Sophia Lorenová: „Za svoje křivky vděčím špagetám!“ Italská kráska se za své tělo nikdy nestyděla

Vzrušeně svírá ruce a snaží se zaměstnat mysl; možná zrovna míchá omáčku na večeři, jak sama později s úsměvem vzpomínala. Najednou ticho protne ostrý zvuk zvonícího telefonu. Sophia zvedá sluchátko a na druhém konci se ozývá hlas jejího přítele Caryho Granta.

„Vyhrála jsi,“ sděluje jí radostnou zprávu. Na okamžik se jí zastaví srdce – Oscar za nejlepší ženský herecký výkon je skutečně její! Ve věku 27 let se tak Sophia Lorenová stává první herečkou v historii, která získala toto ocenění za roli v neanglicky mluveném filmu. Italská dívka, která vyrůstala v chudobě a pochybovala o sobě, právě dosáhla vrcholu světové kinematografie.

Tato triumfální chvíle nevznikla přes noc. Byla vyvrcholením dramatického životního příběhu plného překážek, vášní a nezdolného odhodlání. Příběhu, který začal v rozbombardované zemi, kdy malá Sofia – budoucí filmová ikona – utíkala před sirénami a bídou do světa kina, a pokračoval přes bouřlivou cestu ke slávě, zakázanou lásku i nezapomenutelné filmové role.

Sophia Lorenová (rodným jménem Sofia Villani Scicolone) se narodila 20. září 1934 v Římě a vyrůstala nedaleko Neapole v městečku Pozzuoli. Její dětství by vydalo na vlastní film – bohužel spíše na syrové drama než na pohádku. Malá Sofia přišla na svět jako nemanželské dítě do doby, kdy Itálie strádala politicky i ekonomicky.

Její otec, stavební inženýr z dobré rodiny, se k otcovství sice formálně přihlásil, ale Sophii a její matku brzy opustil. Hrdá matka Romilda, neúspěšná herečka a učitelka klavíru, zůstala na výchovu sama bez finanční podpory. Rodina přežívala jen díky babičce, která z obývacího pokoje improvizovaně zřídila malou hospůdku.

Do té chodili vojáci i místní, Romilda vyhrávala na piano, malá Sofia obsluhovala hosty a myla nádobí. Válečná léta byla krutá – 2. světová válka zasáhla i Pozzuoli a nálety spojenců město často proměňovaly v trosky. Během jednoho bombardování zasáhla Sofii střepina a zanechala jí na bradě drobnou jizvu. Ta jizvička se stane připomínkou, odkud pochází a co přežila.

Sofia byla od malička terčem posměchu. Ostatní děti jí dávají přezdívku „Párátko“ – byla totiž neobvykle vysoká a hubená, až vyzáblá. Navíc nesla stigmat nemanželského původu v katolické zemi, kde to nebylo snadné. Když se jí někdo posmíval, schovávala se ve svém vlastním světě fantazie. Tím světem byl film.

Kino se pro ni stalo útočištěm před tvrdou realitou – dokázala prosedět celý den v místním biografu a hltat osudy hrdinů na plátně. Užívala si barevný svět hollywoodských hvězd jako Greta Garbo či Rita Hayworth, které zářily na stříbrném plátně nedostupnou elegancí.

„Toužím být jako ony,“ šeptala si dívka v potemnělém kině. Sen stát se herečkou v ní zrál postupně. Zpočátku šlo možná o útěk – chtěla se stát někým jiným, krásným a obdivovaným. Brzy se však ukázalo, že její ambice pramení z hlubší touhy: vyjádřit emoce a naplnit svůj talent, ne jen získat bohatství či slávu. Už jako dospívající dívka měla v sobě silný oheň a odhodlání změnit svůj osud.

Ve 14 letech se Sofia poprvé odvážila vystoupit z hlediště a vstoupit do světa krásy a filmu. Přihlásila se do malé soutěže krásy – a překvapivě uspěla. Byla zvolena jednou z dvanácti „princezen moře“, což jí vyneslo zvláštní cenu: jízdenku na vlak do Říma. Pro chudou dívku z periférie to byla životní šance.

Roku 1950 odjela patnáctiletá Sofia s matkou do Říma s jediným cílem: zkusit štěstí u filmu. Velkoměsto je ohromilo – ruch filmových ateliérů Cinecittà, elegance vyšší společnosti i příslib lepší budoucnosti. Život ale zdaleka nebyl jako v pohádce. Matka s dcerou se tísnily ve skromném podnájmu a doslova počítaly každou minci, zatímco obcházely castingy a zkoušely získat pozornost režisérů.

První drobné úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sofia, která si tehdy ještě říkala Sofia Scicolone či občas používala umělecké jméno Sofia Lazzaro, získala malé role jako komparzistka. Už v 16 letech se mihla ve velkofilmu Quo Vadis (1951) jako jedna z otrokyň – třebaže zůstala nepoznána, okouzleně stála jen pár kroků od hollywoodských hvězd, o kterých snila.

Takové zážitky ji utvrdily v tom, že patřit do světa filmu je její osud. V Římě setrvala a vytrvale se účastnila dalších soutěží krásy a konkurzů. Často končila těsně pod vrcholem – porotci z ní byli zaražení. Později vzpomínala, že je uváděla do rozpaků její nezvyklá krása: velký nos, plné rty a výrazné oči – to vše dohromady možná neodpovídalo tehdejším ideálům, ale rozhodně to budilo pozornost.

„Věděla jsem moc dobře, že moje krása vznikla spojením spousty nepravidelností v jednom obličeji – v mém obličeji. Ať vyhraju nebo prohraju, bude to v téhle originální verzi,“ napsala později hrdě ve svých pamětech. Tou „originální verzí“ zůstala – odmítla se změnit k obrazu cizích představ.

Na jedné soutěži krásy v Římě roku 1951 zazářila jako obvykle – a přesto zase nezvítězila. Tentokrát to však nevadilo. V zákulisí si vysoké půvabné brunetky všiml muž, který navždy změnil její život. Carlo Ponti, respektovaný filmový producent, tehdy 37letý, sledoval Sofii po celou dobu soutěže okouzleným pohledem.

Něco na té dívce z chudých poměrů ho upoutalo – možná její sebejisté vystupování navzdory stydlivému úsměvu, možná ohnivý temperament skrytý v očích. Ponti rozpoznal potenciál: viděl před sebou budoucí hvězdu. Po soutěži vyhledal Sofii a její matku a nabídl jí možnost filmových zkoušek. Pro mladou dívku to byl splněný sen – vstupenka do opravdového filmu, tentokrát ne jen z obecenstva.

Cesta však zpočátku nebyla hladká. Kameramani při prvních screen testech kroutili hlavou: Tahle dívka se prý nehodí do záběru, její rysy jsou příliš výrazné a „netypické“. Carlo Ponti sám, ač unesen jejím charismatem, se zalekl – opatrně Sofii naznačil, že by možná malé vylepšení vzhledu neškodilo.

Mluvil o plastické operaci nosu, která by jí mohla otevřít dveře k více rolím. Mladá herečka však rázně zavrtěla hlavou. Sophia byla hrdá na svůj vzhled i původ a odmítla se podrobit diktátu filmové továrny na krásu. Její přirozenost byla její zbraní – a Ponti to naštěstí pochopil. Místo aby ji nutil měnit se, rozhodl se vsadit na její talent.

Přijal ji pod svá ochranná křídla jako mentor a manažer. Právě on jí také pomohl ke změně jména. Exoticky znějící „Sophia Loren“ – příjmení inspirované jménem švédské herečky Märty Torén – mělo lépe vyhovovat mezinárodnímu trhu než italské Scicolone. Pod tímto jménem začala Sofia/Sophia budovat svou kariéru.

Koncem 40. a počátkem 50. let italský film prožíval rozkvět a mladičká Sophia Lorenová se v něm postupně prosazovala. Zpočátku dostávala drobné role služek, dívek z lidu či svůdných okrašlovaček v komediích – vždy ale na plátně vynikla.

První velkou příležitostí byla hlavní role ve filmu Aida (1953). Tehdy jí bylo teprve 19 let a kritika si poprvé povšimla, že nejde jen o krásnou tvář, ale i talentovanou herečku. Skutečný průlom přišel o rok později s filmem Zlato Neapole (L’oro di Napoli, 1954) režiséra Vittoria De Siky.

V povídkovém filmu o životě v Neapoli zazářila v roli energické prodavačky pizzy – a rázem si získala srdce italských diváků. Náhle už nebyla jen hezkou dívkou z plakátu, ale uznávanou herečkou s komediálním darem a přirozeným projevem. Následovala smršť nabídek: Sophia točila jeden film za druhým.

Často hrála po boku slavného komika Totò nebo začínajícího herce Marcella Mastroianniho, s nímž vytvořila sehranou dvojici. V komedii Pýcha a vášeň (1957) se objevila vedle hollywoodských hvězd Caryho Granta a Franka Sinatry, což byl její první dotek s velkým americkým filmem. Sophia Lorenová se stala jednou z nejvyhledávanějších hereček v Itálii – a brzy i za jejími hranicemi.

Roku 1958 podepsala lukrativní smlouvu s hollywoodským studiem Paramount Pictures. Pět filmů pro Paramount znamenalo, že se mladá Italka vydává dobýt Ameriku. Byla to odvážná mise: v té době nebylo obvyklé, aby evropská herečka prorazila v samotném srdci Hollywoodu.

Sophia však měla vše, co bylo třeba – talent, půvab i vůli tvrdě pracovat. Naučila se anglicky s rozkošným přízvukem, který spíše přitahoval, než překážel. V romantické komedii Houseboat (1958) stanula znovu po boku Caryho Granta, tentokrát jako jeho filmová partnerka.

Svým šarmem si získala i americké publikum. Stala se miláčkem médií, která ji přezdívala například „Italská Venuše“. Hollywood z ní chtěl udělat druhou Marilyn Monroe, jen v evropském provedení – studio jí nabízelo role svůdných exotek a zdůrazňovalo hlavně její fyzickou krásu. Ona však toužila po rolích, které by ukázaly více dimenzí jejího herectví.

V roce 1960 přišla nabídka, která definovala její kariéru. Režisér Vittorio De Sica ji obsadil do hlavní role válečného dramatu Horalka (La Ciociara, v mezinárodním uvedení Two Women). Původně měla hrát dceru hlavní hrdinky, ale De Sica usoudil, že Sophia – tehdy šestadvacetiletá – má dostatek zralosti a emocí na to, aby ztvárnila matku, zoufale chránící své dítě před hrůzami války. Byla to odvážná volba proti typu: dosud publikum vnímalo Lorenovou spíše jako okouzlující krásku z komedií.

Nyní se měla objevit nenalíčená, ve strhaných šatech, jako venkovská vdova prchající s dospívající dcerou před válečným běsněním. Během natáčení čerpala Sophia ze svých vlastních děsivých vzpomínek na válku a chudobu. Vložila do role Cesiry celé své srdce i duši – a výsledek byl ohromující.

Horalka měla premiéru v roce 1960 a kritikové i diváci byli uhranuti hloubkou jejích emocí. Sophia Lorenová za tento výkon získala cenu pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes a řadu dalších ocenění. A pak přišel onen osudný večer v roce 1962, kdy se telefonicky dozvěděla o zisku Oscara. Stala se prvním člověkem vůbec, kdo vyhrál hereckého Oscara za neanglicky mluvený film – a zároveň první Italkou oceněnou americkou Akademií. Tím se definitivně zařadila mezi globální filmové hvězdy první velikosti.

Zatímco profesionální život Sophie Lorenové stoupal strmě vzhůru, v soukromí musela čelit neméně dramatickým zvratům. Ústřední postavou jejího osobního života byl Carlo Ponti – muž, který objevil její talent a věřil v ni od počátků. Jejich vztah však zdaleka nebyl jednoduchý.

Když se poprvé potkali, jí bylo patnáct a jemu sedmatřicet, navíc Ponti byl v té době ženatý a měl rodinu. Přesto mezi nimi přeskočila jiskra, která časem přerostla ve velkou lásku. Sophia později vzpomínala, že Ponti ji okouzlil nejen zkušenostmi a intelektem, ale hlavně tím, že ji bral vážně jako herečku.

„Nemám ráda slovo ochránce. Spíš bych řekla, že ve mně věřil,“ řekla o něm Sophia, když odmítla tvrzení, že by za její úspěch mohl protekcionismus staršího muže. Jejich vztah byl založen na vzájemné úctě: on ji podporoval v kariéře, ona mu byla oddanou partnerkou.

Koncem padesátých let už byly city mezi Sophií a Carlem natolik silné, že toužili být spolu i oficiálně. Naráželi však na tvrdou překážku – Pontiho předchozí manželství. Rozvod byl v katolické Itálii té doby prakticky nemožný, zákony ho neumožňovaly a Vatikán hleděl na podobné snahy s nelibostí. Mladá hvězda a starší producent proto svůj vztah dlouho tajili, aby předešli skandálu.

Hollywoodská studia jim radila opatrnost: čistý image byl pro kariéru Lorenové důležitý. Situaci navíc zkomplikoval Cary Grant, slavný herec a Sophin kolega z filmů. Během natáčení společných snímků se do Lorenové bezhlavě zamiloval. Cary Grant byl pohledný gentleman a světová celebrita – pro mnoho žen sen. Mezi ním a Sophií skutečně došlo k románku, který plnil stránky bulvárních plátků.

Grant byl natolik okouzlen, že jí dokonce nabídl sňatek. Ocitla se před těžkou volbou: vášnivý hollywoodský románek, nebo dlouho budovaný vztah s Pontim, který ale stále nemohl být formálně naplněn? Sophia nakonec poslechla hlas srdce a Caryho Granta odmítla. Uvěřila v budoucnost své lásky s Carlem Pontim, i když to znamenalo ještě roky nejistoty.

Ponti nechtěl Sophii ztratit a byl odhodlán překážky překonat. V roce 1957 zvolili odvážné řešení: sňatek v Mexiku „v zastoupení“. Italští zákonodárci sice rozvod neznali, ale pár využil mezeru – Carlo Ponti získal v Mexiku rozvod od své první ženy Giuliany a mexický soud rovnou uznal jeho sňatek se Sophií, aniž byli oba fyzicky přítomni (zastupovali je právníci). Italští úředníci a církev však zuřili.

V rodné zemi byli Carlo a Sophia obviněni z bigamie, sňatek neuznán a veřejné mínění bylo rozpolcené. Média šílela – mladá herečka byla najednou vylíčena buď jako osudová žena, která rozbila rodinu, nebo jako oběť zastaralých zákonů bránících pravé lásce. Lorenová a Ponti se stáhli do ústraní, většinu času trávili v zahraničí a v Itálii se objevovali jen zřídka, aby nečelili právním postihům.

Až po několika letech přišlo elegantní řešení přímo od Pontiho první manželky. Giuliana Fiastri pochopila, že manželství je u konce, a navrhla neobvyklý krok: všichni tři – Carlo, Giuliana i Sophia – se vzdají italského občanství a přijmou občanství francouzské. Ve Francii se Ponti s Giulianou v roce 1965 právně rozvedli, což Itálie musela uznat.

Otevřela se cesta k legálnímu sňatku milenců. Dne 9. dubna 1966 se v Paříži Sophia Lorenová a Carlo Ponti konečně vzali – tentokrát už bez skandálů a platně podle zákona. Pro Sophii to bylo splnění osobního snu: vzala si muže, kterého milovala a který stál při ní od počátků.

Manželství s Pontim vydrželo celý život. Carlo Ponti byl nejen jejím manželem, ale i trvalým partnerem ve filmu – produkoval řadu jejích významných snímků a pomáhal jí vybírat role. Rozdíl 22 let mezi nimi přestal kohokoliv zajímat; z Lorenové a Pontiho se stal respektovaný pár italské i světové kinematografie. Po letech hektické kariéry zatoužila Sophia po rodinném štěstí – a to se ukázalo být další výzvou.

Mateřství pro ni mnoho znamenalo, snad i proto, že sama vyrůstala bez otce. V 60. letech však prodělala několik potratů a obávala se, že vlastní děti mít nikdy nebude. Tato zkouška ji poznamenala více než jakékoliv profesní zklamání. Nevzdala se a podstoupila léčbu i přísný režim klidu. Odměnou jí bylo narození vytoužených synů: v roce 1968 přišel na svět Carlo Ponti Jr. a roku 1973 Edoardo Ponti. Sophia zářila štěstím – označila mateřství za svou nejdůležitější „roli“ v životě.

Na několik let dokonce zvolnila filmovou kariéru, aby se mohla dětem naplno věnovat. Ponti a Lorenová vytvořili pevné rodinné zázemí, které působilo téměř všedně na pozadí jejich hvězdných životů. Spolu zůstali až do Pontiho smrti v roce 2007, kdy Sophia ovdověla. Jejich láska, zrozená navzdory společenským konvencím, přestála všechny skandály i zkoušky a stala se jedním z velkých milostných příběhů filmové historie.

Co činilo Sophii Lorenovou nezapomenutelnou filmovou ikonou, nebyla jen její životní cesta a oslnivá krása, ale především mimořádný herecký talent a osobnost, která prosvítala každou rolí. Od počátku své kariéry se Lorenová snažila vdechnout svým postavám sílu a charakter.

„Ve své kariéře jsem se vždy snažila hrát ženy silné povahy,“ řekla jednou v rozhovoru. A skutečně – ať už ztvárnila chudou válečnou vdovu, nebo rozmarnou bohatou dámu, vždy její hrdinky spojovala vnitřní odolnost a jiskra.

Kritici oceňovali, že dokázala být autentická a přirozená. Nikdy neměla formální herecké vzdělání, ale přesto dokázala držet krok i s největšími mistry filmu. Její projev byl živočišný, vášnivý, plný emocí – jako by ani nehrála, ale skutečně prožívala osudy svých postav.

Sophia Lorenová excelovala v širokém rozpětí žánrů. Drama jí přineslo největší ocenění – vedle Horalky to byl například film Slunečnice (1970), dojemný příběh ženy hledající manžela zmizelého ve válečném Rusku, nebo Zvláštní den (Una giornata particolare, 1977), kde po boku Marcella Mastroianniho předvedla civilní, hluboce procítěný výkon ženy v Mussoliniho Itálii.

Zároveň měla dar komedie a nespoutané lehkosti. V dnes už klasické episodické komedii Včera, dnes a zítra (Ieri, oggi, domani, 1963) předvedla svou slavnou striptýzovou scénu, kde s koketním úsměvem pomalu odhazuje část oděvů, aby poškádlila postavu Marcella Mastroianniho. Tato scéna, odvážná na svou dobu, se stala ikonickou ukázkou jejího sex-appealu a hravosti. V jiné slavné komedii Manželství po italsku (Matrimonio all’italiana, 1964) ztvárnila bývalou prostitutku Filumenu, která se snaží přimět záletného partnera (opět Mastroianni) k sňatku – role plná temperamentních hádek i dojemných momentů jí vynesla nominaci na Oscara. Ač tyto postavy byly odlišné, Lorenová do nich vždy vložila kus sebe: hrdost, vášeň a humor.

Její osobní charisma pronikalo i mimo filmové plátno. Sophia se stala stylovou ikonou své éry. Měla nezaměnitelný vzhled: uhrančivé mandlové oči zvýrazněné oční linkou, výrazné obočí, plné rty a bujnou hřívu tmavých vlasů. Na veřejnosti vystupovala vždy elegantně upravená – ať už v přiléhavých róbách zdůrazňujících její slavné křivky, nebo v jednoduchých kostýmcích doplněných perlovým náhrdelníkem.

Pro mnohé ženy po celém světě představovala nový ideál krásy: smyslnou a sebevědomou středomořskou ženu, která se nebojí svých tvarů. V době, kdy Hollywood preferoval plavovlasé křehké typy, vnesla Sophia na scénu exotický půvab tmavovlásky z jihu. Nebála se jíst a veřejně prohlašovala, že raději bude spokojená s talířem pasty, než by se trápila dietami – ostatně její slavný výrok je „Za všechno, co vidíte, vděčím špagetám“.

Lorenová měla schopnost působit svůdně a zároveň důstojně. Nikdy nepřekračovala hranici vkusu; erotický náboj jejích rolí byl vždy podán s elegancí. I ve vyšším věku si udržela auru noblesy – když se objevila na červeném koberci třeba v 70 letech, stále oslňovala půvabem a šarmem, který zastínil i o generace mladší kolegyně.

Během své kariéry natočila Sophia Lorenová přes 80 filmů a získala nespočet ocenění. Kromě dvou Oscarů (jednoho soutěžního a čestného za celoživotní dílo v roce 1991) má na svém kontě Cenu za herecký výkon z Cannes, několik Zlatých glóbů – Američané ji opakovaně volili nejoblíbenější světovou herečkou – dále BAFTA (britskou filmovou cenu), César (francouzský čestný César) a rekordní počet Donatellových Davidů, což je italská obdoba Oscarů.

V roce 1999 ji Americký filmový institut zařadil mezi 25 největších filmových legend klasického Hollywoodu. Byl to paradox i pocta zároveň – Lorenová sice nikdy definitivně neopustila Evropu, ale její jméno zazářilo i na slavném hollywoodském chodníku slávy a v pantheonu americké kinematografie. Dodnes je z oné pětadvacítky jedinou žijící hvězdou.

I v pokročilém věku Lorenová dokázala, že její vášeň pro film nevyprchala. Ve svých 86 letech se znovu objevila v hlavní roli ve filmu Život před sebou (La vita davanti a sé, 2020), který režíroval její syn Edoardo. Zahrála si postarší bývalou prostitutku, která se ujme sirotka – a opět předvedla dojemný a přirozený výkon, jako by od dob Horalky uplynulo jen pár let.

Pro rodnou Itálii představuje Sophia Lorenová národní poklad. Obdržela nejvyšší státní vyznamenání (Řád za zásluhy o Italskou republiku) a po celém světě fungovala jako ambasadorka italské kultury. Svým šarmem propagovala italskou módu, kuchyni (její kuchařské knihy a vášeň pro vaření jsou také známé) a především kinematografii. Italové na ni dodnes pohlížejí jako na ženu, které se podařilo, co málokomu – dobýt svět, a přitom zůstat věrná svým kořenům.

Zdroje:

https://www.euronews.com/culture/2024/09/20/sophia-loren-turns-90-the-italian-film-divas-roles-and-international-awards

https://en.wikipedia.org/wiki/Sophia_Loren

https://www.imdb.com/name/nm0000047/bio/

https://womanmagazine.co.nz/sophia-loren-her-past-the-men-and-her-mesmerising-return-to-screen/

https://www.theguardian.com/film/2014/oct/19/sophia-loren-reveals-the-story-of-cary-grants-passion

https://abcnews.go.com/Entertainment/sophia-lorens-memoir-12-things-didnt-screen-goddess/story