Soused udal Hanu Bělskou gestapu za to, že šla na fotbal. Tři roky strávila v Terezíně

Poslední lednové dny roku 1945. Mrazivou krajinou Slezska se vleče strhaný zástup žen v pruhovaných šatech. Mezi vyčerpanými vězeňkyněmi, které němečtí dozorci ženou nekonečnými závějemi, je devětadvacetiletá Hana Becková – v předválečném Československu známá pod uměleckým jménem Hana Bělská. Před třemi lety bývala nadějnou filmovou herečkou, teď sotva plete nohama a ví, že kdo klesne, toho stráž okamžitě zastřelí.

Právě během tohoto tzv. pochodu smrti se Hana rozhodne riskovat poslední naději na záchranu. Spolu s další mladou vězeňkyní využijí nepozornosti ozbrojeného doprovodu, uhnou z cesty a prchají do lesa. Bloudí zimou, hladové a podchlazené, ale nevzdávají se. Nakonec zoufale zaklepou na dveře osamělého venkovského stavení.

Vesnická rodina otevře – a navzdory nebezpečí obě uprchlé ženy ukryje a nasytí. Hana tak po téměř třech letech v ghettu a koncentračních táborech uniká jisté smrti. Stále věří, že se po válce znovu shledá se svými blízkými. Netuší, že v té chvíli už téměř nikdo z její rodiny nežije.

Hana Becková se narodila roku 1916 v Praze do zámožné a vážené rodiny. Její otec Josef Beck byl legionář, právník a spoluzakladatel banky Legiobanka. Od dětství Hana tíhla k divadlu a otec ji v hereckých snech podporoval – jako studentka gymnázia docházela na soukromé hodiny k významné herečce Olze Scheinpflugové. Ještě před maturitou se poprvé objevila před filmovou kamerou.

V sedmnácti letech debutovala malou rolí v dramatu Na sluneční straně (1933), které režíroval spisovatel Vladislav Vančura. Talentovaná dívka přijala umělecký pseudonym Hana Bělská a rychle na sebe upozornila. Ve Vančurově dalším filmu Marijka nevěrnice ztvárnila vedlejší úlohu horalské dívky a nedlouho poté ji populární režisér Vladimír Slavínský obsadil hned do dvou hlavních rolí.

Jako Hana Bělská zazářila v komediích První políbení a Studentská máma (1935) po boku tehdejších hereckých hvězd, jako byli Antonie Nedošinská či Věra Ferbasová. V polovině 30. let měla na kontě už skoro dvacet filmových rolí a zároveň hostovala na několika významných divadelních scénách. Vypadalo to, že má před sebou závratnou kariéru.

Rok 1939 ale všechno změnil. Po nacistické okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava začaly platit protižidovské zákazy, které Hanu vyřadily z veřejného života. Jako herečka židovského původu nesměla od konce 30. let vystupovat na jevišti ani ve filmu.

Na prknech pražských divadel i před kamerou se objevila naposledy těsně před okupací – pak už pro ni v rodné zemi nebylo místo. Musela opustit roztočené projekty i angažmá v Kladenském divadle a ukrývat se před rostoucí protižidovskou perzekucí.

Ve válečných letech se provdala za přítele Alexandra Munka. S prvním manželem se zkoušela skrýt na venkově, kam se odstěhovali k příbuznému. Ani tam ale nebyli v bezpečí. V roce 1942 Hanu někdo z místních sousedů udal gestapu za to, že jako Židovka přišla na vesnický fotbalový zápas, ačkoliv jí to rasové předpisy zapovídaly.

Krátce nato byla mladá herečka zatčena a deportačním vlakem převezena do ghetta Terezín. Stejný osud potkal i Alexandra Munka. Manželé, kteří spolu ještě nedávno hrávali ochotnické divadlo na malém městě, byli násilím odtrženi od svobodného života a ocitli se za zdmi nacistického koncentračního tábora.

V terezínském ghettu strávila Hana bezmála tři roky. Navzdory postupující nouzi a stísněným podmínkám se dokázala zapojit do tamního společenského života. S dalšími vězni založila improvizovaný divadelní soubor. Nacisté umožňovali Židům hrát pro vlastní potěšení zčásti z propagandistických důvodů – světu předstírali, že Terezín je „rekreační osada“.

Skutečnost byla krutá: místo kulis tu byly nemoci, hlad a smrt. Hana později vzpomínala, že pro divadelní představení někdy museli nejdřív odklidit z pódia mrtvá těla. Přesto herectví neobětovala. Když stanula na improvizované scéně před ostatními spoluvězni, aspoň na chvíli s nimi zapomínala na každodenní utrpení.

Na podzim 1944 se transporty z přeplněného Terezína znovu rozjely na východ. Hana patřila mezi tisíce těch, které nacisté odvezli do vyhlazovacího tábora Osvětim–Březinka. Její manžel Alexandr tam putoval již o několik týdnů dříve. Za ostnatými dráty nechvalně proslulé Osvětimi Hana na vlastní oči viděla hrůzy, jakých jsou lidé schopni: plynové komory, hromady mrtvých, ponižování a týrání vězňů na denním pořádku.

Přesto se ani v nejhorších podmínkách nevzdala úplně naděje. Každý večer před usnutím v přeplněném dřevěném baráku si představovala, že válku přečká a zase uvidí svou rodinu. Se ztrátou nejbližších si zatím nepřipouštěla. Později řekla, že právě víra v budoucí setkání s blízkými ji udržela při životě.

Koncem roku 1944 byla Hana vybrána na těžké nucené práce v lesích nedaleko tábora. V lednu 1945, když se fronta začala blížit, nařídilo vedení SS evakuaci všech vězňů z Osvětimi. Stráže vyhnaly tisíce lidí na pochod zasněženou krajinou směrem na západ – daleko od postupující Rudé armády.

Tento „pochod smrti“ přežila jen část. Mnoho zubožených vězňů cestou zemřelo mrazem, vyčerpáním nebo rukou nacistů. Hana ovšem využila šance a v pravou chvíli ze zástupu uprchla. Její útěk a ukrytí u statečných obyvatel polské vesnice jí zachránily život. Nedlouho poté přišlo osvobození a druhá světová válka skončila.

Domů do Prahy se Hana vrátila sama – a čelila kruté pravdě. Z její širší rodiny holokaust nepřežil téměř nikdo. Milovaný manžel Alexandr, o kterého se celou dobu strachovala, zahynul v Osvětimi pár měsíců před koncem války. Hana zůstala vdovou bez domova, bez práce a bez rodinného zázemí. Tehdy jí bylo pouhých 29 let.

Navzdory čerstvým ranám se Hana rozhodla znovu navázat na svou hereckou dráhu. V roce 1945 zkusila konkurz do nově vzniklého Realistického divadla na pražském Smíchově – a uspěla. Stala se jednou ze zakládajících členek souboru. Protože příjmení Becková každému připomínalo její židovský původ a také tragickou ztrátu prvního chotě, začala na jevišti používat pseudonym Hana Alexandrová (patrně inspirovaný právě jménem Alexandra Munka).

Zanedlouho dostala příležitost vrátit se i před kameru: ve válečném dramatu Nikola Šuhaj (1947) si zahrála dceru židovského kupce po boku hereckých kolegů Gustava Nezvala nebo Lídy Vostrčilové. Po tříleté nucené pauze se tak znovu postavila před publikum – a zdánlivě se vrátila do normálního života.

V soukromí však začala psát novou životní kapitolu. Už v roce 1946 poznala v divadelním prostředí herce Jiřího Pravdu, člena činohry Národního divadla. Sblížili se a krátce poté následovala svatba. Hana získala příjmení Pravdová a v roce 1947 porodila syna, kterému dali jméno Alexandr (Alex) – zřejmě i na památku Hančina prvního muže.

Šťastné období však netrvalo dlouho. Poválečnou atmosféru v Československu brzy poznamenaly politické tlaky. Koncem února 1948 převzala v zemi moc komunistická strana a nastolila totalitní režim sovětského typu. Mladí manželé Pravdovi se odmítli smířit s vyhlídkou nesvobody hned pár let po hrůzách nacismu. Hana navíc jako umělkyně poznala cenzuru a omezování tvůrčí svobody už za války – nehodlala to prožívat znovu. Společně s manželem se rozhodli k drastickému kroku: opustit vlast.

V té době jim ještě nebylo ani třicet a měli roční dítě, ale přesto se odhodlali k riskantní emigraci na Západ. Na jaře 1948 se Hana s Jiřím rozloučili s rodinou a s pomocí falešných pasů překročili československé hranice.

Útočiště hledali nejprve ve Francii, jenže tamní úřady jim odmítly udělit trvalý pobyt. Mladá rodina tak musela putovat dál – doslova až na druhý konec světa. Koncem 40. let dopluli Pravdovi do Austrálie. Usadili se v Melbourne, kde se jim konečně podařilo zapustit na čas kořeny.

V Austrálii Hana s Jiřím navázali na divadelní zkušenosti a zúročili svou vynalézavost. V padesátých letech společně založili vlastní kočovnou divadelní společnost s názvem Tana Company. Objížděli města v Austrálii a představovali tamnímu publiku klasické hry. Hana nejen hrála hlavní role, ale také režírovala.

Navzdory jazykové bariéře si soubor vydobyl dobré jméno a existoval sedm let. Manželé Pravdovi tak znovu nalezli uplatnění ve svém oboru, i když na opačném konci zeměkoule. Netušili, že zanedlouho jim náhoda otevře cestu zpátky do Evropy – a přímo do centra světového divadla.

V roce 1956 zavítala do Melbourne slavná britská herečka Dame Sybil Thorndike se svým divadelním turné. Jedno z představení Tana Company zaujalo Thorndike natolik, že po skončení osobně oslovila československé manžele v hlavních rolích.

Sybil Thorndike, legenda londýnského West Endu, neváhala a pozvala Hanu i Jiřího Pravdovy, aby se přestěhovali do Velké Británie a zapojili se do tamního divadelního života. Pro Hanu s manželem to byla osudová nabídka – a ani chvíli neváhali. Po letech strávených v exilu na okraji kulturního světa se rázem ocitli ve městě, které udávalo tón modernímu divadlu a filmu.

Koncem 50. let se tedy Hana Pravdová usadila s rodinou v Londýně a stala se součástí britské divadelní scény. Její manžel, který od té doby užíval jméno George Pravda, získal rychle uznání jako charakterní herec. Hrál ve West Endu po boku velkých hvězd a postupně se prosadil také ve filmu (později se objevil například v bondovce Thunderball).

Hana, která přijala mezinárodně srozumitelné jméno Hana Maria Pravda, zpočátku zápasila s angličtinou a drobnými rolemi. Postupně se však dokázala vypracovat i ona. Měla výhodu výrazného hereckého projevu a také schopnosti režírovat, takže se uplatnila nejen před kamerou, ale i jako režisérka menších divadelních inscenací. Už začátkem 60. let se pravidelně objevovala v britské televizi a filmových programech.

Hana Maria Pravda nikdy nepatřila k herečkám, které by znaly bulvární plátky, ale mezi profesionály si vydobyla pověst spolehlivé a charizmatické umělkyně. Díky svému exotickému původu dostávala často výrazné vedlejší role cizinek, šlechtičen, hospodyní či starosvětských dam. V Anglii a posléze i v USA nakonec ztvárnila přes sedmdesát filmových a televizních postav.

Diváci ji mohli vidět v populárních seriálech 60. a 70. let: zahrála si epizodní role v detektivkách Danger Man, Callan či Z-Cars, ale také v dobrodružných seriálech pro mládež. V letech 1975–1977 přišla její životní televizní příležitost – získala výraznou roli energické Emy Cohenové v postapokalyptickém seriálu Survivors (u nás známém jako „Přeživší“). Tato britská série o skupině lidí po ničivé epidemii se stala hitem a z Hany udělala tvář známou milionům diváků ve Spojeném království.

Pro české publikum zůstávala Hana Maria Pravda dlouho neviditelná, ovšem paradoxně ji mnozí viděli na obrazovce, aniž tušili, o koho jde. Když v roce 1987 vysílala Československá televize britský seriál Čáryfuk, zahrála si v něm právě Hana.

Obdobně nenápadně se mihla také v jedné epizodě slavné kriminálky Hercule Poirot (díl „Smrt v oblacích“) nebo v hororovém televizním filmu Dracula (1974), kde ztvárnila transylvánskou hostinskou po boku svého manžela George. Na filmovém plátně se objevila například v britských válečných dramatech, v historických snímcích ze studia BBC a dokonce i v několika hollywoodských produkcích.

Jako starší dáma si zahrála menší role ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí (1988) podle románu Milana Kundery nebo v dráze Muž, který plakal(2000) režisérky Sally Potter. Díky své dokonalé angličtině byla častým hostem také v rozhlasových hrách BBC.

Za svého více než sedmdesát let trvajícího hereckého působení dokázala Hana Maria Pravda něco, co se z její generace podařilo málokterému jinému českému herci či herečce: vybudovat si od nuly novou kariéru v cizím jazyce a uspět na několika kontinentech.

Přitom nikdy nezapomněla, odkud pochází ani čím si prošla. Své válečné zážitky a životní ohlédnutí sepsala na sklonku 90. let do pamětí s příznačným názvem Krátké povídky z dlouhého života. Jednu ze svých knih věnovala přímo synovi Alexovi, který vyrostl v Británii a stal se renomovaným historikem a politologem.

Teprve po pádu komunistického režimu se začalo v Československu více mluvit o lidech, jako byla Hana – o talentech, které dohnaly dějiny k útěku. V 90. letech zavítala Hana Maria Pravda několikrát do Prahy, kde však už stěží potkala známé tváře. Její válečná generace divadelních kolegů už takřka vymizela.

Domovská země si na ni zvolna vzpomínala hlavně díky filmovým fanouškům a historikům. V roce 2004 jí české ministerstvo kultury udělilo medaili Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. Hana Maria Pravda zemřela 22. května 2008 v Oxfordu, ve věku 92 let.

Zdroje:

https://en.m.wikipedia.org/wiki/Hana_Maria_Pravda

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/28470/hana-beckova

https://zena-in.cz/clanek/hana-belska-nejdrive-uprchla-nacistum-po-valce-pak-z-vlasti-komunistum

https://www.kinobox.cz/osobnosti/34864-hana-beckova

https://www.theguardian.com/stage/2014/jul/20/actor-isobel-pravda-grandmother-holocaust-survival-play

https://www.dotyk.cz/galerie-hana-belska-pravdova/?photo=1