V Okrese na severu byli samí skvělí soudruzi, byl totiž točen jako pocta režimu

Vznikl v tvůrčí dílně scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Evžena Sokolovského, tedy tandemu odpovědného i za jiné dobové seriály. Na obrazovkách Československé televize se poprvé objevil v květnu 1981​.

Děj nás zavádí do fiktivního severočeského okresního města Brod, kde vládne pevnou, leč spravedlivou rukou zkušený stranický funkcionář soudruh Josef Pláteník. Seriál byl otevřeně natočen jako propaganda socialismu​ – měl divákům ukázat ideálního komunistického funkcionáře v akci a přesvědčit je, že strana pracuje pro blaho každého občana.

Hlavním hrdinou je Josef Pláteník, postarší vedoucí tajemník okresního výboru KSČ. Pláteník nastupuje do funkce v severočeském okrese a hned zkraje řeší katastrofu v chemické továrně. V místním chemickém kombinátu (podnik národního významu) dojde k velké havárii, po níž je trochu ukvapeně odvolán jeho ředitel Hanych​.

Pláteník však tuší, že schopného odborníka by byla škoda, a proto se celé dvě léta snaží o jeho rehabilitaci. Hlavní zápletkou seriálu je tak souboj o návrat „nevinného“ ředitele do funkce, který Pláteník vede navzdory odporu intrikujícího kolegy, tajemníka pro průmysl Vejříka​.

Kolem této osy se odvíjejí vedlejší příběhy: například manželská krize Pláteníkovy dcery Michaly, milostné trable jeho sekretářky Zdeny či patálie s mladými svazáky ze SSM, kterým chybí stranická kázeň​.

Nechybí ani střet s korupcí – někteří Pláteníkovi kolegové soudruzi totiž zahýbají ideálům socialismu a je třeba je přivést k pořádku (případně k rezignaci). Vše samozřejmě směřuje k tomu, že moudrý tajemník Pláteník nakonec vybojuje spravedlnost: Hanych je očištěn a navrácen do čela chemičky, čímž zvítězí pravda a láska socialistického typu​.

Seriál si dal za cíl představit stranické funkcionáře jako lidi z masa a kostí, kteří občanům naslouchají a pomáhají. Jaroslav Dietl už dříve zabrousil do zákulisí komunální politiky v seriálu Muž na radnici (1976); tentokrát se rozhodl proniknout přímo do „exkluzivního“ prostředí sekretariátů KSČ​.

Soudruh Pláteník je zde vykreslen doslova jako vzorový komunistický funkcionář: moudrý, skromný a starostlivý patron svého okresu. Na rozdíl od mnoha skutečných papalášů nemá ani špetku arogance či chuti zneužívat moc​.

Právě naopak – s poctivým výrazem neúnavně obchází fabriky, naslouchá hlasu prostého lidu a řeší jeden problém za druhým. Od špatného spoje autobusů přes manželské rozmíšky až po výše zmíněnou kauzu odvolaného ředitele: soudruh tajemník si vždy ví rady.

Cílem bylo ukázat, „jak pečlivě se straničtí funkcionáři starají o rozvoj země a zejména, jak jim jde o člověka“ – což je věta přímo z dobové propagace seriálu. A tak Okres na severu předkládá divákům obraz světa, kde stát (strana) a občan táhnou za jeden provaz: lidé mohou svým představitelům důvěřovat, protože ti dnem i nocí bdí nad jejich blahobytem.

Seriál je zasazen do každodennosti rozvinuté normalizace – tedy do konce 70. a začátku 80. let v ČSSR. Odehrává se v fiktivním městě Brod na severu Čech, které však nápadně připomíná skutečný Most a Litvínov s jejich velkým chemickým kombinátem a hokejovým klubem​.

Šedé paneláky, podniková zasedačka obložená dřevem, občasný pohled na tovární komíny – to všechno dotváří atmosféru, kterou tehdejší diváci dobře znali z reality. Severní Čechy té doby trpěly smogem, doly a chemičkou – a právě v takovém prostředí se Pláteník snaží prosazovat „lepší zítřky“.

Samotná havárie v chemičce, klíčová pro děj, připomíná reálné průmyslové karamboly oné éry (diváky asi nepřekvapilo, že v chemičce něco bouchlo). Na obrazovce ale následky katastrofy neřeší nezávislá vyšetřovací komise ani novináři, nýbrž přímo všemocná strana – a to rukama svého nejlepšího kádru Pláteníka.

Okres na severu také názorně prezentuje vztah mezi státem (stranou) a občany v období tzv. normalizace. Občané zde vystupují převážně jako vděční příjemci péče – pokud mají problém, jdou si stěžovat na okres (k soudruhu tajemníkovi či na národní výbor), místo aby reptali někde v hospodě.

Strana je ukázána jako ochotný řešitel: od zajištění nové bytovky po domluvu nezbednému funkcionáři, všechno zařídí. Samozřejmě, drobné neduhy systému jsou připuštěny – v seriálu vidíme neschopného byrokrata, jinde zase úplatkáře – ale vždy se najde čestný komunista, který sjedná nápravu.

Divákovi je tak servírováno uklidňující poselství: stranický systém funguje, jen se občas musí pročistit od „chybujících jedinců“. Jak trefně poznamenal jeden komentář, seriál byl nadprůměrně poznamenán dobovou ideologií – do té míry, že po roce 1989 už nikdy nebyl v televizi oficiálně reprízován​. Dnešní publikum by ostatně asi těžko chápalo všechny nuance tehdejší mocenské struktury a nejspíš by se u sledování bavilo jinak, než měli tvůrci v úmyslu.

Do hlavní role Josefa Pláteníka obsadili tvůrci herce Jaroslava Moučku, jenž díky této úloze získal nesmrtelnou příslušnost k „panteonu“ televizních funkcionářů. Zajímavé přitom je, že původně měl Pláteníka hrát populární Josef Bek – nakonec však dostal přednost právě Jaroslav Moučka, prověřený podobnou rolí v seriálu Muž na radnici.

Moučka, tehdy padesátník a přesvědčený komunista i v soukromí, dodal postavě serióznost a bodrost, kterou publikum kupodivu přijalo kladně. Pláteník v jeho podání působí jako dobrosrdečný „tatík“ okresu i rázný šéf v jedné osobě, což byl ideální mix pro Dietlův scénář. Vedle něj se objevila celá plejáda známých tváří tehdejšího hereckého ansámblu.

Jiřina Švorcová, proslulá ústřední roli v seriálu Žena za pultem a svým veřejným politickým angažmá, si zahrála funkcionářku Koubcovou – a svým charismatem a budovatelským zápalem neponechala nikoho na pochybách, na čí straně stojí. Mladého kariéristu Vejříka ztvárnil Petr Svojtka (pro něhož to byla jedna z posledních rolí před tragickou smrtí v roce 1982) jako slizkého intrikána, kterému divák s radostí přál políček.

V roli odvolaného ředitele Hanycha exceloval Petr Haničinec, jenž dokázal i v rámci propagandistického scénáře předvést uvěřitelné dilema schopného manažera hořekujícího nad křivdou. Dále se v seriálu mihnou například Josef Bláha či Renáta Doleželová – herci, kteří byli v 80. letech na obrazovkách doma.

Nutno dodat, že dramaturgie seriálu byla silně ovlivněna politickými zájmy. Hlavní hrdina musel být jednoznačně kladný, takže volba herců padla na ty, kteří dokázali vzbudit sympatie a ideálně měli i „správný kádrový profil“. Jaroslav Moučka byl pro režim přijatelný a spolehlivý, Jiřina Švorcová dokonce osobně aktivní v komunistické straně.

Jistou ironií je, že mnozí z těchto herců měli ve skutečnosti často složitější názory a osudy, než jaké jim přisuzovala propaganda – ale to se divák pochopitelně neměl šanci dozvědět. Na obrazovce vše působilo jednoznačně: kladní soudruzi vs. ti pomýlení (případně záškodní). A všichni zúčastnění herci tomu dali své profesionální maximum, čímž přispěli k tomu, že seriál nepůsobil jen jako trapná agitka, ale i jako (do určité míry) fungující drama.

Námět seriálu nevznikl náhodou – byl přímo objednán vedením KSČ jako součást oslav 60. výročí založení komunistické strany, k připomenutí XVI. sjezdu KSČ a také na podporu voleb v roce 1981​. Československá televize otevřeně deklarovala Okres na severu coby svůj příspěvek k těmto událostem, takže ideologické zadání bylo jasné od samého počátku.

Scenárista Jaroslav Dietl, jinak zkušený tvůrce populárních seriálů, se s tím popasoval po svém: obalil stranickou propagandu atraktivním obalem rodinných a pracovních příběhů, aby byla stravitelnější. Dietl už v 70. letech napsal několik seriálů, které oslavovaly „socialistický způsob života“ (od romancí z obchodu Žena za pultem po kombajnéry v Plechové kavalérii), takže úkol „vyzdvihnout roli KSČ“ byl jen dalším logickým krokem v jeho filmografii. Režie se ujal Evžen Sokolovský, který rovněž nebyl žádným nováčkem v oboru televizních sérií.

Natáčení probíhalo v roce 1980 a mělo poměrně rychlé tempo – celý třináctidílný seriál stihli filmaři pořídit během jednoho roku​. To s sebou neslo drobné zvláštnosti: například v žádné scéně neuvidíte zasněženou krajinu, protože se točilo od jara do podzimu (zima jaksi nezbyl čas).

Většina exteriérů průmyslového města se nenatáčela přímo v Mostě či Litvínově, ale z producentů neznámých důvodů v Kralupech nad Vltavou; další scény pak v Kladně a částečně v Praze​. Tvůrci tak využili různá průmyslová panoramata, která měla vytvořit dojem jednotného severočeského města. Zajímavostí je, že původně zamýšlený představitel hlavní role Josef Bek nakonec v seriálu dostal jinou menší roli​.

Někde v produkčních poznámkách zřejmě usoudili, že Bekův dobrácký výraz se víc hodí na epizodní postavu, zatímco pro titulního hrdinu bylo třeba někoho „ostřílenějšího“ (Moučka tuhle důvěru bezezbytku naplnil).

Do seriálu se také promítla oficiální linie: například v jednom z dílů se připomíná volební kampaň 1981 do národních výborů, jinde zase zaznívá óda na úspěchy pětiletky. Nesměl chybět ani odkaz na „bratrskou internacionální pomoc“ – byť jen v náznaku, třeba při oslavě osvobození.

Propagandistické vsuvky však Dietl dávkoval opatrně a prokládal je dramatickými momenty, aby udržel divákovu pozornost. Ve výsledku tak Okres na severu působí jako zvláštní směs: na jedné straně napínavé lokální drama (havárie v továrně, mocenské tahanice), na druhé straně učebnicový příklad, jak si komunisté představovali ideální svět.

V době svého vysílání se Okres na severu těšil velké pozornosti publika. Televize hlásila miliony diváků a seriál skutečně patřil k nejsledovanějším – ostatně, při omezené nabídce dvou programů a velkém marketingu (včetně článků v Rudém právu) to nebylo tak těžké. I tak lze říci, že u řady lidí seriál „zabral“: mnozí diváci si oblíbili charismatického Pláteníka a hltali zápletky stejně, jako u méně ideologických seriálů typu Nemocnice na kraji města.

Populární a hojně sledovaný seriál s Jaroslavem Moučkou v hlavní roli – tak ho označily i dobové zdroje​. Samozřejmě se našli i tací, kdo už tehdy vnímali Okres na severu s jistou dávkou ironie nebo nelibosti. Například inteligence a disidenti považovali seriál za symbol režimní agitace a důkaz, že televize slouží vládnoucí ideologii. V hospodách kolovaly vtipy o „soudruhu vševědovi Pláteníkovi“, které relativizovaly jeho dokonalost.

Po roce 1989 upadl Okres na severu do kategorie děl, na která se raději zapomnělo. Zatímco některé jiné normalizační seriály byly čas od času reprízovány (třeba kriminálky nebo apolitické komedie), Okres na severu se na obrazovky dvě dekády nevrátil vůbec​. Až s odstupem jej v roce 2014 oprášila komerční TV Barrandov, která sázela na nostalgii i zvědavost diváků: chtěli si ověřit, jak moc průhledná ta propaganda byla.

Dnešní publikum už sleduje Pláteníkovy trampoty spíše jako kuriózní pohlednici z minulosti. Seriál se stal častým terčem parodií a retro komentářů – vždyť jeho jazyk i zápletky působí značně archaicky. Přesto v něm lze najít jisté kouzlo: ať už v hereckých výkonech, na nichž se propaganda „nezasekla“, nebo ve scénáristickém řemesle Jaroslava Dietla, který i tendenční zadání dokázal proměnit v relativně soudržný příběh.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Okres_na_severu

https://www.csfd.cz/film/133910-okres-na-severu/zajimavosti/

https://www.fdb.cz/serial/okres-na-severu/zajimavosti/36283

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/8154-v-televizi-bezel-serial-okres-na-severu/

https://www.infokralupy.cz/kralupy-v-serialu-okres-na-severu/ds-1036

https://www.tyden.cz/rubriky/josef-platenik-se-vraci-na-obrazovky-sledujte-okres-na-severu_293551.html#gsc.tab=0