V prvním týdnu války Britové nechali utratit zhruba 750 000 domácích mazlíčků

Miloval ho, jak jen malý kluk dokáže milovat psa – bezvýhradně. A pak, jednoho dne, se na ulici objevila velká dodávka. Dospělí s vážnými tvářemi začali odevzdávat své psy. Eddie plakal a vzlykal, zatímco jeho rodiče vedli zmateného Mickeyho k vozu. Ujišťovali ho, že Mickey, jede jen na venkov, do bezpečí, a brzy se vrátí. Eddie jim věřil.

Celé roky války se pak modlil nejen za maminku, tatínka a malého brášku, ale i za svého drahého Mickeyho. Teprve po letech pochopil, že se s ním tehdy loučil navždy. .

Příběh Eddieho a Mickeyho je jen jednou kapkou v moři. Během prvního týdne druhé světové války, v září 1939, se totiž v Británii odehrála tichá, avšak děsivá tragédie. Odhaduje se, že na 750 000 domácích psů a koček, což byla zhruba čtvrtina tehdejší zvířecí populace v Anglii, bylo utraceno svými vlastními majiteli.

Léto roku 1939 v Británii nebylo idylické. Vzduch byl těžký předtuchou války, která se zdála nevyhnutelná. Přípravy na nejhorší probíhaly horečnatě a měnily tvář každodenního života. Po celé zemi se formovaly sbory dobrovolníků Civilní protiletecké ochrany (Air Raid Precautions, ARP), jejichž úkolem bylo dohlížet na bezpečnost ve svých sektorech.

Lidé kopali na zahradách protiletecké kryty, v kinech běžely instruktážní filmy o bezpečnosti a miliony plynových masek byly distribuovány každému muži, ženě i dítěti. S platností od 1. září 1939 nařídili strážci ARP přísné zatemnění.

Těžké závěsy a okenice musely zakrýt každé okno, aby ani proužek světla neunikl ven a neposkytl nepřátelským bombardérům orientační bod. Byla to atmosféra plná hmatatelné úzkosti a potlačovaného strachu.

Na počátku 20. století se role zvířat v domácnosti dramaticky měnila. Z pouhých užitkových tvorů, lovců myší a hlídačů, se stávali plnohodnotnými členy rodiny. Pes či kočka už nebyli jen majetkem, ale společníkem, zdrojem bezpodmínečné lásky a emocionální opory v nejistém světě.

A právě tato nebývalá citová vazba se stala klíčem k nadcházející tragédii. Nešlo o to, že by lidem na jejich zvířatech nezáleželo. Naopak. Právě proto, že je milovali tak hluboce, cítili za ně drtivou odpovědnost. Představa, že by jejich milovaný pes mohl být zasypán v troskách, trpět hlady nebo být ponechán napospas osudu, byla pro ně nesnesitelná.

Vláda si byla vědoma potenciálních problémů. Zkušenosti z první světové války, kdy se po městech toulaly tisíce opuštěných a hladovějících zvířat, byly varováním, které nechtěla ignorovat.

V létě 1939 byl proto zřízen Národní výbor pro zvířata při civilní protiletecké ochraně (National Air Raid Precautions Animals Committee, zkráceně NARPAC). Tento výbor, složený ze zástupců vlády a různých zvířecích charitativních organizací, jako byly RSPCA a PDSA, měl za úkol vypracovat strategii pro ochranu a péči o zvířata v případě války.

Jejich záměr byl nepochybně dobrý, ale provedení se ukázalo jako katastrofální. Výbor vydal brožuru s názvem „Rady majitelům zvířat“ (Advice to Animal Owners). Její hlavní doporučení bylo rozumné a v souladu s evakuací dětí: „Pokud je to jen trochu možné, pošlete nebo odvezte svá domácí zvířata na venkov ještě před vypuknutím nouzové situace.“.

Problém však nastal na konci textu. Stálo tam: „Pokud je nemůžete svěřit do péče sousedů, je skutečně nejlaskavější nechat je utratit.“ (v originále: „if you cannot place them in the care of neighbours, it really is kindest to have them destroyed.“).

Tato rada se nešířila jen prostřednictvím brožury. Byla přetištěna v „téměř všech novinách a oznámena na BBC“, čímž se zajistilo, že se dostala prakticky ke každému obyvateli země.

Aby toho nebylo málo, jiná brožura ministerstva vnitra, která se zabývala obecnými opatřeními, obsahovala na druhé straně reklamu na jateční pistoli s upínacím šroubem, což implicitně schvalovalo a dokonce nabízelo návod pro „udělej si sám“ přístup k usmrcení zvířete.

Vládní sdělení bylo fatálně nejednoznačné. Formulace „je skutečně nejlaskavější“ není přímým rozkazem, ale silným doporučením, které je navíc zabaleno do jazyka soucitu a milosrdenství. Pro populaci sevřenou strachem, která zoufale hledala jakékoli vodítko od autorit, byla tato jemně znějící rada interpretována jako morální direktiva, ba dokonce jako vlastenecká povinnost.

V neděli 3. září 1939 v 11:15 dopoledne se z rádiových přijímačů po celé Británii ozval vážný hlas premiéra Nevilla Chamberlaina: „…následkem toho je tato země ve válce s Německem.“. To byl signál.

Následující dny se staly svědky scény, která se vymyká představivosti. Před veterinárními ordinacemi a zvířecími útulky, zejména v Londýně, se začaly tvořit dlouhé, „spořádané“ fronty. Lidé trpělivě čekali, někteří i půl míle daleko, psi poslušně seděli u nohou na vodítkách, kočky se krčily v přepravkách, všichni naprosto netušící, jaký osud je za dveřmi čeká. Byla to tichá, surrealistická procesí ke smrti.

Pro veterináře a pracovníky útulků to byla noční můra. Maria Dickin, zakladatelka charitativní organizace PDSA (People's Dispensary for Sick Animals), později napsala: „Naši techničtí pracovníci, povolaní k výkonu této nešťastné povinnosti, nikdy nezapomenou na tragédii oněch dnů.“. Byli nuceni utrácet stovky zdravých, milovaných zvířat denně.

Zásoby chloroformu, tehdy preferovaného prostředku k eutanazii, se rychle tenčily. Krematoria a spalovny PDSA, které navíc kvůli zatemnění nemohly pracovat v noci, se „zastavily pod naprostým náporem těl“. Těla „zabitých“, jak je popisoval tisk, ležela v anonymních hromadách před klinikami, které ještě před pár týdny sloužily k jejich léčení.

Situace byla tak zoufalá, že jedna charita musela vyhradit louku ve čtvrti Ilford jako provizorní hřbitov, kde bylo pohřbeno na půl milionu zvířecích těl, většina z nich právě z prvního týdne války.

Jakmile opadne šok z hrůzných čísel a obrazů, vynoří se nevyhnutelná a palčivá otázka: Proč? Co přimělo statisíce normálních, milujících lidí, aby odvedli své zvířecí společníky na smrt?

Prvním a nejsilnějším motivem byla již zmíněná zvrácená forma milosrdenství. Majitelé nejednali z nenávisti, ale z lásky. Chtěli své mazlíčky ochránit před budoucím utrpením, které si v nejtemnějších barvách malovali ve své fantazii: hrůza z náletů, agónie ze zranění střepinami, pomalá smrt hladem kvůli očekávanému nedostatku potravin, nebo nekonečná samota.

Druhý motiv je ještě temnější a psychologicky složitější. Zvíře se stalo zástupným objektem pro strach o vlastní děti. Archivy sociálního výzkumného projektu Mass-Observation odhalily děsivou skutečnost: v denících a rozhovorech z té doby někteří rodiče otevřeně mluvili o tom, že by raději otrávili své vlastní děti, než aby je nechali trpět pod německou okupací.

Třetím faktorem byla zvláštní atmosféra prvních měsíců války, které se později začalo říkat „podivná válka“ (Phoney War) nebo dokonce „válka v sedě“ (Sitzkrieg). Po vyhlášení války se totiž nestalo téměř nic. Očekávané masivní bombardování nepřišlo. V tomto podivném bezčasí a vakuu se obyčejní občané cítili bezmocní a frustrovaní.

Mnoho oficiálních míst se proti masakru stavělo. Ačkoli měly své zástupce ve výboru NARPAC, charitativní organizace jako RSPCA a PDSA byly oficiálně proti plošnému utrácení. Manažer slavného útulku Battersea Dogs & Cats Home dokonce psal lidem dopisy, v nichž je naléhavě žádal, „aby nebyli tak ukvapení“. Také některé noviny, jako například Daily Mirror, otiskly výzvy, aby lidé toto „velmi tragické rozhodnutí“ nečinili, „dokud to nebude naprosto nezbytné“.

Útulek Battersea Dogs & Cats Home se stal symbolem odporu. Navzdory všemu se jim podařilo během války zachránit a postarat se o neuvěřitelných 145 000 psů. Další významnou postavou byla Nina Douglas-Hamilton, vévodkyně z Hamiltonu. Tato milovnice koček spěchala ze Skotska do Londýna, aby v rádiu BBC pronesla vlastní výzvu k hledání dočasných domovů pro zvířata, a dokonce založila vlastní soukromý azyl ve vytápěném hangáru, kde poskytla útočiště mnoha opuštěným zvířatům.

Vlna hysterie opadla téměř stejně rychle, jako se zvedla. Masakr byl „považován za zbytečný téměř okamžitě poté, co k němu došlo“. Už v listopadu 1939, tedy jen dva měsíce po tragédii, si prestižní deník

The Times stěžoval, že psi jsou stále zabíjeni „bez lepšího důvodu, než že je nepohodlné je držet naživu“. Lítost a pocit studu se začaly šířit společností.

Klíčový obrat nastal v říjnu 1939, kdy byl Herbert Morrison jmenován ministrem pro vnitřní bezpečnost. Ten okamžitě pověřil výbor NARPAC, aby zastavil jatka a uklidnil veřejnost.

Místo utrácení se začala budovat síť veterinárních stanic první pomoci, jejichž cílem bylo léčit zvířata zraněná při náletech, nikoli je zabíjet. Byl zaveden celostátní registrační systém, v rámci kterého dostávala zvířata na obojek známku s unikátním číslem, což mělo pomoci při znovushledání ztracených mazlíčků s jejich majiteli.

Vznikly dokonce sbory dobrovolných „Národních zvířecích strážců“ (National Animal Guards), kteří pomáhali ve svém okolí, distribuovali registrační známky a radili majitelům zvířat.

Není divu, že se na tuto událost v národě milovníků zvířat z velké části zapomnělo. Zdá se, že kolektivní stud a trauma zatlačily tuto tragédii hluboko do podvědomí, jako by si všichni přáli, aby se o ní už nikdy nemluvilo.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/British_pet_massacre

https://vethistory.rcvsknowledge.org/the-national-air-raid-precautions-for-animals-committee/

https://spitalfieldslife.com/2017/11/26/the-great-cat-dog-massacre/

https://lareviewofbooks.org/article/the-pets-war-on-hilda-keans-the-great-cat-and-dog-massacre/

https://www.independent.co.uk/news/long_reads/world-war-two-pet-slaughter-death-cats-dogs-a8042026.html

https://www.researchgate.net/profile/Hilda-Kean/publication/283699107_The_Dog_and_Cat_Massacre_of_September_1939_and_the_People's_War/links/687d2f70f312d71d78c870b7/The-Dog-and-Cat-Massacre-of-September-1939-and-the-Peoples-War.pdf