Článek
Valja Stýblová, vlastním jménem Valentina Kolínová, se narodila 4. června 1922 v čínském Charbinu. Její otec pracoval jako zeměměřič, matka byla volyňská Češka. Rodinné kořeny vedly přes ruské prostředí, legie i cestu zpět do Československa.
Charbin byl tehdy pozoruhodným místem. Město na severovýchodě Číny obývala početná ruská komunita, lidé prchající před občanskou válkou i rodiny, které se po první světové válce snažily najít cestu zpět do Evropy. Valja v Číně strávila první roky života a později vzpomínala, že jako malá mluvila i čínsky. Po návratu do Prahy však jazyk brzy zapomněla.
Literární talent se u ní projevil velmi brzy. První básně jí noviny otiskly už v deseti letech. V sedmnácti dostala za časopisecky vydanou novelu honorář šedesát korun, což pro dospívající dívku na konci třicátých let rozhodně nebyla bezvýznamná částka.
Zavřené univerzity a klavír místo medicíny
Když v roce 1941 maturovala, chtěla studovat medicínu. České vysoké školy však byly po listopadu 1939 zavřené nacisty. Sen o lékařské fakultě tedy musel počkat.
Stýblová se mezitím věnovala hudbě. Složila zkoušky z klavíru a hudební teorie a začala učit. Nebyla to náhradní kariéra, kterou by si plánovala na celý život, ale způsob, jak přečkat okupaci a zůstat aktivní.
Po válce se univerzity znovu otevřely a ona se konečně dostala na medicínu. Už tehdy byla vdaná a měla malou dceru. Studium skloubila s mateřstvím v době, kdy podobná kombinace znamenala každodenní logistický maraton.
Ráno vozila dítě k rodičům, mířila na fakultu a po přednáškách se vracela zpět. Dcera se později sama stala neuroložkou. Medicína tak v rodině nezůstala jen kapitolou jedné generace.
V roce 1947, mezi dvěma lékařskými státnicemi, přijala výzvu Evropského literárního klubu. Během šesti týdnů napsala novelu Mne soudila noc.
Příběh se dotýkal nelegálních potratů, viny a morální odpovědnosti. Už samotné téma bylo na svou dobu mimořádně citlivé. Novela uspěla v soutěži a nakladatelství ji začalo připravovat k vydání. Pak přišel únor 1948.
Podle autorčina pozdějšího svědectví byla kniha v lektorských posudcích označena za dílo poplatné naturalismu a existencialismu. Připravená sazba byla zničena a vydání zastaveno.
Úryvek z prózy sice vyšel v Literárních novinách v roce 1949, knižně ale Mne soudila noc vyšla až v roce 1957. Kniha pak našla čtenáře doma i v překladech do několika jazyků.
Neurologie jako druhý život
Stýblová dokončila medicínu v roce 1950 a nastoupila na neurologické oddělení vinohradské nemocnice. Neurologie tehdy patřila k mladým, rychle se rozvíjejícím oborům.
Vedle běžné klinické práce chodila na dobrovolné stáže na patologii, psychiatrii a kardiologii. Z kardiologie dostala nabídku na interní aspiranturu, rozhodla se ale zůstat u neurologie. Obor jí nabízel dlouhodobou perspektivu i možnost podílet se na jeho modernizaci.
Její kariéra postupovala systematicky. V roce 1965 se stala docentkou. Roku 1973 vedla katedru neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, dnešní 3. lékařské fakulty. O rok později stanula v čele neurologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
V roce 1976 stála u zrodu první jednotky neurologické intenzivní péče v tehdejším Československu. Publikovala odborné práce o akutních stavech v neurologii a o poškození nervového systému průmyslovými škodlivinami. Vedle lékařské práce přitom dál psala beletrii, nejčastěji z prostředí, které znala zblízka: z nemocnic, ambulancí a rodin, které se rozhodují mezi nadějí, strachem a odpovědností.
Po Mne soudila noc následovaly další knihy. Psala psychologické romány z lékařského prostředí, ale také prózy pro děti a mládež. Mezi její známé tituly patří Dům u nemocnice, Dopis Kláře, Nenávidím a miluji, Na konci aleje, Rychlík z Norimberka nebo Skalpel, prosím.
Její práce se dočkala i filmových adaptací. Rychlík z Norimberka se stal předlohou filmu Sólo pro starou dámu. Největší stopu však zanechal román Skalpel, prosím, vydaný v roce 1981.
Ve vysokém věku se Stýblová pustila do rozsáhlého životopisného románového cyklu o architektovi, staviteli a mecenáši Josefu Hlávkovi. Za tetralogii Lužanská mše získala v roce 2010 Cenu Boženy Němcové. Ještě v devadesáti letech tak dokončovala velké literární projekty.
Poslankyně za KSČ
Život Valji Stýblové nelze vyprávět bez politiky. V letech 1981 až 1990 byla poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Kandidovala za Komunistickou stranu Československa a mandát obhájila i ve volbách roku 1986.
Je to jedna z největších rozporuplností jejího životopisu. Autorka, jejíž první knihu po únoru 1948 zastavila cenzura, se o tři desetiletí později stala součástí federálního parlamentu vedeného Národní frontou.
V politice nevystupovala jako výrazná ideoložka ani jako tvář režimní propagandy. Mandát vykonávala do voleb v roce 1990, tedy do konce existence starého politického uspořádání.
Román Skalpel, prosím se stal jejím nejslavnějším dílem. Vypráví o stárnoucím profesorovi z pražské neurologické kliniky, který se potýká s vlastními pochybnostmi, rodinnými vztahy i případem těžce nemocného chlapce.
Předobrazem hlavní postavy byl neurochirurg Zdeněk Kunc, výrazná osobnost československé medicíny a dlouholetý přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice.
Stýblová to sama pojmenovala jasně: „Při psaní Skalpelu, prosím mě inspiroval profesor Zdeněk Kunc.“ Zdůrazňovala především jeho citovost a povahu, nikoliv snahu doslovně převést jeho život do románu.
Kunc patřil k zakladatelům moderní československé neurochirurgie. Zemřel náhle 10. května 1985, ve věku 77 let. Filmové premiéry se už nedožil.
Film s Miroslavem Macháčkem
Filmové zpracování Skalpel, prosím natočil v roce 1985 režisér Jiří Svoboda. Hlavní roli profesora ztvárnil Miroslav Macháček, jeho manželku hrála Jana Brejchová a docenta Krtka Radoslav Brzobohatý.
Snímek nevznikl jako dokument o konkrétní klinice, ale přesvědčivě pracoval s prostředím, které Stýblová znala jako zkušená neuroložka. Právě tato kombinace lékařské přesnosti a psychologického dramatu dala filmu jeho sílu.
Příběh zkušeného lékaře, který se rozhoduje, zda operovat malého pacienta s mimořádně závažnou diagnózou, se stal jedním z výrazných československých filmů osmdesátých let. Stýblová dokázala udělat z odborného světa neurochirurgie téma, kterému rozuměl i divák bez medicínského vzdělání.
Život mezi klinikou a psacím strojem
Valja Stýblová zemřela 12. listopadu 2020 ve věku 98 let. Zanechala za sebou více než dvě desítky beletristických knih, odborné neurologické práce i výraznou stopu ve vzdělávání mladých lékařů.
Její život byl plný protikladů. Narodila se daleko od Československa, ale celý profesní život spojila s Prahou. Psala už jako dítě, přesto se nejprve stala lékařkou. Její debut zastavila poválečná cenzura, ale později získala uznání v literatuře, medicíně i veřejném životě.
A právě proto je její příběh stále zajímavý. Není to jednoduchý životopis slavné spisovatelky ani přímá pohádka o talentu, který překonal překážky.
Je to příběh ženy, která celý život střídala nemocniční chodby s psacím strojem a dokázala v jediném životě spojit vědu, literaturu i politiku.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/kdo-si-zvolil-medicinu-mel-a-ma-rad-lidi-osudove-zeny-neurolozka-a-autorka-knihy-8475324
https://www.lf3.cuni.cz/3LF-108.html?locale=cz&news=11239
https://www.lf3.cuni.cz/3LF-1461.html
https://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=4058&o=1
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397484/skalpel-prosim
https://www.uvn.cz/cs/novinky/1132-generalmajor-profmudr-zdenk-kunc-drsc
https://www.irozhlas.cz/kultura/valja-styblova-spisovatelka-profesorka-neurologie-umrti_2011122133_tzr
