Článek
Zatímco v přímořských oblastech středomořské Antiky se běžně objevovaly mořské houby na tyčce, namáčené ve vodě či octu, střední Evropa čelila chladnějšímu klimatu a neměla takové možnosti. Podíváme se tedy primárně na to, co se vyskytovalo v českých zemích od raného středověku po novověk – a občas si pomůžeme i příklady od sousedů.
Venku to stejně nikdo neřeší
V nejstarších dobách, kdy byly toalety spíše improvizované dřevěné budky nad jámou (pokud vůbec), se k „očistě“ používalo to, co bylo po ruce. Velmi oblíbený byl např. měkčí mech: snadno se natrhá, trochu pruží, ale hlavně dobře saje. Kromě mechu byla k dispozici sláma – ta se od středověku běžně používala i na podestýlku dobytka, takže přístup k ní měli i méně majetní lidé.
Mech byl oblíbenou metodou
Jistě si můžeme představit, že šlo o způsob značně „drsný“. Stejně jako někdo použil seno či nastrouhanou dřevěnou třísť (např. jemné hobliny), jiný sáhl po listí. Občas jsou zmiňovány i kusy trávy svázané do chomáčů. Zkrátka cokoliv měkčího a jednorázového, co bylo kolem.
Středověký minimalismus
Pro někoho možná šok, ale ze starověkého Řecka i Říma známe používání tzv. pessoi – střepů z keramiky. Něco obdobného se zřejmě nevylučuje ani v českém prostředí, třebaže přímé archeologické důkazy jsou spíše skromnější. Zmínky se však objevují například ve středověkých popisech odpadních jam, kde nalezené fragmenty keramiky mohly být využity i tímto způsobem – ovšem šlo spíše o improvizaci pro nouzové případy, rozhodně ne masové „standardní“ řešení.
O něco častěji se užívala dřívka – malé, zaoblené a dohladka obroušené kousky dřeva (někdy nazývané latinsky spatalia nebo též „stírací dřívka“). V Číně existoval pro tento účel dokonaleji opracovaný bambus či tenké dřevěné destičky, ve střední Evropě klidně obyčejná větévka. Byla to „škrabka“, která se dalším použitím mohla opláchnout nebo prostě zahodit.
Hadry - překvapivě vzácný luxus
V době, kdy byla látka obecně cenná (výroba byla zdlouhavá, vše se tkalo ručně), rozhodně nikdo neplýtval kusem pěkného sukna. Pokud už se uplatnily hadry, muselo jít o silně obnošené a roztrhané kousky, které nešly nijak záplatovat či přešít. Případně se používaly části starých oděvů, které už byly nenositelné.
V domácnostech se takové textilní „útržky“ objevovaly – bohatší vrstvy si možná dopřály něco měkčího (len, konopí nebo dokonce jemnou bavlnu, pokud byla dostupná), ale většina lidí spíše jen nárazově, když se objevil „cár hadru navíc“. Proto to nikdy nebyl úplně hlavní a rozšířený způsob, spíše příležitostný „bonus“ než vyloženě každodenní standard.
jemná dřívka používaná v Asii
Předchůdce bidetu?
Ve střední Evropě nebylo plošné používání vody tak běžné jako třeba ve Středomoří nebo dnešní Asii, nicméně i u nás existovaly situace, kdy bylo možné se po vykonání potřeby jednoduše omýt. Pokud měl někdo k dispozici džber s vodou či byl venku u potoka a nehrozily společenské ohledy, mohl se opláchnout přímo.
Na dvorech větších šlechtických sídel či klášterů se v pozdním středověku a raném novověku pomalu objevovaly složitější latríny (tzv. prevéty) s náběhem nějaké formy splachování vodou, i když to bylo velmi primitivní. Samozřejmě to nebylo, řečeno dnešním jazykem, pro „široké masy“, ale jen pro bohaté.
Starý papír a noviny
Jakmile se papír začal vyrábět ve větším množství a snižovala se jeho cena, stal se přirozenou pomůckou pro utření – zvlášť u městského obyvatelstva. V některých pramenech ze 17. a 18. století se uvádí, že kdo sehnal starý nepoužitý papír, použil ho raději jako toaletní. Ve větších městech se stávaly oblíbeným materiálem k utření – v pozdější době – noviny a letáky.
Na venkově ovšem všudypřítomný mech, tráva či sláma kralovaly i nadále.
Průmyslová revoluce a papírny
Devatenácté století přineslo do střední Evropy rozvoj papíren a konečně i speciální toaletní papír – byť zpočátku šustil, drhl a dal se s dnešním komfortem sotva srovnat. V Čechách zafungovaly rostoucí papírenské podniky (např. na severu Čech) a s nástupem 20. století se začal šířit balený toaletní papír, typicky v podobě „archů“ v krabičkách, později v rolích.
vzpomínka na socialismus
Všichni pamětníci socialismu dobře vědí, jak to kdysi chodilo: dlouhé fronty na „jezdící“ šedý papír s dírkou uprostřed, balený po několika rolích. Přes všechny nedokonalosti to ale byl pro většinu lidí velký posun v pohodlí – pořád lepší než kusy novin či nedostupné hadry.
Toaletní krize koncem 80. let
Nedostatek toaletního papíru v komunistickém Československu vznikal především kvůli centrálně plánovanému hospodářství, kdy soudruzi často špatně odhadovali reálnou poptávku. V 60. letech přinesl jistou úlevu nový závod v Harmanci (na Slovensku), který začal produkovat „ruličkový“ papír s logem labutě, ale kapacita časem přestala stačit rostoucí spotřebě.
V 80. letech navíc továrna vyhořela, čímž se nedostatek ještě prohloubil. Lidé pak stáli fronty, kupovali cokoli, co aspoň vzdáleně připomínalo savý papír, a často museli sáhnout po improvizacích, jako byly nastříhané noviny či méně vhodné lesklé role. Komunističtí plánovači se pokoušeli výpadky nahradit dovozem z Rakouska nebo z Číny, ale celková situace zůstávala napjatá a pro mnoho obyvatel se „krize s toaleťákem“ stala symbolem nefunkčního systému.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Toaletní_papír
https://plus.rozhlas.cz/rok-1988-dosel-papir-jak-predsednictvo-uv-ksc-resilo-nedostatek-toaletniho-7582730
https://cs.wikipedia.org/wiki/Požár_papírny_v_Harmanci
https://en.wikipedia.org/wiki/Anal_hygiene
