R. A. Dvorský: král swingu a symbol první republiky. Po válce mu ale sebrali firmu, zdraví i čest

Tráva šustila pod nohama a na nebi se nesl jen vzdálený hukot motorů. Letadlo nepřistálo. Místo slibovaného záblesku reflektorů jen soumrak a ticho. Muž s úhledně sčesanými vlasy a pečlivě uvázaným motýlkem tam stál na louce nedaleko středočeských Dřevčic a pomalu chápal, že jeho poslední naděje právě mizí někde vysoko v oblacích. Bylo léto 1950 a R. A. Dvorský čekal marně – letoun, který ho měl unést za svobodou, odletěl pryč bez něj.

Tehdy bylo Rudolfu Antonínu Dvorskému jednapadesát. Necelých pět let po válce stál tváří v tvář hrozbě, kterou si ještě před pár lety nedokázal představit ani v nejhorších snech. Ještě nedávno ho milovaly zástupy posluchačů; jeho jméno se stalo pojmem první republiky, symbolem elegance a moderní taneční hudby.

Teď ale stál sám uprostřed pole a srdce mu bušilo úzkostí. V dálce hučící motory zanikaly v dálce a s nimi i šance uniknout. R. A. Dvorský sklopil hlavu. Tohle byl konec jednoho snu.

Rudolf Antonín Dvorský, rodák z východočeského Dvůr Králové nad Labem (1899), původně vůbec nemířil k hvězdné kariéře. Jako mládenec vystudoval obchodní školu a nastoupil do místního pivovaru coby účetní. Vždy ale miloval hudbu.

Od dětství zpíval, hrál na housle i klavír a už v šestnácti zkoušel skládat své první písně. Úřednické místo ho nenaplňovalo; pouhé tři roky po konci první světové války proto sbalil kufr a odešel do Prahy za svým snem.

Psal se rok 1919 a mladičký Dvorský začínal od nuly v cizím městě. Přesto se prosadil překvapivě rychle. Získal místo redaktora v hudebním nakladatelství a večer přivydělával jako klavírista a zpěvák v kabaretech.

Měl obrovské štěstí: po pár měsících se dostal do slavného kabaretu Červená sedma, kde se potkal s takovými osobnostmi, jako byl písničkář Karel Hašler či principál Jiří Červený. A právě v kabaretech a na nově vznikající rozhlasové stanici se zrodila jeho pověst.

Ve dvaceti letech se oženil s láskou z mládí, Marií a brzy se jim narodil syn Miroslav. Rodinné štěstí však nezmírnilo jeho touhu po hudební dráze. Roku 1924 založil svůj první malý orchestr Melody Makers a začal naplno vystupovat.

O pět let později přejmenoval a rozšířil kapelu na R. A. Dvorský & Melody Boys. Pod tímto názvem se během 30. let stali nejpopulárnějším tanečním orchestrem v Československu. R. A. Dvorský zpočátku zpíval jen tak pro radost, ale rychle se z něj stal fenomén: „Byl velmi šarmantní interpret, takový fešák s trošku prokvetlým knírem, v bílém smokingu… Jeho projev byl velmi distingovaný,“ vzpomínal po letech hudební publicista Ondřej Konrád.

S orchestrem objížděl vyhlášené podniky. Hrávali v luxusním Lucerna Baru či na proslulých Barrandovských terasách, kam chodila tančit prvorepubliková smetánka. Dvorský dokázal ve své hudbě propojit zdánlivé protiklady: v repertoáru Melody Boys zněl americký jazz a swing, tehdejší módní tango, ale i české lidové písničky.

Díky téhle šíři oslovil publikum napříč generacemi. Jejich živé rozhlasové přenosy byly hitem nedělních odpolední a nové gramofonové desky šly na odbyt. Celá země si brzy pobrukovala jeho chytlavé šlágry Hm, hm, ach ty jsi úžasná, Jedu nocí, Letí šíp savanou či sentimentální valčík Děkuji, bylo to krásné. Z někdejšího účetního se stala hvězda, kterou poznávali lidé na ulici.

Na konci 30. let si už R. A. Dvorský vydobyl pověst „krále české taneční hudby“. Přezdívku elegán s motýlkem nosil po právu – kamkoli přišel, působil uhlazeně a skromně zároveň. Jeho nezaměnitelná tvář s malým knírem a vždy pečlivě padnoucím oblekem se stala součástí kulturního koloritu oné doby.

Patřil k nejznámějším osobnostem první republiky. Nezůstalo jen u koncertování: po úspěchu v hudbě se stal také podnikatelem. V roce 1936 založil vlastní hudební nakladatelství, zaměřené na moderní populární písně. Vydával zde například písně Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, ale i tvorbu mladých autorů z okruhu jazzu.

Angažoval se také v nahrávacím průmyslu – stal se významným akcionářem gramofonové firmy Ultraphon a s Melody Boys natáčel stovky snímků. Dokonce se mu otevřely dveře do světa filmu.

Elegantní Dvorský se svým šarmem a pohotovým vystupováním zaujal i filmové režiséry. Objevoval se na stříbrném plátně většinou jako on sám – jako kapelník a zpěvák, který ve filmových scénách doprovází hlavní hrdiny. Ve slavném filmu Kristián (1939) dodnes můžeme vidět scénu, v níž okouzlující Oldřich Nový tančí v luxusním baru a k tanci mu hraje právě orchestr R. A. Dvorského.

Dvorský tam stojí s taktovkou na dekoraci obřího klavíru – usměvavý, soustředěný, dokonale zapadající do té blyštivé atmosféry. Na premiéře filmu tehdy hrdě pózoval fotografům po boku filmových hvězd typu Adiny Mandlové.

Jeho písně zazněly v desítkách dalších filmů a v několika si zahrál i malé herecké role. Publikum ho milovalo: hrál pro všechny, od jazzu přes foxtrot až po polku, a posluchači ho za to zbožňovali.

Tyhle šťastné časy ale neměly trvat věčně. Na obzoru se objevila mračna – přišel rok 1938 a s ním pád první republiky. Mnichovská dohoda a německá okupace rozbily svět, ve kterém Dvorský i jeho hudba vzkvétali.

Za války se život v Česku změnil k nepoznání a tahle zásadní změna dopadla i na R. A. Dvorského. Jazz a swing, hudba, kterou miloval, byly pro nacisty symbolem nežádoucí cizácké kultury. Propaganda je cejchovala jako „jazzovou negerskou hudbu“ nehodnou pozornosti.

Zpočátku sice okupanti nezasahovali přímo – swingové orchestry hrály dál, byť pod bedlivým dohledem. Dvorský se snažil přizpůsobit. Nikdy otevřeně nekolaboroval, ale ani nevstoupil do odboje. Jeho strategií bylo přežít: hrál více lidových písní, některé nazpíval i v němčině, a přijal i nabídky, které by dříve odmítl.

Souhlasil například s koncertováním pro dělníky nuceně nasazené v Německu – v chladných továrních halách měl jeho orchestr rozptylovat vyčerpané dělníky. Za tyto vystoupení dokonce v roce 1943 obdržel čestný diplom od protektorátního odborového ústředí.

R. A. Dvorský zkrátka dělal ústupky, aby „nějak přežil“. „Nemáme informace, že by vyloženě kolaboroval, současně ale plnil to, co po něm okupační moc požadovala. Nebyl odbojářem. Jeho vztah k okupantům byl takový, jako u většiny občanů,“ píše se v jedné poválečné analýze Dvorského postoje.

Zatímco vlastenecky vyhraněné osobnosti jako písničkář Karel Hašler zaplatily za odpor životem v koncentráku, Dvorský volil opatrnost. Balancoval někde uprostřed – ani hrdina, ani zrádce, jen populární muzikant ve stínu říše.

Navzdory cenzuře se mu podařilo dál tvořit. Se svými Melody Boys si zahrál v několika protektorátních filmech (Kristián, Madla zpívá Evropě ad.) a v nahrávacích studiích natáčel české evergreeny i německé verze lidových melodií. To vše ale muselo jít stranou, když zasáhla vyšší moc: na jednom koncertním zájezdu roku 1944 Dvorský těžce onemocněl.

V nevytopené hale pro dělníky nastydl a dostal zápal plic. Podlomené zdraví probudilo v plné síle tuberkulózu, která u něj doutnala už dříve. Nemoc ho vyřadila z činnosti na mnoho měsíců. V dubnu 1945, krátce před koncem války, musel se slzami v očích rozpustit svůj orchestr. Květnové osvobození nakonec Dvorský prožil na nemocničním lůžku – zatímco Prahou zněly oslavy svobody, on ležel na lůžku s horečkou a bojoval o každý dech.

Když se Rudolf A. Dvorský roku 1946 zotavil a vyšel z nemocnice, byl svět kolem něj úplně jiný. Nacistické peklo skončilo a zdálo se, že přichází nová naděje. A skutečně – hned první poválečné měsíce mu přály. V euforii z amerických osvoboditelů se československá společnost zamilovala do swingu a jazzu jako nikdy dřív.

Dvorský, jakkoli oslabený, se vrhl zpátky do práce s obnovenou energií. Znovu rozjel své nakladatelství a dokonce podepsal dlouhodobou smlouvu s obřím americkým vydavatelstvím Mills Music v New Yorku. Tohle partnerství slibovalo výměnu hudby mezi kontinenty – Dvorský mohl získávat ty nejnovější americké hity a na oplátku dostat české skladby k americkému publiku. Po všech útrapách války to vypadalo, že se karta obrací k lepšímu.

Jenže radost a úspěch často provázejí i obtíže a smutek. R. A. Dvorského zasáhla tragédie, která ho změnila navždy: v roce 1947 náhle zemřel jeho jediný syn Miroslav, ve věku dvaceti čtyř let.

Mladík, do nějž otec vkládal naděje jako do svého budoucího nástupce, byl pryč. Nikdo nečekal, že by rodiče měli přežít své dítě – pro Dvorského to byl zdrcující úder. Jeho už tak chatrné zdraví se znovu zhoršilo, psychicky upadl do apatie a nakonec zkolabovalo i jeho dlouho nefungující manželství s Marií.

Po synově smrti spolu už nedokázali dál žít. Místo radosti z obnovené kariéry následoval další pobyt v nemocnici a hluboké deprese. Když v únoru 1948 proběhl komunistický převrat, Dvorský jej skoro ani nevnímal – tak zlomeným člověkem se stal. Netušil, že brzy přijde o všechno.

Stačilo pár měsíců od nástupu nového režimu a kdysi slavný kapelník se ocitl na kolenou. Ne že by se sám jakkoli politicky angažoval. R. A. Dvorský neměl nejmenší snahu vystupovat proti komunismu, věřil, že když bude žít tiše a apoliticky jako dosud, nechají ho na pokoji.

Ale mýlil se. V očích fanatiků z nové vlády byla už samotná jeho existence problém. Pro marxistické ideology představoval živoucí symbol „starých časů“ – noblesní prvorepublikový světák, elegán, kterého lidé obdivují a spojují si ho s érou buržoazie.

Komunisté dokonce vytvořili zvrácené označení „bývalí lidé“ pro osobnosti spjaté s prvorepublikovou elitou. R. A. Dvorského zařadili hned v roce 1948 do této kategorie nepohodlných „bývalých lidí“. V praxi to znamenalo, že s ním bylo nakládáno jako s nepřítelem, kterému nemá patřit žádné významné místo ve společnosti.

Jeho prosperující nakladatelství bylo v roce 1949 znárodněno – úřady mu sebraly firmu i veškerá autorská práva. Dvorský mohl zůstat v branži jen jako řadový zaměstnanec: dostal místo referenta v nově zřízeném Státním nakladatelství hudby a umění. Ze slavného šéfa a skladatele byl rázem úředníček s podřízeným platem.

Soukromě navíc dál truchlil nad ztrátou syna. Zůstalo mu prázdné vydrancované vydavatelství a bolavé vzpomínky – o vše, na čem třicet let pracoval, přišel. Ale ani tohle ponížení komunistům nestačilo. Noví vládcové kultury začali likvidovat i hudbu, kterou reprezentoval.

Jazz, swing a taneční šlágry byly rázem označeny za „úpadkovou buržoazní hudbu“. Přední marxistický ideolog a děkan HAMU Antonín Sychra napsal: „Setkáváme se v jazzu se všemi typickými rysy úpadkové buržoazní hudby.“.

Po tančírnách dokonce rozeslali příkaz zakázat tance jako boogie-woogie s odůvodněním, že jde o černošskou hudbu nevhodnou pro socialistického člověka. Dny swingu byly sečteny.

R. A. Dvorský to cítil. Přestože se stranil pozornosti a politice se veřejně nevyjadřoval, uvědomoval si, že v komunistickém státě pro něj místo nebude. Bolševici mu vzali práci, zničili rodinu a dokonce hanobili hudbu, které zasvětil život. Začal v tichosti přemýšlet, jak utéct pryč.

A když mu z New Yorku přišel vzkaz od jeho známého Jacka Millse, že v Americe pro něj bude práce dost a nemá se čeho bát, rozhodl se jednat. Požádal oficiálně o vystěhování do USA. Odpovědí mu byl zákaz. Nečekal nic jiného – tušil, že bude muset utéct nelegálně, nebo vůbec.

Na jaře 1948, jen pár týdnů po puči, se Dvorský svěřil svému dobrému příteli Pavlu Johnovi, že chce prchnout z republiky. John pracoval jako radiotelegrafista u ČSA a měl kontakty mezi piloty.

Společně zosnovali odvážný plán: při zkušebním letu unese spřátelený pilot dopravní letadlo, po přistání na opuštěné louce naloží Dvorského a několik dalších uprchlíků, a pak odletí na Západ.

Byl to riskantní podnik, ale zoufalá situace si žádala zoufalé řešení. První termín si skupina určila na Vánoce 1949, jenže na poslední chvíli museli akci odložit – Johnova manželka onemocněla a on se o ni musel postarat.

Útěk posunuli na léto 1950. Tentokrát jim do toho hodila vidle technika: při zkušebním letu mělo letadlo poruchu a muselo se vrátit. Piloti slíbili náhradní pokus o týden později, ale ani tehdy stroj nevzlétl.

Dvorský i ostatní uprchlíci zoufale čekali na domluveném místě, avšak marně. Zlomený nezdary to Dvorský vzdal. Další riskantní akci už nechtěl podstoupit.

Několik příštích let žil v nejistotě. Režim jako by jeho pokusy nezaznamenal – alespoň navenek se nic nedělo. Dvorský chodil do práce, stranil se pozornosti a utápěl se v depresích. Státní bezpečnost ale bděle sledovala každý jeho krok. K útěku sice nedošlo, jenže informace o celé skupině se přesto dostaly do uší bezpečnostním orgánům.

Později vyšlo najevo, že komunisté infiltrovali odbojové sítě svými donašeči. Je pravděpodobné, že Dvorského zradil konfident nasazený do cely jiného zatčeného utečence, generála Viléma Stanovského, a udal i Dvorského záměr z roku 1950. Režim možná čekal, jestli se hudebník pokusí o útěk znovu – a když se k tomu neměl, rozhodl se zakročit sám.

Dne 16. září 1953 byl R. A. Dvorský zatčen. Přišli si pro něj znenadání a neměl kam utéct. Odvedli ho do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni. Někdejší hvězda české zábavy se ocitla mezi čtyřmi holými zdmi cely, zcela vydána napospas nelítostné mašinérii moci. Dvorský byl v té době vážně nemocný – tuberkulóza se mu vrátila a psychicky na tom byl velmi špatně.

Podle dochovaných zpráv upadal v beznadějné stavy zoufalství a dozorci se obávali, že se pokusí vzít si život. Před vyšetřovateli působil zlomeně, ale musel hrát svoji roli v předem nalinkovaném procesu. Úřady případ nazvaly bombasticky: „Protistátní skupina R. A. Dvorského a spol.“ a v obžalobě ho vinily z velezrady, spolčování s imperialisty a dalších zástupných zločinů.

Soudní jednání proběhlo v únoru 1954. Ve vykonstruovaném procesu zaznívaly absurdní ideologické fráze – vždyť v té době už ani neexistoval zákon, který by uprchlíkům z roku 1950 mohl něco vyčítat, ten byl přijat až dodatečně. Přesto tribunál neměl slitování.

Obžaloba líčila Dvorského jako úhlavního nepřítele lidu: „Svou zrádcovskou činností Dvorský jasně prokázal své nepřátelské stanovisko vůči dnešnímu zřízení a zařadil se tak do skupiny vlastizrádců, kteří v nenávisti proti vlastnímu lidu aktivně pracují na svržení našeho lidově demokratického zřízení a nastolení vlády fabrikantů a velkostatkářů.“

Dvorský, který nikdy nevedl žádnou politickou činnost, najednou poslouchal, jak z něj prokurátor dělá zrůdu odpovědnou málem za zničení republiky. Byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody. V tu chvíli možná s hořkou ironií vzpomněl na jednu ze svých předválečných písní, v níž se zpívá: „Kola osudu nezastavím…“ – teď ho ta kola semlela naplno.

Historikové později trefně poznamenali, že rozsudek nedával smysl ani po právní stránce. „R. A. Dvorský byl paradoxně odsouzen za čin, který nebyl v době jeho spáchání vůbec trestným činem,“ upozorňuje Petr Koura. Zákon zakazující občanům opustit komunistické Československo byl přijat až půl roku poté, co se Dvorský a spol. pokusili odletět za hranice.

Režim tedy Dvorského potrestal za něco, co v době činu nebylo nezákonné – čistě z pomsty a exemplárně, aby bývalým lidem ukázal, zač je toho loket.

Když soud vynášel ortel, hráli v jednom pražském kině film Kristián, kde Dvorský na plátně v roli kapelníka rozesmívá noblesní publikum. Ironie osudu. Skutečný Dvorský zatím putoval v poutech do věznice. Odvolal se k Nejvyššímu soudu, a ten sice zamítl jeho protest, ale vzhledem k závažnému zdravotnímu stavu odsouzenému mírně snížil trest na tři a půl roku.

Za vysokými zdmi komunistických žalářů začalo pro R. A. Dvorského osobní peklo. Nastaly roky strádání, ponížení a bolesti. Věznili ho postupně na Pankráci, na Borech a v dalších káznicích, přesouvali z cely do cely. Chlad vězeňských zdí zhoršil jeho tuberkulózu, která se opět plně rozvinula.

Vyhublý a nemocný Dvorský trpěl také starými neduhy z války – plíce měl zjizvené, žaludek zkažený léky. Několikrát se ve vězení ocitl na pokraji života a smrti, ale soucit nečekal. Dozorci s ním zacházeli tvrdě: upírali mu i drobné radosti. Zakázali mu hrát na foukací harmoniku, již mu poslala rodina.

Když se pokusil učit spoluvězně anglicky pár slov, uhodili na něj – za „nedovolené vzdělávání“ dostal disciplinární trest. Balíčky s jídlem a prádlem mu dozorci mnohdy vůbec nevydali, nechali ho mrznout a hladovět. Jako tisíce dalších politických vězňů v 50. letech byl i R. A. Dvorský vystaven šikaně a bezdůvodnému ponižování.

Marně žádal opakovaně o předčasné propuštění ze zdravotních důvodů – dlouho nebylo slitování. Nadřízené orgány jeho prosby ignorovaly. Teprve na jaře 1956, po odpykání zhruba poloviny trestu, byl R. A. Dvorský podmínečně propuštěn na svobodu.

Dne 10. května 1956 vyšel z vězeňské brány – vetchý, těžce nemocný muž s podlomeným zdravím a zlomenou duší. Byl to jen stín onoho sebevědomého elegána z filmových sálů a parketů. Na svobodě ho nečekal žádný majetek (všechen dávno propadl státu) ani rodinné zázemí. Z kdysi slavného a bohatého muže byl v šedesáti letech chudák, na kterého svět zapomněl.

Přece ale žil – a hudba ho neopustila. Po propuštění se R. A. Dvorský ocitl prakticky bez prostředků. Pomocnou ruku mu nabídla Anna Johnová, vdova po jeho příteli Pavlu Johnovi, který mezitím zemřel. Anna se o nemocného Dvorského obětavě starala a poskytla mu domov.

Jejich vztah časem přerostl v hlubokou náklonnost – a třebaže Dvorský dlouho tvrdil, že už ho v životě nic hezkého nečeká, v hloubi duše se přece jen nevzdal. Koncem 50. let nastalo v kultuře mírné uvolnění a jméno R. A. Dvorského bylo potají očištěno: dostal povolení vrátit se k estrádní činnosti a veřejně vystupovat.

Po mnoha letech zapomnění a zákazu znovu stanul na jevišti – sice jen v malých sálech a v rámci skromných zábavných pořadů, ale pro něj to znamenalo mnoho. Jako by se nadechl po dlouhém zadušení. Vystupoval společně s dalšími dříve zakázanými hvězdami (například herečkou Hanou Vítovou, která sama poznala tvrdost osudu) v estrádním pásmu Utíká to, utíká.

Jeho jméno však mládeži už moc neříkalo. Psala se 60. léta, doba rock’n’rollu a big beatu. Dvorský působil jako z jiného světa – starý pán s motýlkem, který zpívá staromódní slova. Přesto se nevzdával. Začal znovu skládat písničky a ukázal svůj mimořádný talent i nové generaci.

Některé jeho nové melodie se překvapivě staly hity i v úplně odlišné době: písnička Ráno a večer vyhrála třetí místo ve velké rozhlasové soutěži Hledáme písničku pro všední den. Optimistický kousek Jipi jou se stal jedním z prvních českých country hitů.

Naplno se vrátil také do rozhlasového éteru – v letech 1964–65 dokonce moderoval na stanici Praha vlastní pořad o historii swingu s příznačným názvem Jen se s písničkou smát. Večer co večer vyprávěl posluchačům klidným hlasem historky ze starých časů a pouštěl staré nahrávky Melody Boys.

Kruh jeho života se tím skoro uzavřel: znovu dělal to, co miloval, a nemusel se bát, že ho za to někdo zavře. V roce 1964 se také oženil s Annou Johnovou, svou oddanou družkou, která při něm stála v nejtěžších chvílích.

V soukromí byl ovšem stále unavený, zničený muž. Prošel si peklem, a i když se navenek držel statečně, zdraví měl podlomené. Na veřejnosti se usmíval s noblesou, uvnitř něj ale zůstával stín.

Sám jednou hořce bilancoval svou životní dráhu, když vyjmenoval všechny role, které kdy zastával – zpěvák, kapelník, herec, vydavatel, moderátor… a s povzdechem dodal: „Tak já bych teda na mou duši chtěl být zase jen muzikantem.“ V těch prostých slovech bylo vše: pocit, že ho osud odvedl od čisté radosti hudby a uvrhl do víru událostí, o něž nestál.

Dne 2. srpna 1966 Rudolf Antonín Dvorský naposledy vydechl. Zemřel v Praze ve věku 67 let, vyčerpán nemocí. Jeho popel byl uložen na hřbitově ve Dvoře Králové – v rodném městě, které nikdy nepřestal milovat.

Na parte nestálo nic o slávě či utrpení; jen jméno muže, jehož písně kdysi dokázaly roztančit celé Československo. V době jeho smrti mladá generace sotva tušila, kdo byl R. A. Dvorský zač. Žádné noviny o tom mnoho nepsaly – byl stále polozapomenutý. Netušil, že jen o rok později se jeho píseň Pohádka o konvalinkách stane nejprodávanější deskou roku 1967.

Nezískal už možnost radovat se z téhle opožděné satisfakce. Ani netušil, že za pár let přijde obrat – v uvolněných časech Pražského jara 1968 soud oficiálně zruší jeho nespravedlivý rozsudek. R. A. Dvorský se rehabilitace ani slávy nedožil.

Přesto nezmizel docela. Jeho posluchači na něj totiž nikdy nezapomněli. Ti starší si dodnes pamatují noblesního pána s motýlkem, který pro ně byl symbolem lepších časů. A mladší generace ho objevují znovu: jeho písně stále vycházejí na reedicích a hrají se na retro koncertech.

Každý rok na jaře, okolo Dvorského narozenin, se v rodném Dvoře Králové koná festival na jeho počest. Už od roku 1994 tam zní swing a jazz v podání nových orchestrů – Dny R. A. Dvorského.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Anton%C3%ADn_Dvorsk%C3%BD