Konstantin von Neurath: šlechtic, který měl být laskavou tváří okupace. Realita byla mnohem temnější

Bylo mu šestašedesát, když poprvé spatřil Prahu z oken Pražského hradu. Jaro roku 1939. Po nádvoří pochodoval Wehrmacht, bylo slyšet řinčení železných podrážek a šeptem se šířila zvěst, že ministr, který roky stál po boku Hitlera, má převzít správu nad porobenými Čechami.

Baron Konstantin von Neurath kráčel pomalu, s tváří šlechtice. Netušil, že místo noblesního útočiště se mu Hrad stane kulisou k největšímu morálnímu selhání jeho života.

Narodil se 2. února 1873 v Kleinglattbachu ve Švábsku. Vyrostl na vinicích u Ensheimu v prostředí, kde se snoubila stará aristokratická hrdost s řemeslnou pracovitostí. Jeho děd Konstantin Franz byl ministrem zahraničí království Württemberského a otec Konstantin Sebastian poslanec německého Reichstagu.

Mladý Konstantin studoval práva v Tübingenu a Berlíně, vstoupil do diplomatické služby, ale nosil v sobě konzervativní představu o státu. Působil jako vicekonzul v Londýně, později v Konstantinopoli, kde byl svědkem arménské genocidy. V první světové válce bojoval na frontě, získal Železný kříž a byl zraněn.

Po válce se vrátil k diplomacii: v roce 1919 se stal vyslancem v Dánsku, v roce 1922 velvyslancem v Itálii a od roku 1930 ambasadorem ve Velké Británii. Tato funkce z něj učinila respektovaného znalce londýnských elit a utvrdila ho ve víře, že staré aristokracie mohou zemi zachránit před radikálními ideologiemi. S manželkou Marií Augustou Moser von Filseck měl dvě děti.

Když se v červnu 1932 stal ministrem zahraničí v kabinetu Franze von Papena, byl to muž středního věku s aureolou zkušeného diplomata. V nové funkci, kterou si udržel i po nástupu Adolfa Hitlera, dodal radikálnímu režimu zdání legitimity.

Pod jeho vedením Německo vystoupilo ze Společnosti národů, uzavřelo pakt o neútočení s Polskem a podepsalo anglo‑německou námořní dohodu. Přestože zpočátku tuto dohodu odmítal, později změnil názor, protože se domníval, že Britové nikdy nepřistoupí na požadovaný poměr tonáže loďstva.

Podílel se na znovuzbrojení, remilitarizaci Porýní a předvídal, že Francie na obsazení demilitarizované zóny neodpoví. Konzervativní diplomat tak pomohl maskovat militaristické kroky režimu a ve světě působil jako „hodný strýček“, jak ho později ironicky přezdívali.

Von Neurath však nebyl fanatik. Na Hossbachově konferenci v listopadu 1937 slyšel Hitlerovy plány na válku, jež ho šokovaly. Varoval před příliš rychlými kroky a v únoru 1938 rezignoval; jeho místo převzal fanatický Joachim von Ribbentrop. Zůstal ovšem v tajné kabinetní radě, kterou Hitler vytvořil jako iluzi starých pořádků a jež de facto nic neřešila.

Po mnichovském diktátu se na podzim 1938 stáhl z veřejného života. V březnu 1939 ho Hitler povolal zpět a nabídl mu post říšského protektora v právě obsazeném Protektorátu Čechy a Morava. Před soudem později tvrdil, že byl zaskočen a funkci přijal, aby „zabránil excesům“ a pomohl zmírnit brutalitu okupace.

Věřil, že jako umírněný konzervativec může zmírnit brutalitu okupace, a Hitler mu prý slíbil podporu. Realita ho brzy zaskočila: pravomoci měli Gestapo a SS, jemu zbyly jen ceremoniální funkce a podpisy dekretů.

Bylo by však chybou se domnívat, že byl „dobrák“, který měl na paměti dobro pro náš lid.

Von Neurath dorazil do Prahy, na kterou se díval z hradu jako turista i dobyvatel zároveň. Nařízení z Berlína byla jasná: potlačit české samosprávné orgány, cenzurovat tisk, rozpustit politické strany a odbory a podřídit hospodářství říši.

Výnosem zakázal studentům a intelektuálům protesty, ale zpočátku se držel jakéhosi „právního zdání“ – prezident Emil Hácha a protektorátní vláda zůstali ve funkcích, aby před světem zakryli skutečný stav.

Představoval se jako strážce pořádku, jenž chce Čechům zachovat určitou autonomii, avšak na pozadí rostla moc státního tajemníka K. H. Franka.

Počátkem okupace vydal vlastní dekret o židovském majetku, v němž poprvé v protektorátu použil rasová kritéria norimberských zákonů. Zakazoval Židům volně nakládat s majetkem a zaváděl nucenou správu, čímž otevřel cestu k rozsáhlé arizaci českých podniků.

Ačkoli později povolil pražským Židům uložit synagogální svitky Tóry do muzejních depozitářů, přísně omezil jejich práva. Zpočátku dokonce ponechal některé synagogy otevřené, ale začátkem roku 1941 je nechal zavřít. V červnu 1939 zřídil Centrum pro židovskou emigraci, které nuceně vyřizovalo odchody a konfiskace majetku. Nicméně reálnou kontrolu nad ním mělo Gestapo.

Na svatováclavské a říjnové státní svátky se v Praze sešla mládež, aby demonstrovala proti okupaci. Vojáci a policie do davu stříleli; student Jan Opletal byl vážně zraněn a později zemřel. U jeho pohřbu pochodovaly tisíce lidí. Von Neurath odletěl do Berlína a informoval Hitlera; odpovědí bylo nařízení, že „i malé shromáždění bude rozstříleno“.

Při zátahu 17. listopadu 1939 němečtí vojáci přepadli koleje v Praze, Brně a Příbrami, zastřelili devět studentských vůdců a asi 1 200 studentů poslali do koncentračního tábora Sachsenhausen. Současně protektor von Neurath nařídil uzavření českých vysokých škol na tři roky.

Univerzity zůstaly zavřené až do konce války. Některé rodiny přesto hledaly způsoby, jak ochránit své děti – syn jednoho profesora byl propuštěn poté, co rodina pozvala Neuratha na hon a zaplatila obrovské výkupné.

Přestože se von Neurath snažil zachovat zdání zákonnosti, zatýkání bylo systematické. Americká diplomatická zpráva z května 1939 popisuje, že autonomii vyhlášenou 16. března nikdo nerespektoval; němečtí komisaři řídili vše a věznice byly přeplněné, mučení běžné.

Sudetoněmecký aparát v čele s Frankem fakticky vytlačil české úředníky. Umírněný protektor se tak stal tváří teroru, který sám nemohl úplně řídit.

Na podzim 1940 představili Neurath, K. H. Frank, říšský ministr zemědělství Walther Darré a pozdější zástupce Reinhard Heydrich plán Endlösung der tschechischen Frage - konečné řešení české otázky. Dokument předpokládal, že český národ bude rozdělen podle rasových a ideologických kritérií: „správně smýšlející dobré rasy“ měli být germanizováni, jiní převezeni a nejzatvrzelejší deportováni či likvidováni.

V rámci Českomoravské zemědělské společnosti měli Němci získat českou půdu. Plán nebyl zcela uskutečněn, ale jeho existence ukazuje, že i „umírněný“ protektor se podílel na přípravách likvidace české identity.

Von Neurath se neustále střetával s Frankem, který požadoval tvrdší zásahy. Některé studenty se mu podařilo propustit, což vyvolalo Frankův hněv. V létě 1941 podal demisi, kterou Hitler odmítl; v září toho roku mu odňal výkonnou moc a poslal do Prahy Reinharda Heydricha.

Heydrich okamžitě zpřísnil teror, spustil masové deportace Židů, zakládal ghetta a připravoval exekuce. Neurath zůstal pouze titulárním protektorem do srpna 1943. Když se vrátil do Německa, byl povýšen na generála SS a stal se členem Říšské rady obrany.

Po válce byl zatčen a předán mezinárodnímu vojenskému tribunálu v Norimberku. Obžaloba jej vinila ze spoluúčasti na zločinném spiknutí, vedení útočných válek, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Připomněla, že jako ministr zahraničí radil Hitlerovi při odchodu ze Společnosti národů, remilitarizaci Porýní a plánování agrese.

Uvedla, že v protektorátu zrušil svobodu tisku, rozpustil politické strany, zaváděl antisemitské zákony a integraci českého průmyslu do válečné ekonomiky. Vyplynuly i dokumenty potvrzující jeho spoluúčast na reálné germanizační politice, v nichž s Frankem navrhoval asimilaci či deportaci Čechů.

Obhajoba zdůrazňovala, že byl konzervativec, který chtěl zlo brzdit; že neměl žádnou moc nad Gestapem a SS a funkci přijal z vlastenectví. Švábský biskup Theophil Wurm předložil svědectví, podle něhož von Neurath podporoval evangelickou církev a pomáhal mu získat audienci u členů říšského kabinetu.

Tyto nuance však soud nezvrátily. Tribunál jej uznal vinným ve všech bodech a odsoudil na 15 let vězení. Ostatní diplomaté – Ribbentrop nebo Frick – byli oběšeni. „Gentleman“ von Neurath byl ušetřen.

Ve vězení strávil osm let. V časopisu TIME z roku 1954 jej novináři popsali jako starce s angínou a šedým zákalem, který se přátelil s někdejším admirálem Raederem a Waltherem Funkem. Byl prý stále zdvořilý a vzpomínal na doby, kdy byl respektovaným diplomatem.

V roce 1954 dostal infarkt a čtyři spojenecké mocnosti ho propustily. Vrátil se na rodinný statek a zemřel 14. srpna 1956.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konečné_řešení_české_otázky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konstantin_von_Neurath

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/konstantin-von-neurath

https://spartacus-educational.com/GERneurath.htm

https://www.britannica.com/biography/Konstantin-Freiherr-von-Neurath

https://www.denik.cz/ze_sveta/konstantin-von-neurath-protektorat-protektor-hitler-heydrich.html

https://www.nytimes.com/1956/08/16/archives/von-neurath-83-hitler-aide-dies-foreign-minister-later-chief-of.html

https://wwv.yadvashem.org/odot_pdf/Microsoft%20Word%20-%205955.pdf

https://www.forum24.cz/pred-85-lety-byli-jmenovani-protektor-von-neurath-a-statni-tajemnik-k-h-frank