Tragédie Bronislava Poloczka: Když mu zemřela žena, čekal už jen na smrt

Bronislav Poloczek, muž s duší komedianta a tělem mohutného bručouna, tehdy otevřeně popsal svoji každodenní realitu. Kdysi rozdával smích na jevišti i před kamerou, ale na sklonku života už jen přežíval ze dne na den. Když pak přišla další srdeční příhoda a on ležel na nemocničním lůžku, nebránil se. Unavené srdce 16. března 2012 dotlouklo – možná s náznakem úlevy ve vrásčité tváři. Bylo mu 72 let.

Narodil se roku 1939 v hornické obci Horní Suchá na karvinském Slezsku, v rodině polského původu. Jeho otec Franciszek pocházel z rodu havířů, ale dal před uhelným dolem přednost lesu – stal se správcem místní honitby.

Během druhé světové války bojoval v polské jednotce britské armády. A právě tato statečnost měla po válce hořkou dohru: pro nový komunistický režim představoval „černý puntík“ v kádrovém posudku rodiny.

Mladý Bronislav snil o studiu přírodních věd, miloval biologii a zvířata. Jenže syn západního válečného veterána na univerzitu nesměl – dveře k vysněné kariéře vědce mu zůstaly zavřené.

Bronislav Poloczek se ocitl před volbou, jak naložit se svým životem mimo akademickou dráhu. Nakonec zvolil divadlo. Už jako sedmnáctiletý nastoupil v roce 1956 do Těšínského divadla v Českém Těšíně, a sice do jeho polského souboru.

Začínal doslova od píky – nejprve jako kulisák, poté se na prknech vypracoval v hereckého eléva. Studium herectví na brněnské JAMU absolvoval v roce 1961. S výrazným slezským přízvukem se však nikdy zcela nerozloučil a právě ten později dodal jeho filmovým rolím neopakovatelné kouzlo.

Po absolutoriu se Poloczek protloukal oblastními divadly. Působil krátce ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, poté několik sezon v Mladé Boleslavi a v letech 1966–1975 zakotvil ve Východočeském divadle v Pardubicích. Další štací byla liberecká Ypsilonka, s níž se přestěhoval do Prahy.

Na jevišti ztvárňoval pestrou škálu postav – od titulního Sokrata přes komické figurky v operetě Mamzelle Nitouche až po Jaroslava Haška ve hře Voni jsou hodný chlapec. Právě role legendárního humoristy Haška jakoby Poloczkovi sedla osudově: „Broňa mu byl dokonce podobný a ta hra velmi politicky narážela,“ vzpomínal po letech režisér Jan Schmidt. Poloczkův smysl pro absurdní humor a nadhled byl nenapodobitelný.

Na vrcholné české jeviště se Bronislav Poloczek dostal těsně před pádem komunismu – roku 1988 se stal členem činohry Národního divadla. V legendární Zlaté kapličce odehrál kolem čtyřiceti rolí, včetně náročných dramatických partů. Zazářil například jako Molièrův Tartuffe, v Büchnerově Dantonově smrti či v Havlově Zahradní slavnosti.

Za výkon v Turriniho dramatu Josef a Marie byl dokonce nominován na Cenu Thálie. Navenek tak Poloczek působil jako umělec, který se navzdory nepřízni osudu prosadil díky talentu a píli až na nejprestižnější scénu. Co zůstávalo skryto, byly drobné i větší ústupky režimu, které možná musel cestou udělat. V Cibulkových seznamech bezpečnostních složek je Bronislav Poloczek uveden jako tajný spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem „Medvěd“.

Těžko dnes soudit, za jakých okolností a s jakými pocity tehdy mladý herec kývl na spolupráci s komunistickou StB – zda z přesvědčení, strachu či prosté snahy vyhnout se problémům a neriskovat rozjetou kariéru. Jisté je, že život v totalitě nutil mnohé ke kompromisům, aby si uchovali aspoň relativní klid a pohodlí. Bronislav Poloczek v tom nebyl výjimkou.

Před filmovou kamerou stanul poprvé v roce 1960 coby statista ve filmu Valčík pro milión. Od konce 70. let se začal objevovat ve výraznějších rolích, zejména v kriminálkách: hrál strážmistra ve snímku Smrt na černo (1976), menší role policistu a tajemníka si zopakoval v detektivkách Sázka na třináctku a Past na kachnu.

V roce 1979 jej režisérka Věra Chytilová obsadila do satirické komedie Panelstory. Všechny tyto úlohy byly epizodní, nicméně Poloczkova urostlá postava, výrazná tvář a hlučný hlas z nich dokázaly udělat zapamatovatelné momenty.

Zlom přišel s filmovými 80. léty. Bronislav Poloczek se postupně stal nepřehlédnutelnou tváří televizních obrazovek. Hrál v populárních seriálech pro děti (Létající Čestmír), v armádní komedii Chlapci a chlapi, objevil se v pohádkové Arabele i v retro seriálu Život na zámku. Jeho doménou však zůstaly vedlejší postavy rázných prostých chlapíků – výpravčích, hospodských, policajtů či papalášů, často obdařených uniformou a prořízlou pusou.

Pro režiséry byl Poloczek ideálním typem: statný bručoun s ostravským přízvukem, který umí zahrát od rázného důstojníka po mrzutého úředníka. Nejvíce se do srdcí publika zapsal jako kapitán Ořech v legendární filmové komedii Černí baroni (1992). Jeho bodrý armádní politruk, směšná figurka vojenské mašinérie 50. let, se stal nezapomenutelným – stačilo, aby Poloczek procedil jedinou větu svým bručivým hlasem, a i malá role se proměnila v malý herecký koncert.

Podobně výraznou postavu ztvárnil v televizním seriálu Hospoda (1996), kde jako věčně nespokojený štamgast Tomáš Babula prakticky hrál sám sebe. Bronislav Poloczek mimo kameru totiž povahou opravdu připomínal bručouny, které tak často hrál.

Do hospodského křiklouna Babuly vložil mnoho ze svých vlastních gest a nálad. Často dokázal vznášet hlasité připomínky i na place a nebrat si servítky s režiséry ani partnery. Mladší herci z něj měli respekt i strach – nikdy nevěděli, kdy je popadne jeho pověstná popudlivost.

Poloczkova pověst v hereckých kruzích tím trpěla. Opravdových přátel měl jen pár a někteří se mu raději vyhýbali. Ve skutečnosti se však za hrubou slupkou skrýval citlivý a plachý člověk.

Svůj temperament však spojoval s obrovským talentem a pracovní poctivostí. Proto ho režiséři, jako třeba Václav Vorlíček, stále znovu obsazovali. Václav Vorlíček mu dal příležitost i ke konci – Poloczkovou úplně poslední filmovou rolí byl pan Vigo v pohádkovém filmu Saxána a Lexikon kouzel(2011).

Kvůli zhoršenému zdraví už herec nestihl svou postavu nasynchronizovat ve studiu, a tak mu hlas musel propůjčit kolega Oldřich Vlach. I tím se symbolicky uzavřela jeho profesionální dráha.

Ačkoli na veřejnosti působil Bronislav Poloczek jako osamělý mrzout, v soukromí to byl oddaný rodinný typ. Už v mládí našel ženu svého srdce – spolužačku Zdenku, do níž se zamiloval během studií. V pouhých osmnácti letech, ještě jako student, se s ní oženil.

Bylo to roku 1957 a mladý herecký elév věděl, že tahle dívka je jeho osudem. Manželství Poloczkových vydrželo téměř čtyřicet let v dobrém i zlém. Narodil se jim jediný syn, Bronislav junior, a herec často říkal, že jinou ženu v životě nehledal – tu pravou našel hned na začátku.

S manželkou Zdenkou po boku překonal náročné roky budování kariéry i nepříjemnosti spojené s vlastní složitou povahou. Ona ho znala jako nikdo jiný a on na ni spoléhal. Byl na ní téměř závislý.

Když večer odehrál představení nebo dotočil na place svou scénu, nespěchal do barů jako mnozí kolegové, ale domů za rodinou. Ve společnosti působil jako nerudný bručoun, ale v přítomnosti své ženy tál. Ona byla jeho trpělivou vrbou i ochránkyní před okolním světem, kterému tolikrát nerozuměl.

Jenže nic netrvá věčně. Osud zasáhl krutě v polovině 90. let. Zdenka Poloczková náhle onemocněla a roku 1995 zemřela – předčasně a nečekaně. Svému muži tak doslova vzala chuť žít. Bronislav Poloczek jako by v tom momentě ztratil půdu pod nohama. Skoro čtyři desetiletí byl zvyklý opírat se o svou ženu v každé bouři. Teď tu oporu navždy postrádal.

Poloczek se po smrti manželky stáhl do ústraní. Přestal vyhledávat společnost, odmítal i většinu pracovních příležitostí. Jeho dřívější nevrlost se změnila v hlubokou zatrpklost vůči celému světu – a možná i vůči sobě samému. Uzavřel se do svého bytu a okolí k sobě pouštěl jen minimálně.

Navíc ho začalo zrazovat vlastní tělo. Po roce 2006 se jeho zdravotní stav znatelně zhoršil. Trápily ho bolesti nohou, zadýchával se a každá chůze pro něj byla utrpením. Podstoupil jednu léčbu za druhou, dokonce zkoušel i extrémní metody. V rehabilitačním centru v Čeladné se několikrát nechal zavřít do mrazicí komory při teplotě mínus 120 °C, aby zotavil organismus.

Jenže ani to nedokázalo zahnat jeho démony. V roce 2008 jej postihla mozková mrtvice. Po ní sice ještě zkusil občas vystoupit na divadelní prkna, jenže ubývající síly a především prázdnota v duši ho nepřestávaly pronásledovat.

Začal se chovat jako hypochondr, který si na své neduhy bere stále větší dávky léků. „Vždycky sežral půl igelitky prášků a pak na všechny řval,“ vzpomínal herec Václav Svoboda, který s Poloczkem hrál v nekonečném seriálu Ulice. Právě v Ulici si Bronislav Poloczek zahrál svou poslední výraznou televizní roli – bručivého pana Nykla.

Když však zjistil, že seriál nemá konce, požádal scénáristy, aby jeho postavu nechali zemřít. Musel to udělat, vysvětloval tehdy, protože se připravoval na novou divadelní roli a nemohl se dlouhodobě uvázat k natáčení.

Bylo to tak trochu symbolické: herec, který v soukromí ztratil chuť do života, nechal na obrazovce zemřít i svou seriálovou postavu. Jako by si nanečisto zkusil vlastní pohřeb.

Poslední roky už Bronislav Poloczek pouze přežíval ze dne na den. Žádné nové plány neměl. Cítil se starý, unavený a osamělý. „Žil jsem celý život ze dne na den,“ konstatoval hořce. „Od té doby, co mi zemřela manželka, mě už nic nezajímá. Už nechci ani hrát… Čekám jen na smrt.“

Těmito mrazivými slovy jako by sám sobě podepsal rozsudek. V červnu 2011 musel na operaci srdce a lékaři mu implantovali kardiostimulátor. Tělo zesláblo, Bronislav zhubl třicet kilogramů. Z robustního kapitána Ořecha z Černých baronů zbyl jen stín. Přidaly se výpadky paměti a deprese. Nechtěl už žít.

V březnu 2012 jej sklátila další srdeční příhoda. Záchranka ho převezla do Vinohradské nemocnice v Praze. Jedenáct dní se lékaři snažili udržet ochabující organismus při životě. Ale on už netoužil zůstat. „Ta s kosou“ si pro něj přišla 16. března 2012, kdy Bronislav Poloczek naposledy vydechl. Odešel tak, jak si přál – tiše a bez velké pompy.

„Vlastně se mu splnilo přání. Ale říká se mi to velmi těžko,“ poznamenala smutně herečka Jiřina Bohdalová, jedna z jeho blízkých přátel. Rozloučení s Bronislavem Poloczkem proběhlo veřejně o týden později v obřadní síni krematoria Strašnice.

Na závěr obřadu zazněla píseň Always Look on the Bright Side of Life z filmu Monty Pythonův Život Briana – ironicky veselý šanson o tom, že na všem zlém lze najít něco dobrého. Hořkosladká tečka za životem muže, který rozdával smích jiným, zatímco jeho vlastní svět halil smutek.

Zdroje:

https://zeny.iprima.cz/10-let-od-smrti-herce-bronislava-poloczka-ztratil-chut-zit-a-rval-na-kolegy-87469

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ve-veku-72-let-zemrel-herec-bronislav-poloczek-_201203161140_mvydrova

https://www.tvguru.cz/bronislava-poloczka-zdrtila-smrt-manzelky-vzdycky-sezral-pul-igelitky-prasku-a-pak-na-vsechny-rval/

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/241941-brona-poloczek-trpi-souzi-ho-choroby-i-deprese

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/706954/smutny-konec-bronislava-poloczka-72-po-smrti-zeny-uz-nechtel-zit-tvrdila-to-i-bohdalova.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/171146/zdrcena-bohdalova-loucila-se-s-kamaradem-poloczkem-72.html

https://cesky.radio.cz/zemrel-herec-bronislav-poloczek-8349935

https://zpravy.aktualne.cz/zemrel-bronislav-poloczek-stamgast-i-lidovy-dustojnik/r~i:article:737481/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-herec-bronislav-poloczek-148533

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-herec-bronislav-poloczek-cerny-baron-i-stamgast-z-hospody.A120316_111538_filmvideo_jaz