V 29 letech srazil Sověty na kolena. Po pádu Dvojčat volal šachista Bobby Fischer po zkáze Ameriky

V živém vysílání malé filipínské rozhlasové stanice zazněl 11. září 2001 hlas, který svět neslyšel téměř dvě desetiletí. „Tohle jsou skvělé zprávy… je čas skoncovat s USA jednou provždy,“ prohlásil po pádu newyorských Dvojčat muž na telefonní lince.

Byl to Bobby Fischer – proslulý šachový velmistr a národní hrdina z dob studené války. Teď ale z úkrytu v cizině otevřeně jásal nad teroristickým útokem na svou rodnou zemi a vzýval zkázu Spojených států. I mnozí z jeho dřívějších obdivovatelů oněměli; Fischerovy výroky z něj obratem udělaly mezinárodního psance.

Ten hlas z Filipín patřil muži, který se ve svých 29 letech stal mistrem světa v šachu a americkým symbolem vítězství nad sovětskou dominancí. Po roce 1972 se však Bobby Fischer ztratil z veřejného života a dalších dvacet let o něm nebylo skoro slyšet.

Někdejší šampion, který vytáhl šachy z intelektuální periferie na titulní stránky novin, zmizel v dobrovolné izolaci. Když se pak nečekaně ozval v rádiu, nebylo to brilantním tahem na šachovnici, ale nenávistnou tirádou proti vlastní vlasti, Židům a „spiknutí“, které podle něj řídilo svět. Právě v tu chvíli vyšlo najevo, jak daleko se někdejší idol Američanů propadl – a jak diametrálně se změnil od doby své největší slávy.

Červenec 1972, Reykjavík, Island. Ve společenském sále se schyluje k utkání, jaké dějiny šachu nepamatují. Proti úřadujícímu mistru světa Borisi Spasskému ze Sovětského svazu má nastoupit 29letý Američan Bobby Fischer – introvertní genius, který si svými výkony vysloužil právo zkusit přerušit čtvrt století dlouhou hegemonii Sovětů v šachovém světě.

Zápas je ostře sledovanou epizodou studené války. Ještě než padne první tah, vyjednávají se podmínky duelu na nejvyšších úrovních. Fischer, známý svými neústupnými požadavky, se na Island zpočátku vůbec nechce dostavit.

Na osobní návrh prezidenta Richarda Nixona mu dokonce telefonuje poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger a přesvědčuje ho, aby se šampionátu zúčastnil. „Dostaňte se tam a bojujte za svou zemi,“ naléhá Kissinger diplomaticky na amerického velmistra – a Fischer nakonec souhlasí, že odletí.

Začátek „zápasu století“ však provází drama. Fischer přijíždí do sálu pozdě na první partii a brzy v ní chybuje – úvodní hru prohrává. Poté si stěžuje na rušivé televizní kamery v hledišti a odmítne nastoupit k druhé partii; v důsledku toho prohrává kontumačně a celý zápas je náhle ohrožen.

Organizátoři ve snaze zachránit situaci přesouvají třetí utkání do malé místnosti za pódiem, mimo reflektory kamer i početné publikum. Tam se Fischer konečně zkoncentruje a začne předvádět šachovou genialitu, která mu vynesla respekt soupeřů.

Získává bod za bodem a Spasskij – dosud neporazitelný reprezentant sovětské šachové školy – je zaskočen. Napjatý duel provázejí i bizarní epizody: Sověti podezírají Fischera z podvodu, nechají dokonce rentgenovat jeho židli (odhalí jen dvě zapomenuté mrtvé mouchy).

Po 21 partiích je však rozhodnuto. Boris Spasskij sportovně vzdává další boj a Američan Bobby Fischer je 1. září 1972 prohlášen jedenáctým mistrem světa v šachu. Fischerův triumf je vnímán jako symbolické vítězství Západu nad Východem na poli, které dlouho ovládal Kreml.

Američané slaví mlčenlivého mladíka z Brooklynu jako národního hrdinu. Podobně jako Neil Armstrong po cestě na Měsíc, i Bobby Fischer dokázal to, co do té doby patřilo Sovětům – a v očích veřejnosti se zařadil mezi nejvýznamnější postavy soupeření velmocí mimo politiku.

Po skončení zápasu v Reykjavíku obletují Fischera novináři i fanoušci, šachy zažívají v USA nebývalý rozmach. Z introvertního šachisty, který do té doby trávil dny ponořen do partií v newyorském Chess Clubu, je přes noc celebrita. Fischer ale zájmem tisku okázale pohrdá. Krátce po zisku titulu odjíždí z Islandu pryč a dává najevo, že roli slavného šampiona hrát nehodlá. Netuší, že to bylo naposledy, kdy ho svět viděl hrat šachy.

Po svém historickém vítězství se Bobby Fischer stáhl do ústraní – a záhy se proměnil z obletovaného mistra v záhadu. Roku 1975 měl titul obhajovat v zápase proti sovětskému vyzyvateli Anatoliji Karpovovi.

Před klíčovým duelem však Mezinárodní šachová federace odmítla splnit Fischerovy přísné podmínky (například změnu systému hry a pravidel pro případnou remízu). Fischer reagoval rezolutně: na zápas do Manily vůbec nepřijel. Titul mistra světa tak připadl Karpovovi bez boje a Fischer se navždy vzdal soutěžního šachu. Bylo mu pouhých 32 let, když dobrovolně odstoupil ze šachového trůnu jako neporažený šampion.

Co se dělo s Fischerem v následujících letech, zůstávalo pro veřejnost z velké části záhadou. Žil střídavě v Kalifornii a různě po světě pod falešnými jmény. Odmítal dávat rozhovory a přerušil kontakt i s blízkými lidmi včetně vlastní rodiny. Postupně u něj vyplouvaly na povrch rysy osobnosti, které předznamenaly jeho pozdější pád: paranoia, krajní podezíravost a extrémní názory.

V 80. letech rozeslal několika redakcím a organizacím pamflety plné antisemitismu a konspiračních teorií. Například Encyklopedii Judaica poslal dopis, v němž žádal odstranění svého hesla a popřel své židovské kořeny; text dopisu se rychle rozšířil v médiích jako ukázka Fischerova osobnostního obratu.

Z někdejšího miláčka Ameriky se stával samotář posedlý pocitem, že ho pronásledují nepřátelé – zejména Sověti, „zlořádi“ v americké vládě a domnělé světové židovské spiknutí. Ironií osudu přitom právě on pocházel z židovské rodiny: jeho matka Regina Fischerová, rozená Wenderová, byla židovka a levicová aktivistka, kterou v 50. letech sledovala FBI.

Fischer po sobě ale všechny takové kořeny zuřivě popíral. Jeho vnitřní svět se během dlouhých let izolace plnil nenávistí vůči všemu, co dříve představovalo jeho identitu – vůči Americe, vůči Židům, vůči komunismu i médiím, která z něj kdysi udělala hvězdu.

V těchto dvaceti letech se Bobby Fischer objevoval na veřejnosti jen výjimečně. Vynalézavost génia se u něj projevila alespoň mimo šachovnici: vynalezl například nový typ digitálních šachových hodin s přidáváním času, které si nechal patentovat.

Také navrhl variantu šachové hry nazvanou „Fischerandom“ (šachy 960) s náhodným rozestavením figur, čímž chtěl zamezit naučeným úvodním tahům. Ani tyto aktivity ho ale nevyvedly z dobrovolné samoty. Veřejnost i šachové kruhy tak po většinu 80. let netušily, kde Fischer je a co dělá. Legendy o exmistrovi světa ale žily dál – a spekulovalo se, zda se ještě někdy vrátí k soutěžní hře.

Téměř přesně po dvaceti letech od svého triumfu se Bobby Fischer skutečně nečekaně objevil. V září 1992 uspořádal kontroverzní odvety někdejšího „zápasu století“ – v době, kdy už se v šachu dávno psala jiná éra a mistr světa Kasparov patřil jiné generaci.

Fischer kývl na nabídku jugoslávských organizátorů sehrát exhibiční zápas s Borisem Spasským, svým dávným rivalem, a lákala ho astronomická odměna pět milionů dolarů pro vítěze. Mělo to ale háček: psal se rok 1992 a zemi pořadatele, Svazovou republiku Jugoslávii (Srbsko a Černou Horu), svíraly mezinárodní sankce kvůli válce v Bosně.

Spojené státy oficiálně zakázaly svým občanům se v Jugoslávii účastnit komerčních aktivit. Když Fischer do dějiště zápasu přicestoval, čekalo ho na místě písemné upozornění z amerického ministerstva financí, že pokud nastoupí, poruší zákon a může být stíhán. Pro Fischera, který věřil, že mu šachový titul stále právoplatně patří, to byla další provokace ze strany rodné země.

Prvního září 1992, den před zahájením utkání, svolává Fischer v Černé Hoře tiskovou konferenci. Na očích tmavé brýle, v ruce desky s dokumenty – po dvou dekádách mlčení stanul znovu před novináři, ale rozhodně ne smířlivě.

Jeho první vystoupení před médii po dvaceti letech se rychle mění ve výbušnou konfrontaci. Fischer nejprve prohlašuje, že se nadále považuje za jediného skutečného šampiona, čímž popírá nástupnictví Karpova i Kasparova. Poté spustí tirádu o tom, jak je světové šachové dění od roku 1975 údajně zkorumpované a plné podvodů.

Především však před zraky televizních kamer demonstrativně vytahuje z desek dopis z Washingtonu, který ho vyzývá, aby zápas nesehrál. „Tady je moje odpověď,“ procedí Fischer klidně, poté papír podrží před ústy a zplna hrdla na něj plivne. Sál oněmí a vzápětí propukne v potlesk – jugoslávští pořadatelé i místní novináři nadšeně aplaudují gestu vzdoru vůči Spojeným státům. Bobby Fischer tímto symbolickým políčkem Americe jasně stvrzuje, že sankce nehodlá respektovat.

Odvetný zápas Fischer–Spasskij se navzdory protestům americké vlády skutečně koná a koncem října 1992 Bobby Fischer svého bývalého soupeře znovu poráží. Tentokrát už ale nejde o sportovní milník, spíš o osobní posedlost a vzdor.

Fischerův triumf v Jugoslávii nemá oficiální status – šachovým světem zmítají jiné turnaje a nový šampion Kasparov v nich neohroženě vítězí. Zato americká justice bere Fischerovo porušení sankcí vážně. Pár měsíců po odehraném zápase Spojené státy zahajují proti Fischerovi trestní řízení pro porušení embarga a vydávají na něj zatykač.

Z někdejšího hrdiny soupeření mezi velmocemi se tak stává muž na útěku, kterému v případě návratu do vlasti hrozí několik let vězení a vysoká pokuta. Fischer opouští Jugoslávii s kufry plnými výherních šeků, ale zároveň s vědomím, že do USA se jen tak nepodívá. Začíná život uprchlíka bez státní příslušnosti.

Po zbytek 90. let žije Fischer střídavě ve Střední Evropě a v Asii, kde nachází útočiště u šachových přátel. Nějaký čas pobývá v Maďarsku a na Filipínách, později také v Japonsku. Občas poskytne po telefonu bizarní rozhovor menším médiím, v nichž se stále dokola opírá do „židovských spiklenců“ a „amerických imperialistů“. Větší pozornost ale dlouho nevzbudí – veřejnost na svého někdejšího šampiona víceméně zapomněla. Až do oné osudné zářijové noci roku 2001.

Následky Fischerových výroků po 11. září 2001 na sebe nenechají dlouho čekat. Spojené státy, pobouřené jeho otevřeným jásotem nad teroristickými útoky, využívají příležitosti a zvyšují své úsilí dostat Fischera před soud. Za porušení sankcí z roku 1992 mu doma hrozí až deset let vězení.

V létě 2004 se Fischer s propadlým americkým pasem pokouší odletět z Japonska – a na letišti Narita v Tokiu je zadržen japonskými úřady. Na základě mezinárodního zatykače putuje do tamní vazby.

Odtud dává poslední rozhovory: v telefonických vzkazech z vězení nadále horlí proti „židovské konspiraci“ a obviňuje americké úřady ze šikany. Zároveň se snaží vyhnout vydání do USA. Požádá dokonce o azyl některé země, jmenuje rodné Německo svého (údajného) otce či Maďarsko, kde dříve žil.

Nakonec však vysvobození přichází z místa, kde se psala jeho někdejší sláva – z Islandu. Islandská vláda si na legendárního velmistra dobře pamatuje a tamní parlament v reakci na Fischerovu situaci odhlasuje udělení islandského občanství z humanitárních důvodů.

V březnu 2005 je Bobby Fischer po osmi měsících v tokijské cele propuštěn a okamžitě odlétá do Reykjavíku – města, kde kdysi vyhrál životní zápas. Tentokrát ho však vítá jen chladný vítr a hrstka starých přátel. Fischer má za sebou třináct let na útěku a ve svých 62 letech je fyzicky i psychicky unaveným mužem. V očích americké veřejnosti je vyvrhelem, americké občanství mu bylo zrušeno a nový domov našel na ostrově v Severním Atlantiku.

Poslední tři roky života strávil Bobby Fischer v Reykjavíku, kde mu místní poskytli azyl i klid. Žil stranou zájmu, schovaný v malém bytě na okraji města spolu se svojí japonskou partnerkou. Na veřejnosti se objevoval minimálně – zahrál si několik přátelských partií s islandskými šachisty, občas jej poznali kolemjdoucí na ulici.

Jakmile ale došlo na politická témata, bývalý mistr světa se neovládl: v několika rozhovorech pro místní média zopakoval své extrémní názory a nikdy neprojevil lítost nad svými výroky. Přátelé z šachového prostředí na Islandu se snažili Fischera chránit před publicitou a doufali, že jeho kontroverzní minulost časem vyšumí. Jenže zdraví, které Fischer dlouhé roky zanedbával, ho zradilo.

Koncem roku 2007 u něj lékaři zjistili těžké onemocnění ledvin. Doporučili mu okamžitou léčbu v nemocnici, jenže Fischer lékařům nevěřil a hospitalizaci odmítal. Jeho stav se rychle zhoršoval. Přátelé ho přemlouvali do poslední chvíle, ale marně – šachový velmistr se rozhodl bojovat s nemocí sám, bez moderní medicíny.

17. ledna 2008 Bobby Fischer v Reykjavíku zemřel. Bylo mu 64 let, tolik jako políček na šachovnici. Na pohřbu v malém islandském městečku Selfoss se s ním rozloučilo jen několik nejvěrnějších známých. Hrála islandská hymna a vedle rakve ležela šachovnice.

Tím definitivně skončil příběh výjimečného šachisty a rozporuplného muže. Bobbymu Fischerovi kdysi ležel svět u nohou, když dokázal nemožné a porazil šachové impérium Sovětů. Přesto svůj nejtěžší zápas – ten se sebou samým a s vlastními běsy – nakonec prohrál.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bobby_Fischer

https://www.britannica.com/biography/Bobby-Fischer

https://time.com/archive/6815648/the-battle-of-the-brains/

https://www.upi.com/Archives/1992/09/01/Bobby-Fischer-spits-on-US-Treasury-Departments-order/2253715320000/

https://harpers.org/archive/2002/03/the-bin-laden-defense/

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2004-jul-17-fg-fischer17-story.html

https://www.abc.net.au/news/2005-03-22/iceland-grants-chess-champ-citizenship/1537744

https://www.reuters.com/article/world/chess-legend-bobby-fischer-dies-in-iceland-idUSL18708922/

https://www.theguardian.com/sport/2008/feb/10/chess.usa