Článek
Rodinný statek Doyscherhof na samotě uprostřed lesů byl ještě před pár hodinami klidným domovem sedláka Rudolfa Döllnera, jeho ženy Žofie a jejich dětí. Teď se však proměnil ve scénu jako z noční můry. K polámané posteli se sbíhají vyděšení sousedé.
Na podlaze leží zhroucené postavy rodičů i malých dětí – všichni s rozbitými lebkami. Döllnerovi zemřou krátce poté, co je najdou. Jediným svědkem pekla na Doyscherhofu zůstane zázrakem jejich nejstarší syn Kašpar.
Cesta k tragédii
Když četníci a lékař ohledávají místo činu, nikdo netuší, že příběh téhle hrůzy začal o mnoho let dříve a desítky kilometrů daleko. František (Franz) Sandtner se narodil roku 1903 přímo ve vězení v Mostě – jeho matka si tam odpykávala trest za krádež.
V pouhých dvou letech věku malý František přišel i o ni: matka spáchala zoufalou sebevraždu pomocí fosforového jedu. O chlapce se nedokázal postarat ani otec, původně houslař, který propadl tuláckému životu a zmizel.
Bratři Sandtnerovi tak vyrůstali v klášterním sirotčinci v Kadani. Tam se u Františka začaly projevovat sklony k násilí a vzdoru – měl špatný prospěch, kázeňské tresty, a dokonce ve třinácti letech fyzicky napadl a škrtil řádovou sestru.
Mládí Františka Sandtnera bylo poznamenáno drsnými zkušenostmi a osamělostí. Po odchodu ze sirotčince se potuloval po západních Čechách a usadil se v osadě Schönbach. Místní ho znali jako věčně rozhádaného a problematického mladíka.
Často střídal různá zaměstnání a opakovaně byl trestán za drobné krádeže. Už tehdy se mu prý kvůli nápadně ryšavým vlasům přezdívalo Rotkopf – česky „Rudá hlava“. V roce 1920, v sedmnácti letech, nastoupil jako pacholek (čeledín) ke statkáři Rudolfu Döllnerovi na samotu Doyscherhof nedaleko Mariánských Lázní.
Pracoval především u koní, ale dlouho nevydržel. Sedlák Döllner ho už po třech měsících služby propustil. Důvodem byla ostrá hádka, po níž se Sandtner musel z Doyscherhofu pakovat. Snad v něm tehdy zakořenila zloba a touha po odvetě, možná jen mladý tulák pokračoval dál svou cestou. Jisté je, že se během následujících let nezměnil – drobných krádeží neubývalo a malá pohraniční společenství jako by pro něj byla jen kořistí.
Ve dvacátých letech se mladé Československo těšilo poválečné stabilizaci a budovalo demokratickou společnost. První republika dýchala optimismem, v novinách se psalo o pokroku a kulturním rozkvětu. Brutální zločinnost jako by patřila spíš temné minulosti monarchie. Jenže bída, hlad a osobní tragédie nikam nezmizely – zejména v odlehlých pohraničních oblastech žili lidé stále tvrdým životem.
František Sandtner byl dítětem takových poměrů a svůj hněv na svět si vybíjel čím dál drásavěji. Roku 1924 například přepadl ozbrojený pistolí statek Fichtenhof, sousedící s Doyscherhofem, a byl za tuto loupež odsouzen. Stal se z něj nebezpečný recidivista. Přesto dokázal obléct uniformu – v říjnu 1925 narukoval k 14. pěšímu pluku do Prešova na východním Slovensku a stal se vojákem z povolání.
Možná doufal, že začíná nový život. Možná právě armádní dril a zvyky v něm naopak probudily ještě temnější stránky. Když se na jaře roku 1926 objevil znovu v západních Čechách, měl stále na sobě uniformu, ovšem v srdci nosil cosi zlověstného…
Noc, kdy přišlo peklo
Doyscherhof, usedlost Döllnerových, leží stranou světa, obklopená hlubokými lesy Slavkovského lesa. Na jaře 1926 zde žila rodina německých starousedlíků: čtyřicetiletý sedlák Rudolf Döllner, jeho sedmatřicetiletá žena Žofie, děti Kašpar (11 let), Isidor (9 let), Josef (6 let), tříletá Anna a šestitiměsíční nemluvně Marie.
V domě pomáhala také služebná Anna Hoffmannová (30 let). V pátek 9. dubna večer rodina po celodenní práci ulehla ke spánku – všichni pohromadě v jedné ložnici, jak tehdy bývalo zvykem. Venku se zvedal vítr a padal mokrý sníh. Tma byla téměř neproniknutelná a okolní svět jakoby přestal existovat.
Krátce po jedné hodině ráno z 9. na 10. dubna 1926 se stavení Döllnerových proměnilo v dějiště krveprolití. Neznámý pachatel se vkradl dovnitř usedlosti a tiše se postavil za dveře sousední komory – nejspíš čekal, dokud v domě všechno neutichne. Když si byl jist, že všichni tvrdě spí, vstoupil s rozsvícenou petrolejkou do ložnice. V jedné ruce svíral těžkou sekeru, v druhé kladivo. Beze slova se napřáhl a zasadil první ránu.
Rudolf a Žofie se ještě stačili převalit na své děti ve snaze chránit je vlastním tělem. Útočník poté pozvedl sekeru proti ostatním spícím postavám v místnosti. Každého, kdo by se mohl probudit, hodlal umlčet navždy.
Malý Kašpar Döllner spal s hlavou pod peřinou těsně vedle svého tatínka. Když sekera udeřila, otec se v agónii převrátil na chlapce a zůstal ležet bezvládně na něm. Kašpar zadržoval dech. Bál se pohnout, bál se vykřiknout. Škvírou mezi pokrývkami jen slyšel tupé údery a lapání po dechu umírajících.
Vrah zatím v zuřivém běsnění bil sekerou do hlavy i drobným dětem, které se nestačily bránit. Jedno z dětí – šestiměsíční Marii – neviděl. Matka ji v posledním okamžiku reflexivně zakryla svým tělem a vrahova zběsilost na kojence nedosáhla. Po několika minutách nastalo hrozivé ticho, rušené jen tichým pláčem zraněného dítěte.
Náhle se ozvalo zachřestění nádobí. Pachatel odhodil zkrvavenou sekeru stranou a začal prohledávat místnost. Odhodil maskovací podšívku, kterou měl uvázanou přes obličej, a pátral po penězích a cennostech. Věděl, proč sem přišel – věřil, že statkář má schované velké úspory. Jenže Döllnerovi mlčeli, ačkoli z nich při útoku mučením tahal informaci, kde mají peníze.
A tak vrah nacházel jen drobnosti. Rozezleně hrábl po kapesních zlatých hodinkách pana Döllnera, sebral pár bankovek a drobných mincí, které objevil, a dokonce popadl i jídlo, co bylo po ruce – půl bochníku chleba, šest vajec, kousek másla.
V tu chvíli paprsek světla z petrolejové lampy ozářil vrahovi tvář. Jedenáctiletý Kašpar pod přikrývkou na zlomek vteřiny zahlédl rysy útočníka. Zahlédl tu tvář i zrzavé vlasy, které z ní trčely – a poznal ji. Byl to Rotkopf. Bývalý čeledín, kterého kdysi otec vyhodil ze služby. Franz Sandtner.
Svědek v dětské postýlce
Nevítaný host zmizel tak tiše jako přišel. S krvavým lupem opustil statek a ztratil se v lesích. Na Doyscherhofu zůstalo pět těl – a dva zranění chlapci. Kašpar opatrně vylezl z postele, celý od krve svého otce, a zapálil lampu. Jeho šestiletý bratr Josef byl vážně raněn, ale dýchal a slabě sténal; maličká Marie ležela vedle bezvládné matky a plakala, naštěstí sama bez zranění. Kašpar rychle pochopil, že na záchranu rodičů a sourozenců je sám příliš malý. Utíkal proto probudit čeledína Willibalda.
Patnáctiletý pasáček Willibald Weidl, který na statku přespával na seníku, zprvu nechápal, co po něm vyděšený Kašpar vlastně chce. Chlapec křičel, že se stalo něco hrozného a že musí běžet pro dědečka do vsi Rockendorf (česky Žitná). Willi byl pologramotný a duševně zaostalý, ale hrůza v Kašparových očích ho nakonec probrala.
Popadl lampu a vyběhl do mrazivé noci. Jenže osud jako by té noci stál proti Döllnerovým: vánice venku sílila a plamen v lucerně Willibaldovi zhasl. Ve tmě ztratil cestu, musel se vrátit pro světlo a pokusit se o to znovu. Cenné minuty ubíhaly. Když konečně do vesnice doběhl a přivedl Kašparova dědečka Hanse Döllnera i další sousedy, uběhlo několik hodin od masakru.
Na statku zatím starý sedlák Hans, jakmile dorazil, pospíchal do ložnice a snažil se pomoci svému zraněnému synovi Rudolfovi i snaše Žofii. Pohled, který se mu naskytl, prý připomínal peklo – krví potřísněné stěny, mrtvé děti v postýlkách, ranění dospělí lapající po dechu. Hans Döllner s neuvěřitelnou duchapřítomností omýval rány zmučených obětí a organizoval pomoc, jenže nic už nedokázalo zvrátit neodvratné.
Čtyřicetiletý statkář Rudolf Döllner zemřel ještě téhož dne 10. dubna 1926 na následky devastujících poranění hlavy. Jeho žena Žofie upadla do hlubokého bezvědomí a o tři dny později zemřela také, aniž by ještě nabyla vědomí. Přímo na místě činu zahynuly i jejich malé děti Anna (3 roky) a Isidor (9 let) a rovněž služebná Anna Hoffmannová (30 let).
Pět lidí bylo mrtvých. Šestiletý Josef Döllner jako zázrakem přežil hrůzný útok navzdory sečné ráně do lebky, ale zůstal těžce zraněný. Malá Marie unikla vrahovi úplně a vyvázla fyzicky nezraněná.
Hromadná vražda na odlehlém statku uprostřed noční vánice záhy zaplnila titulní stránky československých novin. Vražedné běsnění takového rozsahu nemělo v prvorepublikové historii obdoby. Místní četníci ihned uvědomili kriminální službu a další hlídky, aby zajistili stopy a zahájili pátrání.
Okolí statku bylo ale mezitím doslova pošlapáno desítkami zvědavců z okolí, kteří se sběhli podívat na neštěstí – navzdory přítomnosti četnictva se lidé tlačili do domu Döllnerových i na místo činu, takže důkazy byly ničeny před očima vyšetřovatelů. Kapitán Arnošt Članěk, který vedl vyšetřování, zuřil nad tou pohromou: musel rozšířit perimetr pátrání dále od statku, kde snad stopy zůstaly netknuty.
A vyplatilo se. Už asi padesát metrů od domu objevili kriminalisté v závějích otisky vojenských bot, které směřovaly lesem k sousední vsi – tam se bohužel ztrácely mezi dalšími stopami. Cestou však četníci posbírali i první klíčové důkazy: v závěji našli zakrvácenou podšívku od kabátu, která zřejmě vrahovi odpadla z obličeje při útěku.
Dále v lese ležela těžká sekera – zarytá do kmene stromu. Jeden svědek dokonce oznámil, že už dvě noci před tragédií na něj ve tmě někdo mrštil sekeru, která mu jen těsně minula hlavu a zabodla se do stromu vedle cesty. Nyní zde četníci našli tutéž sekeru odhozenou pachatelem. Byla celá od krve, stejně jako přilehlé kladivo, pohozené opodál. Kousky téhle děsivé skládačky začaly do sebe zapadat.
Mezitím malý Kašpar Döllner, jediný svědek hrůzného činu, vypověděl všechno, co viděl a zažil. Je neuvěřitelné, že tak malé dítě dokázalo v kritický moment nepanikařit, nevyběhnout z úkrytu – a dokonce si zapamatovat důležité detaily o pachateli. Chlapec četníkům opakoval, že zahlédl ve světle lampy zrzavé vlasy pod maskou a uniformu vojáka.
Dokonce si vzpomněl, že tomu čeledínovi říkali Rotkopf – a že ho otec kdysi vyhodil ze služby. Kašparovo svědectví bylo ohromně statečné, ale zpočátku mu mnozí dospělí nechtěli věřit. Představa, že by pachatelem byl skutečně bývalý čeledín, navíc uniformovaný voják, se zdála příliš přitažená za vlasy.
Kapitán Članěk však dítěti naslouchal pozorně a vyslal pátrače po stopách onoho „rudovlasého Franze“. Zanedlouho vyšlo najevo, že v kraji skutečně žil ryšavý pacholek jménem Franz Sandtner, který nyní slouží na vojně v Prešově. A co víc – do rodné Žitné měl právě udělenou dovolenou. Náhoda? Četník Članěk začal tušit, že našel správnou stopu.
Hon na „bestii v uniformě“
Zatímco se v kraji Mariánských Lázní pomalu šuškalo o možném pachateli, zprávy o děsivém masakru se šířily republikou. Celé Československo jako by náhle zapomnělo na jiné události a upřelo pozornost k zapadlé pohraniční samotě. Denní tisk přinášel emotivní články, spekulace i výzvy k dopadení vraha. Z kaňky na mapě se Doyscherhof rázem stal symbolem děsu.
Lidé byli otřeseni a rozezleni. Jak mohl někdo povraždit pět bezbranných lidí sekerou kvůli pár korunám? Za co vyměnil Sandtner pět lidských životů? titulek v jednom listu vypočítával: za půl kila másla, šest vajíček, kapesní hodinky a několik stovek korun v hotovosti. Nic víc vrah nenašel – očekávané poklady statkáře Döllnera neexistovaly.
Četníci neváhali a ještě v první polovině dubna 1926 požádali úřady o zadržení Franze Sandtnera. Ten se mezitím vrátil z dovolené do své posádky v Prešově, jako by se nic nestalo. Ale i tam už padlo podezření: ostatním vojákům neuniklo, že vojín Sandtner se po návratu z volna nezvykle „rozšoupl“.
Měl u sebe nečekaně dost peněz a ještě ten týden je velkoryse utrácel – v prešovských putykách platil rundy kořalky a také navštívil nevěstinec, kde peníze rozhazoval za prostitutku. Když do kasáren dorazili četníci s příkazem k zatčení, Sandtner se nezmohl na odpor.
Okamžitě prohledali jeho vojenský kufr a našli přesně to, v co doufali – kapesní hodinky s iniciálami R. D.. Byly to zlaté hodinky zavražděného Rudolfa Döllnera. U Sandtnera objevili i nabitou pistoli a zbytek peněz z loupeže. Vraha z Doyscherhofu tak usvědčily hmotné důkazy i svědectví. Po čtyřech dnech od masakru, 14. dubna 1926, byl Franz Sandtner v Prešově zatčen.
Cesta z východoslovenských kasáren do vyšetřovací vazby v západních Čechách se proměnila v nečekané drama. Sandtnera transportovali vlakem přes celou republiku. Úřady mu kvůli bezpečnosti vyhradily zvláštní vagón, kde seděl spoutaný v doprovodu stráží. Jenže zprávy o jeho převozu se rozkřikly. Ve stanicích, kterými vlak projížděl, postávaly davy zvědavců a rozhořčených občanů.
Lidé na vlak pokřikovali, házeli kamení a na některých menších zastávkách dokonce požadovali, aby jim policie vězně vydala. V mnoha městech raději vlak ani nezastavoval, jen pomalu projížděl kolem shromážděných zástupů.
Po celé trase, od Prešova přes Slovensko a Moravu až do Čech, provázela Sandtnera pověst krvelačné „bestie v uniformě“, jak jej tisk překřtil. S takovou vlnou nenávisti zřejmě sám nepočítal – dosud byl přesvědčený, že nebude-li svědek, nebude ani trest. Seděl ve voze mlčky a začínal chápat, co způsobil.
Když se dozvěděl, že ho vezou zpět na místo činu, a že tam bude konfrontován s přeživším Kašparem Döllnerem, zlomilo ho to docela. Netušil, že nějaké dítě vraždění přežilo – tím méně, že ho dokázalo identifikovat. Ještě během té dvoudenní cesty se Franz Sandtner zničehonic rozhodl ke všemu se přiznat.
Vraždil prý „jen kvůli penězům“. Myslel si, že sedlák Döllner má doma schovaných nejméně padesát tisíc korun. Plán si promyslel předem: dva dny předem se stavil na jiném statku u Rudolfa Vogla (kde dříve krátce sloužil) a ukradl tam sekeru a kladivo. Z kabátu si vypáral kus podšívky, aby si zakryl tvář. V noci se pak vloupal do domu Döllnerových, vyčkal v ústraní a zaútočil, když všichni spali.
Během útoku se vyptával, kde jsou peníze, ale nedostal žádnou odpověď – našel sám jen pár drobností. Když zmasakroval všechny, které viděl, dal se na útěk. Daleko neutekl.
V lese jej přemohl mráz a vyčerpání, tak se jednoduše schoulil pod strom a několik hodin prospal, než pokračoval dál. Mluvil klidně, věcně, bez pohnutí. Zkušené četníky zarazila naprostá absence lítosti či známky svědomí. Sandtner cynicky poznamenal, že nejvíc lituje toho, že „nedodělal všechny ty děti“ – netušil prý, že ještě nějaké zůstaly naživu.
Soud a poprava
Po Sandtnerově doznání se zdálo, že soud bude už jen formalitou. Policisté měli v rukou přiznání, svědectví i hmatatelné důkazy o vrahově vině. Případ Doyscherhof ale přece jen nabral nečekaný zvrat.
Vyšetřování se ujal zkušený vyšetřující soudce v Chebu, který však před Sandtnerem zmínil dosud neveřejnou informaci: vyslovil jméno Karla Kronhöfera, místního tuláka, jehož sestra upozornila policii, že mohl mít s masakrem něco společného. Kronhöfer krátce po vraždách utekl ze země a zanechal dopis, v němž údajně psal, že „někoho zabil a musí zmizet“.
Tato zpráva Sandtnerovi bleskově vnukla nápad, jak se pokusit uniknout oprátce – začal tvrdit, že nebyl sám. Odvolal své předešlé přiznání a označil onoho tuláka Kronhöfera za strůjce celého zločinu, ba dokonce za vraha, který ho měl ke zločinu navést a doprovázet. Dokonce tvrdil, že pistole nalezená u něj patřila Kronhöferovi.
Jenže tahle výmluva Sandtnerovi nevyšla. Vyšetřovatelé rychle zjistili, že na místě činu není po Kronhöferovi ani stopy a že Sandtner vůbec nedokáže popsat jeho vzhled – nepoznal ho ani z předložených fotografií. Bylo zřejmé, že si vše vymyslel.
Na dvoře plzeňského soudu tak brzy nato vyrostla šibenice. V časných ranních hodinách 1. července 1927, přesně v 6:06, přivedli strážní před popravčího trám čtyřiadvacetiletého Františka Sandtnera. Přítomno bylo čtyřicet svědků – soudců, četníků, lékařů – a také jeden muž v černém, který se pohyboval tiše a beze slova.
Leopold Wohlschlager, oficiální kat Československé republiky, navlékl Sandtnerovi oprátku kolem krku. Nezaznělo žádné doznání ani poslední slovo lítosti. Na nenápadný pokyn kat spustil propadlo a vrah pěti nevinných lidí zmizel v hlubině pod šibenicí. Provaz se napjal – a bylo dokonáno.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Sandtner
https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/nejvetsi-masova-vrazda-pred-90-lety-na-karlovarsku.A160408_124157_vary-zpravy_ba
https://www.dotyk.cz/magazin/vrah-franz-sandtner-30000409.html
https://ceskepodcasty.cz/podcast/insta-crime-podcast/franz-sandtner-jeden-z-nejhorsich-masakru-prvni-republiky-masova-vrazda-8-lidi-na-statku
https://chebsky.denik.cz/zpravy_region/bestialni-vrah-zmasakroval-statek-brezova.html
https://casjenprome.cz/rubrika/volny-cas/krimi-cteni/rotkopf-franz-sandtner-nejvetsi-masovy-vrah-prvi-republiky/
