezi výbuchy smíchu Helena Růžičková v roli rázně komické Škopkové komandovala svého filmového muže i dceru tak věrohodně, až se místní smáli, že „to není film, ale skutečnost“.
Ačkoli dnes film Slunce, seno, jahody patří ke kultovním komediím, tehdy to neměl jednoduché. Komunističtí cenzoři nebyli nadšeni, jak satiricky ukazuje „socialistickou vesnici“ – Troška dokonce musel vystřihnout devět minut scén, aby film vůbec mohl jít do kin.
„To si nedovedete představit, co to bylo za hrůzu,“ vzpomínal režisér na nátlak funkcionářů, kteří film označili za vulgární a chtěli ho zakázat. Mladý Kikinčuk toto zákulisní drama vnímal spíš okrajově – soustředil se na svůj výkon a užíval si první velkou roli.
Netušil, že právě Šimon Plánička ho navždy zapíše do paměti národa. Film nakonec v roce 1984 sklidil ohromný úspěch u diváků. Když se Pavel poprvé viděl na plátně jako nesmělý inženýr učící sedláky dojit, prý by ho ani ve snu nenapadlo, jakou diváckou slávu tahle bláznivá taškařice získá.
Po premiéře Slunce, seno, jahody se Kikinčukovi život změnil doslova přes noc – jeho jméno znal každý. On sám však zůstal stát pevně na zemi. Sláva ho nezlákala ke stěhování do Prahy ani k honbě za dalšími filmovými kšefty. Divadlo pro něj bylo na prvním místě.
Každý večer stál na prknech plzeňského angažmá a skrze postavy promlouval k živému publiku. Filmovou slávu bral trochu jako milou náhodu, která se už nemusí opakovat. A skutečně – v následujících letech se v televizi a filmu objevoval spíš výjimečně.
Zahrál si menší role například ve filmu Konec básníků v Čechách (1993) či v bláznivé komedii Byl jednou jeden polda (1995). O to víc se realizoval v divadle, kde se v Plzni vypracoval v spolehlivou oporu činohry.
Láska z jeviště
Mezitím v Plzni došlo i na onu životní schůzku osudu. V jednom z labyrintů služebních chodeb historické budovy divadla J. K. Tyla se Pavel poprvé vážněji zadíval do očí mladičké Jindřišce, sólistce plzeňské operety. Psal se rok 1985. On byl činoherec, ona tanečnice a zpěvačka – jejich světy se v divadle příliš nepotkávaly, dokud Jindřiška nezačala pořádat legendární „žrací čtvrtky“.
Tyhle neformální hostiny u ní doma měly stmelovat kolegy z operety: Jindřiška vždy uvařila svým nejlepším kamarádům výtečný oběd. Mladý Kikinčuk se jednou ocitl mezi pozvanými – a zůstal prý tenkrát až do večeře. „Už byla ruka v rukávu,“ vzpomínal s úsměvem, když popisoval, jak se toho dne dali dohromady. V srpnu 1986 si Pavel a Jindřiška řekli své „ano“ a stali se manželi.
Po svatbě čekali tři roky, než přivedli na svět dítě. Dcera Kamila se narodila 31. ledna 1989 – doslova v předvečer společenských změn, které měly otřást celou zemí. Malá Kamila tak jako nemluvně zažila sametovou revoluci v kočárku.
Pro Pavla s Jindřiškou to byla doba osobního štěstí i nadějí ve společnosti. S miminkem v náručí sledovali, jak se mění svět, ve kterém dosud žili – padala železná opona a s ní přicházely nové svobody i výzvy.
Mladá rodina zůstávala věrná Plzni. Pavel dál hrál v divadle, kdežto Jindřiščina pěvecká a taneční kariéra v operetě prošla po roce 1989 proměnami. Když přišly pro ni těžší časy a klasická opereta ztrácela podporu, rozhodla se založit vlastní divadlo.
Tak se v druhé polovině 90. let zrodilo komorní Divadlo Pluto – kabaretní scéna v Plzni, kterou Jindřiška Kikinčuková vede dodnes. Pavel jí od začátku pomáhal, i když nadále zůstával členem velkého činoherního souboru.
Pluto bylo takové jejich rodinné „dítě“ – Jindřiška ho budovala s nadšením, a jak říká Pavel, je to pro ni smysl života.
Během 90. let Kikinčukovi prožili vše, co k rodinnému životu patří – radosti i starosti běžných dní, které trávili mimo záři reflektorů. Pavlovou pevnou půdou byly divadelní prkna a po představeních se těšil domů, kde si užíval klid s rodinou. Malou Kamilu brávali rodiče od mala do divadelního zákulisí – vyrůstala obklopena kostýmy a kulisami.
Není divu, že se v ní probudila stejná vášeň. Když se jednou rodičům svěřila, že chce jít na hereckou konzervatoř, nebránili jí. Pavel říká, že jí to nerozmlouval; jen maminka opatrně podotkla, že herečky to mívají těžší, protože pro ženy je méně rolí. Ale Kamila se nedala odradit.
Na konzervatoř ji přijali sice až napodruhé, po roce čekání, který strávila pro jistotu na pedagogickém lyceu – což je trochu úsměvná paralela s Pavlovým záložním plánem stát se učitelem. Nakonec však školu úspěšně vystudovala a šla ve šlépějích rodičů.
Z Plzně do Prahy a zpět
V roce 1999, po šestnácti letech v Plzni, udělal Pavel Kikinčuk významnou změnu. Přijal nabídku do proslulého pražského Činoherního klubu. V tomto legendárním divadle (kde kdysi excelovali i Suchý s Šlitrem nebo herecké hvězdy 60. let) kdysi už hostoval, ale teď se stal stálým členem souboru. Znamenalo to stěhování do Prahy, alespoň částečně.
Kikinčukovi to vyřešili kompromisem: rodinný domov nechali v Plzni, kde i nadále měli Divadlo Pluto, a Pavel začal pendlovat mezi Plzní a Prahou. V Činoherním klubu strávil mnoho sezon a vytvořil řadu vynikajících rolí v klasických i moderních hrách.
Ačkoli domovskou scénou se mu stala Praha, do Plzně se vracel co nejčastěji. Život Kikinčukových se rozprostřel mezi dvě města. Nebylo to vždy jednoduché – pendlování unavuje, a Jindřiška navíc v Plutu doslova dřela od rána do noci. Pavel s obavou sledoval, že je workoholičkou, a měl starost o její zdraví.
Snažil se jí domlouvat, aby část práce přenesla na kolegy, ale dobře věděl, že pro ni je divadlo srdeční záležitost. Její starost o Plutu byla jako péče o třetí dítě, a jak v žertu varoval jejich přítel, herec Petr Nárožný: „Ať to radši dělá dál, protože až přestane, půjde to s ní dolů“.
I Pavel uznává, že on sám tak úplně divadlu nepropadl – miluje ho, ale netvrdí, že by bez něj nepřežil. Možná i proto uměl vždycky odlišit práci od života. Kdyby prý herectví nevyšlo, klidně by řídil autobus nebo se živil rukama.
Televizní popularita
Zhruba od přelomu tisíciletí se Pavlu Kikinčukovi začaly vracet i výraznější role před kamerou. Po dlouhé odmlce od velkého plátna přišla nejprve nabídka z televize. V roce 2005 se objevil v populárním seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde si zahrál jednu z postav.
Diváci si ho tak mohli spojit také s touto nekonečnou „nováckou“ televizní ságou. Skutečný comeback na filmové plátno pro něj ale znamenal až rok 2008. Režisér Troška na něj nezapomněl – zavolal svému dávnému Šimonovi Pláničkovi a nabídl mu roli chamtivého hofmistra v pohádce Nejkrásnější hádanka.
Pavel rád kývl a poprvé si vyzkoušel i zápornou postavu – lakomého správce, který škodí lásce pohádkových hrdinů. Spolupráce s Troškou se pak přetavila i do dalšího projektu: Troškova veselohra z venkova Babovřesky (2013) Pavla znovu vrhla do prostředí bláznivých vesnických figurek. Tentokrát mu režisér svěřil jednu z hlavních rolí, starostu Stehlíka.
Kikinčuk ve filmu zúročil nejen svůj komediální talent, ale zapojil dokonce celou rodinu – manželka Jindřiška se objevila coby dotěrná drbna v sousedství a dcera Kamila si také zahrála menší roli.
Jako rodinný klan si Kikinčukovi společné natáčení užili a Babovřesky měly u diváků úspěch, byť kritici je nešetřili. Pavel Kikinčuk však nikdy nedělal rozdíly mezi „vyšším uměním“ a lidovou zábavou – řídí se citem a tím, co ho baví. A hlavně má rád humor. I proto kývl na nabídku zahrát si v populárním sitcomu z fotbalového prostředí Okresní přebor (2010).
Tvůrci tohoto seriálu ho obsadili jako Ludvu Hovorku, pokladníka vesnického fotbalového klubu, který trpí závislostí na automatech. Role to byla opět komediální, ale s hořkou příchutí – Ludva byl takový dobrák od kosti, který bojuje se svou slabostí. Zajímavostí je, že scenáristé psali Ludvu přímo Kikinčukovi na tělo.
Jeho výkon byl natolik uvěřitelný, že když pak chodil po pražských Vršovicích okolo stadionu Eden, fanoušci ho poznávali jako Ludvu a pokřikovali: „Hele, Ludvo, nechceš půjčit na automaty?“. Jindy ho ale překvapivě zastavili i lidé, kteří v něm poznali Šimona Pláničku, třeba po televizní repríze slavné komedie.
Pavel se tomu dodnes diví: „Po čtyřiceti letech už přece vypadám jinak, nemám tolik vlasů,“ říká se smíchem. Ale zdá se, že jeho filmový debut má nesmrtelnou aureolu – Slunce, seno, jahody se neustále vrací na obrazovky a mladý inženýr Plánička v Pavlově podání tak nestárne.
Dědeček
Když se Pavlova dcera Kamila vdala a založila vlastní rodinu, dočkali se Kikinčukovi vnoučat. Dnes je z Pavla hrdý dědeček, který má šestiletého Jindříška a tříletou Marušku. „Zbožňuju je. Jsou od nás kousek, vidíme se docela často,“ pochvaluje si Pavel a oči se mu rozzáří pokaždé, když ho děti přivítají nadšeným výskotem „Dědečku, dědečku, pojď ke mně!“.
Když je hlídá, ponoří se s nimi do světa dětských her – stavějí lego, prohlížejí knížky a před spaním vypráví pohádky. Jako zkušený vypravěč navazuje na dědečka ze Zakarpatí, který kdysi okouzloval jeho. Koloběh života pokračuje a Pavlovi to přináší klid a nadhled.
Přesto neztrácí hereckou vášeň. V pandemickém roce 2020 ukončil stálé angažmá v Činoherním klubu, ale do divadelního důchodu neodešel. Naopak, jako herec na volné noze hostuje ve více divadlech a projektech. Po letech se vrátil k tomu, co ho proslavilo: k jihočeské komedii Slunce, seno…, ovšem v novém kabátě.
V roce 2022 totiž Hudební divadlo Karlín uvedlo muzikálovou adaptaci Slunce, seno, jahody a Pavel Kikinčuk se stal součástí obsazení. Samozřejmě už nehraje mladého študenta – v 63 letech na scéně ztvárnil pro něj symbolickou postavu Škopka, bodrého vesnického tatíka, kterému původně ve filmu s gustem šéfovala Helena Růžičková.
Tahle role starého pána mu sedla a s úsměvem přijal, že čas nezastavíš. Spolu s ním se v muzikálu objevila i jeho někdejší kolegyně Jaroslava Kretschmerová (původní představitelka Evíka), která si nyní zahrála kleptomanskou drbnu Kelišovou.
Pro diváky je to lahůdka: vidět původní herce po čtyřiceti letech znovu v Hošticích, jen v jiných úlohách. Pro Kikinčuka to bylo i dojemné ohlédnutí – kolik se toho od 80. let změnilo a přece humor z Hoštic baví dál.
Zajímavou kapitolou Pavlova života je i jedna nechtěná absence, která svého času vyvolala dohady. Když Troška v roce 1989 natáčel pokračování Slunce, seno a pár facek, počítal původně s Pavlem do několika scén. Měl se objevit na svatbě Blaženy a doktora Káji a v závěrečné bitce ve vesnici. Jenže Kikinčuk nakonec ve filmu vůbec není.
Dlouhá léta se spekulovalo, zda se snad nepohodl s režisérem nebo nezpychl. Pravda je prozaická: Pavel prošvihl natáčení kvůli dovolené. „Zkrátka a dobře jsem to natáčení prošvihl,“ říká otevřeně. Zatímco produkce ho sháněla, on si užíval s rodiči klidné léto u berlínských jezer v NDR. Prostě došlo k nedorozumění v domluvě termínu – jak později potvrdil i režisér, popletli si data a Pavel nebyl včas zpátky z plánované dovolené.
Troška se na něj nezlobil. Ve filmu jen nechal zmínit, že postava Šimona je na vojně. A o pár let později Kikinčuka opět obsadil, jako by se nic nestalo. Sám Pavel to bral s nadhledem – jistě, mrzelo ho, že u toho nemohl být, ale rodinný odpočinek mu tehdy přišel důležitější.
Na sklonku své šesté dekády života se Pavel Kikinčuk dočkal něčeho, o čem s Jindřiškou snili – druhého domova u moře. Egyptské slunce a teplé moře je odjakživa lákaly, a když zjistili, že si u oblíbeného letoviska mohou koupit malý apartmán za cenu, za kterou by v Česku nepořídili ani garsonku, dlouho neváhali.
„To moře je tam úžasné. Rád se v něm rochním a potápím,“ svěřil se herec s dětskou radostí. Investice do kousku ráje u pobřeží Rudého moře zapadá do jeho naturelu – nerad utrácí za hlouposti, ale do kvalitních věcí nebo zážitků investuje rád. V orientálně laděném letovisku se zamilovali do malebných domečků obklopených palmami a bazény. Teď tam jezdí odpočívat a možná i bilancovat.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Kikin%C4%8Duk
https://cinoherniklub.cz/lide/pavel-kikincuk/
https://regiony.rozhlas.cz/pavel-kikincuk-herec-7422938
https://www.i-divadlo.cz/rozhovory/pavel-kikincuk-uvedomil-jsem-si-ze-ma-zivot-i-dalsi-hodnoty
https://www.csfd.cz/tvurce/14285-pavel-kikincuk/biografie/
https://www.expres.cz/celebrity/pavel-kikincuk-slunce-seno-jahody-herec-muzikal-film-andilci-za-skolou.A220614_001609_dx-celebrity_sal
https://zeny.iprima.cz/pavel-kikincuk-chybel-ve-druhem-dile-slunce-seno-nataceni-jsem-prosvihl-472435
https://cnn.iprima.cz/show-time/herec-pavel-kikincuk-si-poridil-apartman-v-egypte-garsonka-v-praze-by-stala-vic-rika-465485
