Článek
Čistila záchody v uprchlickém táboře mezi desítkami cizinců. V jedné ruce hadr, ve druhé kbelík ledové vody. Ještě před rokem přitom tahle elegantní žena stála v televizním studiu a jejím jemným hlasem začínal večerní program pro miliony diváků. Jana Fořtová, hvězda obrazovky, se přes noc ocitla na místě, kde ji nikdo neznal a kde musela bojovat o přežití.
Narodila se roku 1946 ve východočeském Ústí nad Orlicí jako Jana Snížková. Svět si ji ale zapamatoval pod příjmením Fořtová – to přijala po svém druhém manželovi a nesla ho hrdě i ve chvílích, kdy jí osud přichystal kruté zkoušky.
Do Československé televize nastoupila v 70. letech a brzy se stala jednou z nejznámějších tváří tehdejšího vysílání. Diváci ji milovali. Před kamerou působila s nepřehlédnutelnou noblesou, měla kultivovaný projev a uklidňující úsměv. Každý večer uváděla pořady a s neomylnou dikcí oznamovala, co právě „Vysílá studio Jezerka“ – populární televizní magazín, který moderovala. Na ulici ji lidé zastavovali pro autogram a kolegové obdivovali její profesionalitu.
Její soukromý život ale zdaleka nebyl pohádkou. Jako velmi mladá se provdala za začínajícího herce Jiřího Krampola. Narodil se jim syn Tomáš. Manželství dvou ambiciózních lidí však dlouho nevydrželo – rozešli se, když byl synovi pouhé čtyři roky. Malý Tomáš zůstal s matkou a do rodného listu později dostal příjmení po jejím dalším manželovi.
Podruhé se totiž Jana vdala v roce 1973 za hudebníka Jaromíra Fořta. Brzy přišla na svět dcera Zuzana a zdálo se, že Jana konečně najde rodinné štěstí. Jenže náročná práce hlasatelky a život pod drobnohledem veřejnosti si vybíraly daň. Druhé manželství začalo skřípat a Jana se nakonec ocitla sama, s dosud ne zcela dospělou dcerou a synem, který jí mezitím odrůstal.
Profesionálně však Fořtová dál zářila. Vrcholem kariéry pro ni byl rok 1986, kdy obdržela prestižní televizní cenu Zlatý krokodýl za moderování svého pořadu. Tehdy nikdo netušil, že o pouhý rok později přijde pád. 1987. Jana stojí uprostřed prázdné redakce, v ruce svírá sluchátko telefonu a nevěří vlastním uším.
„Ty to nevíš? Ty už tady neděláš…,“ zazní hlas sekretářky na druhém konci. Tak prosté sdělení po tolika letech práce. Úspěšná a oblíbená hlasatelka se právě dozvěděla, že pro ni v televizi už není místo. Bez varování, bez vysvětlení. Šok a pak ticho.
Fořtová se marně snaží zjistit důvod. Chodí po chodbách známého studia, které se ze dne na den stalo cizím. Nikdo s ní nepromluví. Kolegové, se kterými ještě včera vtipkovala u kávy, klopí zrak a vyhýbají se jejímu pohledu. Jako by byla neviditelná, nebo hůř – nežádoucí. Ještě nedávno byla ozdobou televizní obrazovky, teď jako by pro ni ve světě médií přestal existovat jakýkoli prostor. Jana nechápe, co se mohlo stát.
Má čisté svědomí. Vždy byla loajální a pracovitá. Jediné, co ji napadá, je její vlastní neochota účastnit se všelijakých večírků a politických schůzek, na které jiní chodili budovat konexe. Jenže to jsou jen dohady. Oficiálně jí nikdo nic nevytkl. Z jednoho dne na druhý prostě přestala být pro televizi – a možná pro celý komunistický režim – vhodná.
Náhlý vyhazov rozmetal Janin život na kusy. Přišla o práci, která pro ni nebyla jen zaměstnáním, ale posláním a radostí. Ocitla se bez příjmu i bez společenského uznání. A nejen to – její společenský pád dopadl i na její blízké. Tehdy čtyřicátnice Jana nesla odpovědnost nejen za sebe, ale i za děti. Syn Tomáš, talentovaný tenista, se tou dobou chystal reprezentovat republiku na prestižních turnajích v zahraničí.
Jenže komunističtí funkcionáři mu to náhle zatrhli. Doplatil na okolnosti, za které nemohl: jeden slavný československý tenista (Ivan Lendl) utekl na Západ a režim v obavách před dalším „zrádcem“ raději nepouštěl mladé sportovce ven. Tomáš přišel o životní šanci, aniž by chápal proč. A křivda, která potkala jeho matku, i jemu bolestně otevřela oči.
Bylo stále zřetelnější, že Fořtová se stala obětí mocenských her. Z populární hlasatelky se stala persona non grata – osoba, s níž si není radno nic začínat. Jana to cítila na každém kroku. Ještě nedávno byla oblíbenou kolegyní, najednou kolem ní zůstal prázdný prostor. Místo potlesku slyšela jen ozvěnu vlastních kroků v opuštěných studiových chodbách. Doma pak ticho a úzkost. Co bude dál? Režim dal jasně najevo, že o ni nestojí. A když vás v totalitě označí za nepohodlné, jako by vám vymazali budoucnost.
Rozhodnutí uzrálo pozvolna, ale neodvratně. Jana pochopila, že v rodné zemi ji nic dobrého nečeká. Syn kvůli ní přišel o sportovní budoucnost, její vlastní kariéra byla zničená, a dokonce i manželství s Jaromírem Fořtem už bylo jen prázdnou formální skořápkou – dávno spolu nežili. Představa odchodu za hranice byla děsivá, ale perspektiva doma byla ještě horší.
Emigrace. Slovo, které do té doby vyslovovala jen šeptem, najednou získalo jasné obrysy. Tomáš, rozhořčený nespravedlností, byl pro útěk rozhodnutý okamžitě – chtěl pryč, za oceán, kde by ho nikdo nesvazoval. A matka? Ta dlouho váhala. Má všechno opustit? Svou vlast, přátele, minulost? Nechat tu rodiče, zázemí, a vydat se do neznáma jen s vírou, že tam někde daleko může znovu začít? Jana se bála. Strašně bála.
V listopadu 1988, necelý rok před pádem komunismu, se Jana Fořtová vydala se svou rodinou na nevratnou cestu. Společně se synem Tomášem, jeho mladou těhotnou manželkou a třináctiletou dcerou Zuzanou překročila hranice a zamířila směrem k Rakousku, svobodnému světu. Netušila, že doma se už schyluje k velkým změnám – že za pár měsíců padne železná opona. Tehdy nešlo čekat na zázraky. Jejich rozhodnutí bylo učiněno a cesta do neznáma začala.
První zastávkou byl uprchlický tábor Traiskirchen nedaleko Vídně. Místo, které se pro mnoho Východoevropanů stalo přestupní stanicí z nesvobody ke svobodě, ale také místem nejistoty a ponížení. Janu s rodinou čekala studená sprcha reality: místo domova obrovská noclehárna, kde v jediné místnosti stálo 160 železných paland natěsnaných vedle sebe.
Muži, ženy, děti – všichni pohromadě pod dohledem ozbrojených stráží. Žádné soukromí, žádná důstojnost. Jen čekání. Dny a týdny čekání za zavřenými dveřmi, než úředníci rozhodnou, zda si zaslouží azyl. „Byli jsme tam první dva týdny zavření pod zámkem, nikam jsme nesměli,“ vzpomínala později.
Aby v táboře vůbec vyžili, neváhala vzít i tu nejnuznější práci. Když jeden polský uprchlík sháněl lidi, kteří by za pár šilinků týdně drhli záchody a podlahy, Jana kývla. Neměla na vybranou. Spolu s dcerou a snachou začaly uklízet toalety – někdejší televizní moderátorka klečela na dlaždicích s kartáčem v ruce a drhla špínu, aby si vydělala pár drobných na základní potřeby.
V bizarním mikrosvětě uprchlického tábora si Jana musela zvykat na věci, o kterých se jí dřív ani nesnilo. Třeba na nečekaná „přátelství“. Když tam potkala muže, který se vydával za šéfa rumunské mafie, a ten potřeboval pomoci s úplnou maličkostí – ostříhat vnuka – neváhala. Vzala nůžky, ostříhala dětskou hlavičku a tímto zvláštním úkonem získala nečekaného spojence.
„Držel pak nad naší rodinou ochrannou ruku,“ vzpomínala s trpkým úsměvem. Byla to zvláštní doba, kdy člověk bral zavděk jakoukoli pomocí, byť od pochybné existence.
Po nekonečných pohovorech, prověřování a měsících napětí přišla konečně dobrá zpráva: Rakousko Janě i její rodině udělilo azyl. Měli zelenou k cestě za svým snem. Jana věděla, že v Evropě zůstat nechce – lákala ji daleká Austrálie. Austrálie byla daleko, exotická a slibovala nový začátek s čistým štítem.
Ještě než se však vydali k protinožcům, dostihla Fořtovou dlouhá ruka komunistické moci. V nepřítomnosti ji v Československu odsoudili za nezákonné opuštění republiky a – absurdně – za únos nezletilé dcery.
Konečně nadešel den, kdy letadlo s Janou Fořtovou a jejími blízkými přistálo v Austrálii. Nový kontinent je přivítal vůní eukalyptu a příslibem svobody – ale také tvrdou realitou začátků. Ocitli se v Sydney, rušném velkoměstě, kde je nikdo nečekal s otevřenou náručí.
Jana uměla sotva pár slov anglicky a v kapse neměla nic než odvahu a odhodlání. Musela okamžitě shánět práci, jakoukoli, aby zaplatila nájem a jídlo. Pomohl jí dávný příbuzný – prastrýc žijící v Austrálii. Díky němu získala své první zaměstnání na novém kontinentě: práci v herně v proslulé čtvrti Kings Cross.
Kings Cross v osmdesátých letech? To nebylo zrovna místo pro dámu z televizní obrazovky. Čtvrť měla pověst hnízda neřesti: noční kluby s červenými lucernami, bary otevřené do úsvitu, ulice plné neonů a pochybné existence potulující se kolem. A uprostřed toho všeho seděla Jana v malé prosklené kukani tamního kasina.
Její úkol? Měnit bankovky za žetony hazardním hráčům. Nezlomila se. Věřila, že jednou bude líp. A opravdu bylo. Po půl roce drsného života nastal zlom k lepšímu. Na jedné z akcí krajanského spolku Sokol v Sydney se Jana seznámila s charizmatickým Australanem českého původu jménem Michael Haber.
Z přátelství se zrodila láska a Jana se potřetí vdala – tentokrát v daleké zemi pod jižním křížem. S Michaelem po boku konečně zakotvila v poklidném rodinném přístavu. Austrálie se jí stávala druhým domovem také díky němu: ukázal jí, že i na konci světa může najít štěstí. Jana poprvé po mnoha letech cítila, že někam patří.
Nebyla to ale žena, která by zůstala jen v domácím kruhu. Krev novinářky a hlasatelky v ní pořád pulsovala. Brzy se zapojila do místní česko-slovenské komunity. Na popud jednoho krajana začala vydávat krajanský časopis – dvoutýdeník plný zpráv pro Čechy a Slováky v Austrálii. Devět let pečlivě sestavovala každé číslo, psala články, sháněla novinky z domova i ze světa.
Byla zvyklá tvrdě pracovat a tohle byla její nová mise: udržet krajany v kontaktu s jejich kořeny. Z časopisu se stal její milovaný projekt a Jana znovu zažívala pocit, že její práce má smysl.
Mezitím vychovala dceru Zuzanu, která mezitím dospěla a našla si v Austrálii svou vlastní cestu. Syn Tomáš se našel v tenise, i když ne jako hráč – stal se trenérem a brzy uznávaným. Obě Janiny děti zůstaly natrvalo v zemi, která jim poskytla svobodu, a časem si Austrálii zamilovaly stejně jako ona.
Jana však stále nosila v sobě hluboko uloženou vášeň pro mikrofon a publikum. Přišlo to náhodou. Jednoho dne se ocitla na svatbě kamarádky své dcery jako host. Obřad pod širým nebem, krásná scéna… a pak přišel obrovský trapas. Oddávající úřednice byla nepřipravená, nervózní, mluvila monotónně a kazila slavnostní chvíli.
Jana stála mezi svatebčany a nevěřila svým očím. Cítila rozpaky za nevěstu s ženichem a v duchu si říkala: Takhle tedy ne! Po obřadu plném přeřeků a nezvládnuté ceremonie se svěřila známým, jak otřesný zážitek to byl. A v tu chvíli někdo z přátel nadhodil: „Jano, ty bys to uměla stokrát líp. Proč si neuděláš licenci oddávající?“ Jana se nejdřív zasmála – v jejím věku? Ale ta myšlenka se jí zakousla do hlavy.
Stačilo pár týdnů a Jana Fořtová opět seděla v lavici, tentokrát na speciálním kurzu pro oddávající úředníky. Nebylo to nic jednoduchého – australská pravidla vyžadovala důkladnou přípravu a zkoušky. Uspěla. Získala licenci a otevřela si dveře k nové, nečekaně naplňující profesi.
Dnes žije Jana Fořtová v Austrálii poklidný život. Už překročila osmý křížek věku, ale energie a elegance z ní pořád vyzařují. Do rodné země už se nevrátí – její domov je jinde. Občas se jí prý zasteskne po českých maličkostech, hlavně po chutích dětství. Třeba takové olomoucké tvarůžky, ty v Austrálii nenajde. Jednou jedinkrát zhřešila a propašovala je v plechovce od tenisových míčků přes celní kontrolu. Dodnes se tomu zasměje, ale znovu by to už neriskovala.
Zdroje:
https://www.dotyk.cz/magazin/jana-fortova-jiri-krampol/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/216562210800022/
https://cesky.radio.cz/jana-fortova-tvaruzky-jsem-pasovala-v-plechovce-od-tenisaku-8694535
https://cesky.radio.cz/zivot-zacina-po-padesatce-8067666
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/125859/13-komnata-byvale-televizni-hlasatelky-fortove-80-myla-zachody.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-4/14744-krampolova-ex-patrila-k-nejpopularnejsim-pak-ale-dostala-ze-dne-na-den-distanc-a-zatimco-misto-moderovani-myla-hajzliky-doma-ji-navic-odsoudili-za-unos-nezletile-tajnosti-slavnych.htm
https://www.tvguru.cz/zapomenuta-televizni-hlasatelka-jana-fortova-porodila-dite-jirimu-krampolovi-a-komuniste-ji-udelali-ze-zivota-peklo/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/425829/hlasatelka-jana-fortova-myla-uprchlikum-zachody-a-s-rumunskou-mafii-se-pratelila.html
https://www.dotyk.cz/magazin/jana-fortova-dnes/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/kdo-byla-prvni-zena-jiriho-krampola-znama-hlasatelka-emigrovala-bez-manzelova-vedomi.A250724_134653_temata_zust
