Článek
Vila Diodati na břehu Ženevského jezera, červen 1816. Za okny už kolikátý den šlehají blesky a leje déšť, protože Evropa prožívá rok bez léta: sopka Tambora na druhém konci světa rok předtím vychrlila do atmosféry tolik popela, že v červnu sněží a úroda hnije na polích.
Uvnitř vily sedí u Byrona nejskandálnější společnost Evropy: lord Byron, básník na útěku před věřiteli a pověstí, jeho osobní lékař John Polidori, básník Percy Bysshe Shelley, jeho osmnáctiletá milenka Mary a její nevlastní sestra Claire Clairmontová. Četli si nahlas německé strašidelné povídky, a tak Byron navrhne hru: každý napíše vlastní duchařský příběh.
Slavní básníci brzy odpadnou. Osmnáctiletá dívka, která se dosud styděla u večeře promluvit, ne. Za pár dní se jí v polospánku zjeví vidina: bledý student klečí u věci, kterou sestavil, a ta věc otevírá žluté vodnaté oko. Mary se probudí hrůzou. A vzápětí ji přepadne myšlenka, kterou později sama popsala: „Co vyděsilo mě, vyděsí i ostatní.“
Dítě od hrobu
Mary Shelleyová se narodila v Londýně roku 1797 jako dcera dvou nejslavnějších radikálů své doby: filozofa Williama Godwina a Mary Wollstonecraftové, průkopnice ženských práv. Matku nikdy nepoznala, zemřela na horečku omladnic jedenáct dní po porodu.
Otec vodil dceru k jejímu hrobu na hřbitov u St Pancras a malá Mary se podle rodinné tradice učila číst obtahováním písmen matčina jména na náhrobku. Tam, mezi hroby, se také jako šestnáctiletá scházela s ženatým básníkem Percym Shelleym.
V červenci 1814 spolu utekli na kontinent a vzali s sebou Maryinu nevlastní sestru Claire. Skandál byl dokonalý: Shelley opustil těhotnou manželku, Godwin dceru proklel a londýnská společnost si mlaskala u bulvárních historek. Následovala léta kočování v bídě a hlavně první z řady ran, které Mary formovaly víc než všechny knihy jejího otce: v únoru 1815 porodila předčasně holčičku, která po necelých dvou týdnech zemřela.
Do deníku si sedmnáctiletá matka zapsala sen, který mrazí dodnes: zdálo se jí, že děťátko jen prochladlo, že ho třeli u ohně a ono ožilo. Probudila se, a dítě bylo pořád mrtvé. Myšlenka na oživení mrtvého těla se jí zaryla pod kůži dřív, než napsala první řádku Frankensteina.
Nápad z vily Diodati nebyl jen fantazie, ale destilát toho nejžhavějšího, o čem se tehdy vedly učené spory. Percy a Byron u krbu debatovali o principu života a o galvanismu, o pokusech, při nichž elektrický proud škubal svaly mrtvých žab i lidí.
Nebyla to teorie: pár let předtím předvedl fyzik Giovanni Aldini v Londýně veřejný experiment na těle popraveného vraha, kterému proud otevřel oko a zvedl pěst, až část publika omdlévala a věřila, že se oběšenec vrací k životu. Mary tyhle debaty poslouchala mlčky a v hlavě se jí spojily se snem o oživeném dítěti.
Její vědec Viktor Frankenstein proto není čaroděj, ale student chemie a anatomie, který krade těla z hrobů a márnic a skládá z nich bytost oživenou vědeckou metodou. Právě proto se kniha často považuje za jeden ze základních textů moderní science fiction: monstrum nestvořila magie, ale věda.
Frankenstein aneb moderní Prométheus vyšel 1. ledna 1818 anonymně, v nákladu pouhých pěti set kusů. Kritika žasla i prskala a téměř všichni se shodli na jednom: tohle musel napsat muž, nejspíš Percy Shelley. Že je autorkou dvacetiletá žena, vyšlo najevo až později a část literárního světa jí to nikdy tak docela neodpustila; ještě dvě století poté se objevovaly teorie, že knihu ve skutečnosti napsal její manžel. Rukopisy s Maryiným písmem a Percyho okrajovými poznámkami však říkají jasně, kdo byl tvůrce a kdo redaktor.
Žena, které všechni umírali
Kdyby příběh skončil vydáním slavné knihy, byla by to pohádka. Jenže Maryin život se dál řídil logikou jejího románu: všechno, co milovala, jí umíralo pod rukama. Ještě roku 1816 si vzala život její nevlastní sestra Fanny i Percyho opuštěná manželka Harriet.
Teprve pak se Mary a Percy mohli vzít. V Itálii jí v roce 1818 zemřela roční dcerka Clara a o devět měsíců později tříletý syn William, její miláček. Ze čtyř dětí jí zůstalo jediné. Sama se po potratu v roce 1822 málem vykrvácela. Život jí zachránil Percy, když ji posadil do vany s ledem.
O měsíc později byl mrtvý i on. Jeho plachetnice se potopila v bouři u italského pobřeží a moře vydalo tělo až po deseti dnech. Přátelé ho spálili na hranici přímo na pláži a tehdy se stala věc, která patří k nejpodivnějším historkám: srdce prý v ohni odolávalo plamenům, snad proto, že bylo zvápenělé po prodělané nemoci. Přítel Edward Trelawny ho z hranice vytáhl a Mary si ho vyžádala. Od té chvíle ho uchovávala zabalený v hedvábí a vložený do stránek Percyho básně. Našli ho v zásuvce jejího psacího stolu rok po její smrti.
Bylo jí čtyřiadvacet, byla vdova s malým synem, bez peněz a se jménem, které slušná společnost vyslovovala se zdviženým obočím. Tchán, bohatý baronet Sir Timothy Shelley, jí vyplácel almužnu pod podmínkou, že nebude psát Percyho životopis a veřejně popisovat jeho život způsobem, který by rodinu kompromitoval.
Zemřela v roce 1851, pravděpodobně na nádor na mozku. Bylo jí třiapadesát. Kdyby tušila, co stvořila, možná by se hořce usmála. Její monstrum žije už přes dvě stě let. Spisovatelé sci-fi ji uznávají jako jednu ze zakladatelek žánru, který dnes plní kina i knihovny.
Zdroje:
https://www.poetryfoundation.org/poets/mary-wollstonecraft-shelley
https://www.npg.org.uk/collections/search/person/mp04087/mary-wollstonecraft-shelley
https://www.gutenberg.org/files/42324/42324-h/42324-h.htm
https://www.frankenbook.org/pub/ai6okwlz
https://shelleygodwinarchive.org/contents/frankenstein/
https://visit.bodleian.ox.ac.uk/sites/default/files/bodwhatson/documents/media/frankenstein-timeline-resource.pdf
https://www.themorgan.org/collection/frankenstein
https://www.themorgan.org/sites/default/files/pdf/education/FrankensteinFamilyBios.pdf
