Tajemství poslední noci: Jak vznikly konspirace o smrti princezny Diany

Když se v časných ranních hodinách 31. srpna 1997 roznesla světem zpráva o tragické autonehodě v pařížském tunelu Pont de l’Alma, málokdo chtěl uvěřit, že její obětí je princezna Diana. Její zranění byla fatální a lékaři krátce nato konstatovali smrt „princezny lidských srdcí“, jak se jí často přezdívalo. Spolu s ní zahynul i Dodi Al-Fayed, syn tehdy velmi vlivného podnikatele Mohameda Al-Fayeda. Co přesně se tu noc odehrálo, se oficiálně objasnilo až po letech soudních vyšetřování a koronerských řízení. Přesto ani po více než dvou desetiletích neustávají spekulace, zda šlo skutečně o tragickou nehodu, anebo o chladnokrevně naplánovaný čin, ať už ze strany britské královské rodiny či tajných služeb.

Podle závěrů vyšetřování, které vedl francouzský soudce Hervé Stephan a následně britská vyšetřovací komise (operace Paget), došlo v tunelu Pont de l’Alma k nehodě, již zapříčinila nebezpečná jízda ve vysoké rychlosti. Řidič vozu, Henri Paul, byl v tu dobu zaměstnancem bezpečnostní služby hotelu Ritz – hotel totiž patřil rodině Al-Fayedových. V autě vedle něj seděl Dianin osobní strážce Trevor Rees-Jones a na zadních sedadlech princezna a Dodi Al-Fayed.

Oficiální verze uvádí, že Henri Paul byl pod vlivem alkoholu a patrně se pokoušel setřást dotírající paparazzi. Existuje i řada svědectví, že auto pronásledovaly motocykly a další vozidla se senzacechtivými fotografy. Další obecně přijímané vysvětlení poukazuje na to, že Paul ztratil kontrolu nad řízením, lehce ťukl do pomalejšího vozu, strhl volant a v plné rychlosti narazil do betonového pilíře. Z kabiny se stal doslova zmačkaný šrot – Dodi Al-Fayed a Henri Paul byli na místě mrtví, Diana zraněním podlehla v nemocnici krátce poté.

Oficiálně byl případ uzavřen s verdiktem „neopatrná jízda a hrubé nedbalostní jednání řidiče“, ke které rozhodně přispěl i vytrvalý hon fotografů.

Od začátku se však objevovaly zprávy, že realita mohla být složitější. Diana byla známá tím, že se – zejména po rozvodu s princem Charlesem – obávala o svou bezpečnost. Její tehdejší komorník Paul Burrell i další blízcí lidé jí pomáhali odstraňovat kryty v autě a hledat případné odposlechy. Říká se, že Diana dokonce psala dopisy, v nichž naznačila, že se cítí ohrožená. Jeden takový dopis prý uváděl i způsob, jakým by se jí „mohli zbavit“: nehoda v autě, případně řízená sabotáž brzd.

Byly tyto domněnky jen projevem paranoie plaché ženy v centru pozornosti? Citlivá povaha a bouřlivý rozvod jí skutečně mohly navodit pocit, že je odposlouchávána a sledována. Je pravda, že klíčoví aktéři – třeba i samotná MI6 – v několika případech veřejně přiznaly, že se Diana ocitala pod nepřetržitým dohledem. Což na druhou stranu není nic překvapivého. Britská tajná služba však odmítá, že by se kdykoli pokoušela Dianu ohrozit.

Konspirační teoretikové ovšem tvrdí, že jedním z motivů k „odstranění“ princezny mohl být i její vztah s Dodim Al-Fayedem. Náznaky o případném sňatku, někteří dokonce spekulovali o těhotenství, se tehdy šířily velmi rychle. Pro část britské veřejnosti by bylo nemyslitelné, aby matka budoucího krále měla dítě s muslimem. A co teprve pro královský dvůr, který je považován za strážce tradic? Odpůrci této teorie namítají, že Diana už v té době nebyla manželkou následníka trůnu, a tudíž její osobní rozhodnutí nebylo oficiálně politickou otázkou.

Kolem nehody se navíc objevila řada až mrazivých podrobností. Například se ví, že limousine Mercedes-Benz S280, v níž Diana s Dodim cestovali, byla před nehodou odcizena a zase vrácena – konspirátoři uvádí, že s výměněnou řídící jednotkou, což mělo ovlivnit ovladatelnost vozu. Nicméně žádné oficiální zdroje nic takového nezmiňují a tak se velice pravděpodobně jedná jen o fantazii.

V neustálém víru konspiračních teorií se zmiňuje také bílý Fiat Uno. Několik svědků uvedlo, že ve stejnou chvíli, kdy došlo k nehodě, spatřili z tunelu vyjíždět bílý fiat společně s motocykly. Odborné expertizy zase ukázaly, že na zničeném Mercedesu se našly stopy bílé barvy. Oficiální vyšetřování ovšem „Fiat Uno“ nikdy nedopátralo, a tak se část veřejnosti ptá, zda byl tento vůz řízen paparazzi, nebo snad prý profesionálními agenty, kteří měli Dianě smrt přivodit.

Důležitou postavou konspirací se stal i fotograf James Andanson. Ten vlastnil bílý Fiat Uno, v médiích se objevil i záznam, že v té době Diany a Dodiho aktivně „naháněl“. O tři roky později, když by teoreticky mohl vystoupit s novými informacemi, jej našli mrtvého v hořícím autě. Oficiálně šlo o sebevraždu. Někteří francouzští hasiči ovšem v rozhovorech tvrdili, že viděli na jeho lebce stopy po kulkách. A tak další dílek skládačky končí na pokraji důvěryhodnosti: co se přesně stalo Andansonovi a zda byl skutečně oním majitelem tajemného fiatu, zůstává už jen dohad.

Dalším velkým tématem je způsob záchrany. Není žádným tajemstvím, že ambulanci trvalo velmi dlouho, než Dianu převezla do nemocnice. Zatímco v mnoha zemích se prosazuje takzvaný rychle odvézt pacienta do specializovaného zařízení, ve Francii se preferuje ošetřování zraněného přímo na místě a stabilizace stavu ještě před transportem. V případě princezny Diany tak sanitka opustila tunel až s dlouhým zpožděním a navíc minula dvě bližší nemocnice, což dodnes mnozí vnímají jako nelogické.

Neméně diskutovaným momentem je bleskové balzamování Diany v Paříži. Podle jedné konspirační teze to mělo záměrně znemožnit případný důkladný posmrtný rozbor, například odhalit graviditu. Francouzská strana naopak tvrdí, že při vysoké letní teplotě a s ohledem na to, že rodina chtěla Dianino tělo co nejdříve převézt do Londýna, se lékaři rozhodli uchýlit k balzamování ve zrychleném režimu. Dodnes tu ale zůstává stigma nevyžádaného, předčasně provedeného zákroku, k němuž nedali britští úředníci výslovné svolení.

Mohamed Al-Fayed, otec Dodiho, vždy nepokrytě hovořil o tom, že Diana i jeho syn se stali oběťmi spiknutí. Jeho hlas byl dlouho velmi slyšitelný, ačkoli vyšetřování v Británii i ve Francii jeho verzi oficiálně vyvrátilo. Je však pravda, že někteří svědci si protiřečí, a proto dost možná vyvstala nedůvěra ze strany nešťastného otce vůči roli tajných služeb či královského dvora.

Paradoxně i někteří vysoce postavení policisté zpočátku zamlčeli, že Diana projevovala obavy o svůj život. Například slavná „Mishconova poznámka“ (zápis Dianina právníka, kam si roku 1995 poznamenal, že se Diana bojí usmrcení fingovanou autonehodou) údajně roky zůstávala ve vnitřním trezoru na Scotland Yardu, místo aby se včas dostala k francouzskému vyšetřovateli. Kritici tvrdí, že právě tato poznámka by mohla zavčas obrátit vyšetřování více k hypotéze cizího zavinění.

Na druhou stranu existují i tací, kteří mají zcela opačný pohled. Diana prý byla velmi spontánní a náladová, jejích výroků o ohrožení zaznělo za život mnoho a nelze automaticky brát každý z nich doslova. Navíc byla bývalou manželkou britského následníka trůnu, což z ní činilo atraktivní sledovaný cíl i pro paparazzi.

Konspirační výklady proto mohou vycházet spíše z emocionální touhy vysvětlit si náhlou tragédii, než z reálných důkazů.

Proč se tak silně diskutuje právě kolem smrti Diany? Důvodů je mnoho. Byla dívkou z aristokratické rodiny, mladou nevěstou pro prince Charlese, matkou dvou následníků trůnu, absolutní celebritou a zároveň ženou, která vnášela do královské rodiny nebývalou otevřenost a citlivost. Její empatie ke slabým, nemocným či jinak znevýhodněným lidem se stala pro mnohé symbolem humanismu.

Stačí si připomenout, že se nebála setkávat se s HIV pozitivními pacienty v době, kdy kolem AIDS panovala panika a předsudky. Navštěvovala také nemocné s leprou a aktivně bojovala za mezinárodní zákaz nášlapných min. V té době byl svět zvyklý na spíš chladný styl královské rodiny a Dianina bezprostřednost, vřelost i občasné drobné přešlapy vyvolávaly ohromný zájem veřejnosti.

Když taková osobnost ve věku 36 let náhle zemře, je pochopitelné, že se lidé chtějí dopídit každého detailu. Vzpomínám si, jak mi kamarád žijící v Londýně říkal, jaká tam v té době vládla tísnivá atmosféra. Před Kensingtonským palácem se kupily květiny, svíčky, dětské obrázky. Ani dnes se tam květiny ke Dni Diany nepřestaly zcela nosit, byť už v menším počtu.

Jedním z hlavních odkazů princezny z Walesu je bezesporu její lidskost, která se stala zdrojem inspirace pro charitativní organizace po celém světě. Navenek to byla členka královské rodiny, ale vystupovala často jako „obyčejná“ žena, která ví, jaké je to trpět samotou a problémy, jež svět šlechty zdánlivě nezná. Právě proto získala přívlastek „princezna lidských srdcí“.

Zároveň – ať už to vyzní hořce – byla jednou z prvních ikon, u níž si širší veřejnost mohla na vlastní kůži uvědomit obrovskou moc bulváru. Pronásledování paparazzi totiž šokovalo mnohé fanoušky do té míry, že se rozvířila debata o etice v médiích. Nakolik je přípustné ohrožovat člověka, aby novináři získali senzační fotku?

A co se týče konspiračních teorií – ty nepochybně zůstanou. Všechny oficiální závěry, soudy a odborné posudky vždy narazí na nepodložené domněnky, neboť už samotná atmosféra okolo královské rodiny působí tajemně. Jakmile se objeví odchylky, logické nesrovnalosti nebo nevysvětlené záznamy, stává se takový příběh magnetem pro různé interpretace.

Když se ohlédnu za životem princezny Diany, je zřejmé že její kouzlo přitahovalo miliony lidí a bulvární novináři využívali každou příležitost k senzaci. Mnohé konspirační teorie bych přirovnal ke snaze neztratit ikonu: je pro nás jednodušší připustit, že takto milovaná osobnost musela být „odstraněna“, než se vyrovnat s faktem, že se prostě stala nešťastná náhoda.

Diana by dnes pravděpodobně mohla žít, kdyby přijala doživotní ochranu a přistoupila na přísný režim sledování – jenže to právě nechtěla. Byla doslova „pustěna“ do světa, jak říkal její komorník, a stala se terčem extrémního zájmu. A tu noc, kdy sedla do vozu s Dodim a Henri Paulem, se celý její svět změnil během jediné sekundy nárazu v tunelu.