Článek
V paměti celých generací zůstal Jindřich Plachta jako ztělesnění neohrabané dobroty: profesor Matulka z Cesty do hlubin študákovy duše, krejčí Habásko z Mužů v offsidu, člověk, který dokázal jedním rozpačitým pohledem rozesmát i dojmout. František Filipovský na něj vzpomínal prostě: „Měl jsem ho rád. Kdo znal Jindřicha Plachtu, nemohl jinak.“ Za touto vlídnou tváří se přitom skrýval život plný rozporů, odvahy i naivity.
Plachý úředník, kterého vypískali
Narodil se 1. července 1899 v Plzni jako Jindřich Ferdinand Šolle, nejstarší ze tří dětí montéra a strojního zámečníka plzeňské Škodovky. Otec chtěl mít ze syna seriózního úředníka, a tak Jindřich absolvoval obchodní akademii v Plzni i v Bachmutu na dnešní Ukrajině. Účetnictví ho však děsilo. Později žertoval: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Divadlo už mezitím tajně zkoušel jako statista.
Plachta na fotce zcela vlevo
Po maturitě krátce pracoval jako účetní v Krakově a po vzniku republiky na pražském šekovém úřadu, večery ale trávil v kabaretech. Do Červené sedmy přišel jako nápověda a roku 1921 se tam prosadil i jako herec s pavlačovou klepnou Vůněslavou Acetylénovou. První silvestrovské sólo skončilo fiaskem. Jiří Červený vzpomínal: „Měl trému, nevěřil si, mluvil slabě, takže ho nebylo slyšet ani v polovici sálu.“ Červený ho donutil číslo zopakovat mezi diváky – a podruhé už sál vybuchl smíchy.
Přezdívku Plachta si přinesl už ze školy podle dlouhé peleríny vlající kolem jeho hubené postavy. Od roku 1927, kdy kvůli zdraví odešel do předčasné penze, se mohl herectví věnovat naplno. V Divadle Vlasty Buriana ale narazily dvě komické osobnosti. Když Plachta sklízel příliš velký smích, Burian podle později zachycené zákulisní anekdoty utrousil: „To je toho, takovýhle opičky. Od komedie jsem tady přece já!“ Pro Plachtu to byla jasná zpráva: příliš vtipný nahrávač se řediteli nehodil.
V Osvobozeném divadle našel prostředí, které mu politicky i lidsky sedělo, jenže na jevišti ho Voskovec s Werichem dokázali přivést k zoufalství. Milovali improvizaci, zatímco Plachta potřeboval jistotu. František Filipovský později vzpomínal: „Měl rád přesně nazkoušené situace a repliky.“ Dvojice ho schválně zatahovala do nečekaných odboček a bavila se jeho zápasem o návrat k textu. Občas je však překvapil pohotovou odpovědí. To pak měli smůlu oni.
Film mu seděl dokonale. Kamera využila jeho mimiku, nesmělost i schopnost vměstnat do směšné figurky smutek. Ve třicátých letech se zařadil mezi nejobsazovanější české herce a hrál ve filmech Před maturitou, Muži v offsidu, Vražda v Ostrovní ulici či Cesta do hlubin študákovy duše. Popularitu si přitom držel od těla humorem. Dochoval se jeho bonmot: „Tak jsem chtěl jet letos na dovolenou do Itálie, ale pak jsem si řekl: Nic, připlatíš si nějakou maličkost a zůstaneš v Praze.“
Za okupace se jeho levicové přesvědčení změnilo v konkrétní riziko. Plachta i jeho sestry se zapojili do odboje a herec ukrýval Jana Ziku, člena ilegálního vedení KSČ. Jeho vnučka Ivana Trpáková později popsala jednu z nejdramatičtějších rodinných vzpomínek: „Lehnul si na něj v posteli, přikryl se a předstíral, že je nemocný.“ Mohlo ho stát život.
Odboj, otcův dům a víra v nový svět
Když měl za protektorátu účinkovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, zvolil nemocnici a operaci žaludečních vředů. Lékař Bedřich Placák později vzpomínal na jeho vysvětlení: „Rozhodl jsem se raději zemřít než cokoli udělat tam pro ty svině.“ Po válce svědčil ve prospěch Miloše Havla, který mu za okupace finančně pomáhal. Když mu to jedna soudružka vyčetla, odpověděl: „Ale soudružko, vždyť je to pravda, takhle to bylo!“
Mnohem bolestněji se jeho víra střetla s rodinou. Otec se ze strojního zámečníka vypracoval a v Plzni si pořídil velký činžovní dům. Když už byl vážně nemocný, Plachta mu napsal, že po něm žádné dědictví nepřijme. Otec odpověděl, že nic neukradl, nikoho nevykořisťoval a na všechno si vydělal. Syn neustoupil. Filmový historik Pavel Taussig Plachtovo uvažování shrnul slovy: „Ve své naivitě a automatické víře předpokládal, že co komunista, to slušný člověk.“ Otce tím hluboce ranil.
Po válce chtěl své představy o službě lidem převést do praxe. Od února do října 1946 vedl zájezdovou skupinu Divadlo pod Plachtou, která v rámci Vesnického divadla odehrála sedmdesát představení; skončila kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. Ani potom nezpomalil a chodil na brigády, včetně kladenských dolů. Jeden horník mu podle pozdějšího vyprávění řekl: „My tady trneme, aby se ti něco nestalo, vždyť jsi jako tříska, která se zlomí.“ Horníci ho raději chtěli na jevišti.
Po únoru 1948 se Plachta otevřeně postavil za nastupující režim a podepsal manifest kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok! Podílel se také na námětu a scénáři agitky Pan Novák. Film vznikl jako dar filmařů IX. sjezdu KSČ. Plachtova vyhublost byla tak nápadná, že Antonínu Zápotockému vadil záběr, v němž se herec při lékařské prohlídce svlékl do půl těla.
Pořád hrál dál. V sezoně 1948/49 se konečně stal členem Národního divadla, poté krátce vedl Divadlo umění lidu v Karlíně a od roku 1950 působil v Ústředním divadle československé armády na Vinohradech. Jeho poslední jevištní rolí byl Ondřej Polák v Jiráskově Janu Husovi, posledním filmem Karhanova parta. Vnučka Ivana Trpáková připomínala jeho tempo slovy: „Točil filmy, hrál v divadle, doma toho moc nepobyl.“ Jeho zdraví však už dávno nestačilo tomu, co po něm chtěla hlava.
Na počátku padesátých let ho podle rodinných vzpomínek začaly znepokojovat politické procesy. Vnučka Helena Janotová o jeho posledních měsících řekla: „Hrozně se divil, co se děje s politickými procesy. Nemohl to skousnout.“ Přesto se veřejně se stranou nerozešel a v létě 1951 ještě navštívil Sovětský svaz s delegací československých filmařů. Proces se Slánským, s nímž se znal už od mládí, začal až rok po Plachtově smrti. Odpověď na otázku, co by s jeho vírou udělal, už nikdy nepřišla.
Jindřicha Plachtu dlouhodobě trápily žaludeční vředy a nakonec rakovina jater. Zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve dvaapadesáti letech. Jeho dcera Alena vzpomínala na poslední návštěvu: „Tak jsem si s ním ještě stiskla ruku. V tom stisku byl obsažený celý náš život a já ho dodnes cítím.“
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/402223100031002/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1043766361-potomci-slavnych/200327272280002/
https://plus.rozhlas.cz/do-protinacistickeho-odboje-se-zapojili-i-herci-voskovec-a-werich-z-exilu-8030665
https://temata.rozhlas.cz/za-dvema-jindrichy-7984011
https://plzen.rozhlas.cz/laskavy-humor-jindricha-plachty-9413948
https://vltava.rozhlas.cz/jindrich-plachta-pucalkovic-amina-5057298
https://edicee.ucl.cas.cz/data/prirucky/obsah/32/Pittnerov%C3%A1%20-%20Pokorn%C3%BD%20%28935-987%29.pdf
https://nfa.cz/cs/25400-pan-novak
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396088/pan-novak
https://prazskypantheon.cz/osobnosti/jindrich-plachta/
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-hvezdy-stribrneho-platna-aneb-jak-plzen-dala-lidstvu-herce-40197344
https://www.kultura.cz/profile/24254-jindrich-plachta
