Článek
Byl mu deset let, když se ozvaly první výstřely. Malý Petr Kocian seděl v posteli a myslel si, že v osadě Alto Catumbela v daleké Angole slouží opilí vojáci. Pak se však zazněly výbuchy a mužský hlas křičel, že „oni jsou nepřátelé Angoly“. Klidný život v kolonii československých expertů se proměnil ve scénu jako z noční můry. Svět, který obývala šedesátka odborníků a jejich rodiny, se změnil ve válečnou zónu.
Luxusní idylka v Africe
Příběh největšího únosu v československých dějinách nezačíná uprostřed džungle, ale u dřeva a papíru. Po pádu koloniální Portugalské nadvlády zůstaly v Angole polorozbořené fabriky. Socialistické Československo se rozhodlo pomoci nově vzniklé vládě MPLA ("Movimento Popular de Libertação de Angola", tedy Lidové hnutí za osvobození Angoly) a vyslalo do papírny Alto Catumbela 28 průmyslových expertů, lékaře, dvě zdravotní sestry, čtrnáct manželek a dvacet jedna dětí.
Pracovníci měli za úkol oživit podnik. V tropickém klimatu žili v komfortních domech s bazénem, zahradníky a vlastní zdravotní ordinací. Na první pohled ideální propustka z osidel socialismu spojená s hezkou dovolenou pro celou rodinu.
Angola ale nebyla zemí míru. Po odchodu Portugalců se do ní promítla studená válka. Marxistická vláda MPLA byla podporována Sovětským svazem a Kubou, zatímco opozici v podobě UNITA (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly) financovala Jihoafrická republika a Spojené státy.
Československo posílalo techniku, potraviny a výcvik, zatímco Američané vyzbrojovali druhou stranu. Tato geopolitická šachová partie dělala z Angoly místo, kde bylo všechno, jen ne bezpečno.
12. března 1983
Je sobota 12. března 1983. Za okny papírny se rozednívá, ptáci cvrlikají a lidé se chystají na odjezd k moři. V 5:15 ráno je však probudí palba; v šest hodin už okolo jejich domů dopadají střely a granáty. Miloš Sazeček si dodnes pamatuje, že viděl tisíce lidí prchat a že rebelové nosili „hnědé čepice a spletené copy“.
Později spočítal, že na místě bylo více než dva tisíce útočníků, zatímco kolonie měla jen asi dvě stovky špatně vyzbrojených milicionářů. Rebelové křičeli: „Češi a Slováci ven!“, a když rozkaz splnili, mířily na ně samopaly.
Útok vedla povstalecká organizace UNITA, která bojovala proti vládě MPLA. Podle generála Maria Vatuvy nečekali, že v továrně bude tolik cizinců; prvně je chtěli jen postřílet, ale nakonec si uvědomili, že jim mohou posloužit jako politický trumf. Vzali rukojmí, aby přilákali světovou pozornost.
Hosté byli shromážděni u fotbalového hřiště. Plukovník Chendovana jim oznámil, že jsou nepřátelé Angoly, že je pošlou domů, ale nejprve musí jít na velitelství rebelů přes džungli, údolí a bažiny. V tu chvíli nikdo netušil, že jdou na pochod smrti.
Na pochodu: smrt, hlad a zoufalství
Šedesát šest rukojmích – muži, ženy a děti – se vydalo na cestu do Jamby, hlavního stanu rebelů, vzdáleného přes 1300 kilometrů. Byli jen ve spodním prádle, sandálech nebo jarmilkách, nosili děti v náručí a krabice na hlavách. Přes den pršelo, noci byly mrazivé a oni spali pod širým nebem.
Průjmy, únava a strach byly jejich stálými společníky. K jídlu dostávali suché nudle a vařenou kukuřici, později by za ty nudle dali cokoli. Jeden z mužů později vzpomínal, že během pochodu zhubli o dvacet kilogramů, zatímco dětem se nafoukla břicha.
Kvůli vládním vojákům museli často kráčet v noci; obličej si natírali popelem, aby byli méně vidět. Řeky a bažiny přecházeli bosí, přičemž děti držely za ruce a učily se plavat v rozvodněné řece. Jeden z uprchlíků řekl, že „chodili jen z bodu A do bodu B, protože věděli, že když dojdou na konec, někdy se dostanou do letadla domů“ Ale cesta měla svoji vysokou cenu.
Nejtemnějším bodem pochodu byla smrt Jaroslava Navrátila z Bratislavy. Čtyřiatřicetiletý pracovník se hlásil do rychlé skupiny, aby se pochod zkrátil. Po týdnech hladu a malárie však zeslábl. Když 38. den převozu upadl z provizorního nosítka a udeřil se do hlavy, vykrvácel a zemřel.
Jeho ostatky byly uloženy pod strom a vojáci slíbili označit jeho hrob. Další z unesených, František Zlocha později vypověděl, že se jim podlomily nohy – poprvé si uvědomili, že někdo z nich už se nikdy nevrátí.
Skupina byla složená z 45 dospělých a 21 dětí. Děti se během pochodu staraly o mladší sourozence. Podle deníku, který vznikl za pochodu, se z maličkých staly dospělé bytosti – starší chlapci hlídali tábořiště a dívky nosily vodu.
Jeden z účastníků vylíčil, že musel v noci na toaletu až dvacetkrát, protože trpěli těžkými průjmy. Ženy nosily miminka v šátcích na zádech a zpívaly jim, aby zaplašily strach.
UNITA původně slíbila, že je do cíle dopraví letadlem, ale letoun se nedostavil. Po 84 dnech pochodu, když ušli kolem 1 300 kilometrů, narazili na nákladní automobily.
Chtěli se radovat, ale jízda byla dalším utrpením: řidiči jeli v noci bez světel, aby se vyhnuli vládním vojskům; větve bičovaly cestující do tváří, jelikož seděli na nezakryté korbě. Po dalších 1 800 kilometrech dorazili do Jamby, sídla rebelů.
V zajetí Jamby
V Jambě je přivítal vůdce UNITA Jonas Savimbi v uniformě se čtyřmi zlatými hvězdami a prsteny. Rebelové jim tvrdili, že je drží jako „hosty“ a že se o ně budou relativně dobře starat. Cílem UNITA však nebylo humanitární gesto, ale politická demonstrace.
Jonas Savimbi
Savimbi potřeboval mezinárodní pozornost a chtěl, aby Československo uznalo UNITA jako legitímní stranu. Podle historika Jana Klímy rebelové chtěli upozornit svět, že nejsou bandité, ale politická opozice. V období studené války to byla strategická karta.
Když se zpráva o únosu dostala do Československa, noviny Rudé právo nejdříve psaly o „vraždících bandách“, ale prezident Gustav Husák brzy nařídil, aby diplomaté našli cestu k rebelům „i kdyby měli jít do pekla“.
Do hry vstoupil diplomat Eduard Kukan a náměstek zahraničního ministra Stanislav Svoboda. V zákulisí se obrátili na amerického velvyslance v Praze a přes jeho kanály navázali kontakty s UNITA.
Jonas Savimbi požadoval, aby Československo vydalo prohlášení v Rudém právu, které by de facto znamenalo jeho uznání. Svoboda to označil za vydírání a odmítl zaplatit požadovaných 300 000 dolarů za stravu rukojmích.
Vyjednávání probíhalo ve stanech uprostřed buše. Na jedné straně politicky protřelý Savimbi, na druhé socialističtí úředníci, kteří museli hrát s kartami, jež jim dala Moskva. Svoboda později vzpomínal, že mu Savimbi pohrozil, že pokud nezaplatí, lidé zůstanou v zajetí.
Vyjednavač odpověděl, že nemůže uznat UNITA. Nakonec však došlo ke kompromisu: Československo slíbilo, že nebude dodávat zbraně konkurenčnímu hnutí a v tisku zveřejnilo neutrální prohlášení. Tato politická gymnastika otevřela cestu k osvobození.
Po příjezdu do Jamby prohlásil Savimbi, že děti a ženy si nezaslouží trpět. Po třech měsících, 4. června 1983, propustil ženy, děti a sedm nemocných mužů. Za podmínek skryté dohody je převezli do sousední Zambie a odtud letadly domů. Hrdí muži zůstali jako „životní pojistka“ – dvacet expertů zůstalo v zajetí dalších 469 dnů.
UNITA se snažila ukázat světu, že se o ně stará dobře; postavila pro ně chatky a vodní nádrže, ale zároveň je izolovala a znemožňovala jim komunikovat.
Petr Kocian, který byl mezi dětmi, vzpomínal, že se vracel domů bez otce. Stále cítil strach a vděčnost, ale také ho trápily sny o afrických nocích. Ostatní děti se vrátily do Československa s exotickým zážitkem, který je navždy poznamenal. Někteří se ocitli ve středu zájmu Státní bezpečnosti; státní aparát se bál, aby se z jejich vyprávění nestala kritika režimu.
Muži, kteří zůstali v Jambě, strávili více než rok ve stanech a chatrčích. Neměli pravidelné jídlo a museli poslouchat propagandu. Když se v táboře objevil lékařský tým Červeného kříže, začalo se mluvit o jejich osudu. Jonas Savimbi se snažil získat od mezinárodních organizací podporu, ale zároveň nechtěl rukojmí pustit zadarmo.
V červnu 1984 přivezl Stanislav Svoboda do Jamby tucet bedýnek s léky a potravinami. Byl to akt dobré vůle, který doprovodila diplomatická deklarace o nezasahování. Savimbi nakonec souhlasil. 23. června 1984 vystoupilo dvacet mužů na runway v Zambii, kde na ně čekalo speciální letadlo ČSA.
Když při přistání v Praze otevřeli dveře, lidé tleskali a plakali; v pozadí hrála rozhlasová znělka a hlas hlásil, že se „vrátili po 469 dnech únosu“. Vyčerpaní muži se usmívali a líbali zemi.
Největší únos v dějinách Československa byl víc než jen tragédií třiašedesáti lidí. Stal se proužkem na mapě studené války, kde se střetla ideologie, statečnost a propaganda. Otec jednoho z unesených později řekl: „Co se nám honilo hlavou? Že musíme být silní pro naše děti.“
Sociální sítě tehdy neexistovaly, ale pověst o 1300 kilometrovém pochodu Angolou se šířila světem a upozornila na konflikt, který byl do té doby mimo zájem veřejnosti.
Pro Čechoslováky mělo toto drama paradoxní dopad. Na jedné straně vyvolalo pocit hrdosti a solidarity, na straně druhé ukázalo na křehkost socialistické diplomacie.
Rukojmí se po návratu dočkali tajného sledování a někteří byli v práci znevýhodněni, protože strávili čas v zajetí „nepřítele“. Svoboda a Kukan zůstali stranou politické slávy; jejich role se v oficiálních dobách zlehčovala. Stejně tak zůstala ve stínu účast novináře Jiřího Pelikána, kterého režim označil za zrádce, přestože také vyjednával o propuštění.
Angolští vesničané vzpomínají, že českoslovenští odborníci byli pracovití a oblíbení. Místní obyvatelé prý plakali, když rebelové odváděli „jejich bílé“. Ironií je, že UNITA později ztratila na síle. A s MPLA se dohodli na příměří.
Zdroje:
https://www.denik.cz/ze_sveta/nejvetsi-unos-cechoslovaku-v-dejinach-angola-povstalecka-organizace-unita.html
https://zoom.iprima.cz/historie/unos-cechoslovaku-207054
https://www.reflex.cz/clanek/historie/117860/40-let-od-unosu-cechoslovaku-a-pochodu-smrti-napric-angolou-1300-km-polopousti-a-pralesem-v-jarmilkach.html
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/tady-zacal-nejvetsi-unos-v-dejinach-cechoslovaci-v-angole-us/r~06049fb4427411e9b2a00cc47ab5f122/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/reporteri-ct-od-propusteni-poslednich-unesenych-cechoslovaku-v-angole-uplynulo-ctyricet-let-349426
https://cesky.radio.cz/40-let-od-nejvetsiho-unosu-cechoslovaku-v-dejinach-8776601
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/angola-afrika-unos-cechoslovaci-vyroci.A230317_183241_zahranicni_dyn
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-byl-zazrak-ze-prezili-tohle-jsou-vzpominky-na-nejvetsi-unos-v-nasich-dejinach-206598
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/angola-unos-ceskoslovensko-petr-kocian-unita_2310220951_afo
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anos_%C4%8Deskoslovensk%C3%BDch_ob%C4%8Dan%C5%AF_v_Angole
