Článek
Občanská válka v Sierra Leone začala v roce 1991 a velmi rychle se stala jedním z nejbrutálnějších konfliktů moderní Afriky. Povstalecká skupina Revolutionary United Front (RUF) tehdy vtrhla do východních regionů země s cílem svrhnout vládu. Útoky RUF provázelo nebývalé násilí proti civilistům - od masakrů přes usekávání končetin až po hromadná znásilnění.
Išmael Beah žil s rodiči a bratry v jižní provincii. Když mu bylo dvanáct, výstřely a sloup kouře v dáli oznámily, že válka dorazila i k nim. „Narazili jsme na muže, který nesl v náručí své mrtvé dítě. Viděl jsem tehdy dospělého plakat poprvé v životě,“ vzpomínal Beah na den, kdy ozbrojenci RUF přepadli jeho domovskou vesnici.
Na místě zavládl chaos a rodiny prchaly do lesů. Išmael se v nastalém zmatku ocitl sám, oddělený od rodičů. Těch několik kamarádů, kteří zůstali po jeho boku, se stalo jeho jedinou jistotou. Společně bloudili krajinou, den za dnem prchali před postupujícími rebely a zoufale se snažili někde se ukrýt. Válka z nich během několika týdnů udělala bezdomovce.
V roce 1993 se Išmael doslechl, že jeho rodina možná přežila a ukrývá se v nedaleké vesnici. S nadějí se tam vydal, místo rodičů ho ale přivítala jen spáleniště a zuřicí bitva. Všude šlehaly plameny a stoupal dým - i tato osada právě padla do rukou vzbouřenců. Beah později zjistil, že mezi oběťmi byli i jeho rodiče a bratři.
„Když jsem pochopil, že už se s rodinou nesetkám, ztratil jsem vůli dál utíkat,“ popsal ve svých pamětech. Vyčerpaný a otupělý zármutkem zamířil do nejbližší větší vesnice kontrolované vládní armádou, kde hledal ochranu. Netušil, že tím nastupuje na cestu, která ho připraví o zbytek dětství.
Z dítěte vojákem
V armádním táboře našly desítky vystrašených dětí zdánlivé útočiště. Vojáci vládních sil jim dali najíst, poskytli oblečení a místo k přespání. I třináctiletý Išmael si tam připadal v bezpečí - alespoň zpočátku.
Brzy ale přišel rozkaz: kdo chce zůstat v táboře, musí vzít do ruky zbraň. „Jednoho dne jednoduše řekli, že pokud jsme tady, budeme bojovat, nebo můžeme odejít… Někteří to zkusili a na místě je zastřelili,“ líčil Beah později. Útěk už nebyl možností. Chlapci dostali do rukou kalašnikovy a ostrou munici. Před očima třináctiletých rekrutů jednotky popravily nováčky, kteří zaváhali. Zbytek dětí pochopil, že odpor znamená smrt.
Tak začala Išmaelova kariéra dětského vojáka vládní armády. Podobné scény se v té době odehrávaly po celé zemi i v jednotkách rebelů. Odhaduje se, že v průběhu války bylo v Sierra Leone naverbováno či uneseno přes deset tisíc dětí a proměněno ve vojáky. Bojovaly na obou stranách konfliktu - přibližně polovina všech členů povstaleckých oddílů RUF byli chlapci mezi osmým a čtrnáctým rokem.
Přidávali se k nim i mladiství v řadách provládních milic. Některé děti se k ozbrojencům přidaly samy ze zoufalství nebo touhy po pomstě, jiné - zejména na územích ovládaných RUF - byly násilím odvlékány od rodin. V obou případech je čekal podobný osud: systematická přeměna dítěte v zabijáka.
Jakmile Išmael a ostatní rekruti složili přísahu věrnosti jednotce, začal drsný výcvik. Tělesná kondice ovšem nebyla to hlavní - důležitější bylo potlačit u dětí zábrany a otupit jejich svědomí. Velitelé dobře věděli, že křehký třináctiletý chlapec bude mít zpočátku problém stisknout spoušť proti živému člověku.
A tak jim pomohli, jak sami říkali, „zbavit se slabosti“. Každý nováček dostal přezdívku a vlastní zbraň, aby nabyl dojmu nové identity. Pak přišly drogy a alkohol. „Nejprve dostaneš svou vlastní zbraň a plný zásobník nábojů, potom ti dají drogy,“ popsal Beah, co následovalo po jeho „náboru“. Starší vojáci podávali dětským bojovníkům koktejly stimulantů - od silné marihuany přes kokain smíchaný se střelným prachem až po tajemné malé modré pilulky.
Často jim drogy aplikovali přímo do krvavých ran na spáncích, které pak přelepili páskou. Výsledek se dostavil rychle: desetileté či patnáctileté děti byly během pár hodin pod vlivem, plné agresivity a bez pudu sebezáchovy.
Sám Išmael se brzy ocitl v omamném oparu, který potlačil strach i truchlení nad rodinou. Jeho jednotka vyrážela na dlouhé zátahy do terénu a hledala nepřítele. V boji se z vystrašeného chlapce stávala strojově fungující součást armády. „Vidět před sebou, jak někoho zastřelí, nebo sám někoho zastřelit, se pro mě stalo stejně obyčejné jako napít se sklenice vody,“ vzpomínal později na válečné roky.
Zabíjení se stalo rutinou. On i ostatní dětští vojáci byli téměř neustále pod vlivem amfetaminů a kokainu. S puškami většími, než byli sami, vcházeli do vypálených vesnic, pálili po siluetách v křoví a někdy se teprve později dozvěděli, že oběťmi byli i civilisté. V některých případech nutili povstalci dětem nejkrutější „zkoušku loajality“: nutili je zastřelit vlastního rodiče nebo sourozence, pokud je zajali spolu. Kdo odmítl, stal se obětí namísto nich.
Podobné hrůzné zločiny páchaly děti na obou stranách konfliktu. Humanitární organizace popsaly případy, kdy dětské hlídky pod vlivem drog usekávaly ruce jiným dětem nebo zabíjely vesničany mačetami. Velitelé je cynicky nasazovali do první linie nejtěžších bojů.
Dětské oddíly budily svým nepředvídatelným, šíleným jednáním hrůzu dokonce i u zkušených dospělých vojáků. V řadách povstalců RUF si takové jednotky vysloužily označení Small Boys Unit - „oddíl malých chlapců“. Ať už šlo o chlapce unesené rebely, nebo naverbované proarmádní domobrance, jejich dětství se smrsklo na boj, drogy a strach.
V rukou UNICEF
V březnu 1996 se situace Išmaela Beaha nečekaně změnila. Po třech letech strávených ve válce ho jeho velitel spolu s několika dalšími nezletilými bojovníky vydal pracovníkům UNICEF. V zemi tehdy pod patronátem OSN probíhal program odzbrojování dětských vojáků - v rámci křehkého příměří byli velitelé nuceni předat část dětských rekrutů do péče humanitárních organizací.
Beah, kterému bylo teprve patnáct, se tak z čista jasna ocitl mimo frontu. UNICEF ho převezl do rehabilitačního centra v hlavním městě Freetown, kde se sešly stovky podobných dětí vytržených z bojů. Po dlouhé době mohl zase nosit civilní oblečení a spát bez střelby v pozadí. Skutečná zkouška ale teprve začínala: návrat do normálního života byl pro děti poznamenané třemi roky „profese“ vojáka velmi složitý.
V rehabilitačním středisku pracovali psychologové, zdravotníci a sociální pracovníci, kteří se dětem snažili pomoci zbavit se závislosti na drogách a znovu získat ztracené návyky běžného života. U mnoha chlapců a dívek se záhy projevily těžké traumatické následky: děsivé noční můry, výbuchy vzteku, apatie i neschopnost navázat elementární sociální kontakt mimo armádní hierarchii.
Išmael nebyl výjimkou. V prvních dnech se třásl absencí, trpěl migrénami a každý hlasitý zvuk v něm probouzel reflex sáhnout po zbrani. Děti, ještě nedávno nepřátelé bojující na opačných stranách, na sebe v uzavřeném areálu zpočátku útočily. Trvalo týdny, než postupně pochopily, že zde už nemusejí zabíjet, aby samy přežily.
„Není to vina těch dětí. Dítě je prostě dítě,“ říkávala sociální pracovnice Musu Burahová, která v Kenemě vedla komunitní středisko pro bývalé dětské vojáky. „Vinu nesou ti, kdo je svedli na takovou cestu - to jsou opravdová monstra.“
Občanská válka přitom ještě neskončila a boje v Sierra Leone pokračovaly až do roku 2002. Z rehabilitovaných chlapců v centrech UNICEF se mezitím stávali uprchlíci bez rodin, kteří neměli kam jít. Mnohé vesnické komunity se nechtěly ke „svým“ navrátilcům znát - bály se jich nebo jim nedokázaly odpustit, co ve válce spáchali.
V zemi navíc propukl další převrat a do Freetownu opět vtrhli rebelové. V té situaci dostal Išmael Beah jedinečnou příležitost: odjet do Spojených států. Ještě jako teenagera ho v roce 1996 vybrali, aby promluvil na mezinárodní konferenci o dětských vojácích v New Yorku. Právě tam se setkal s dobrovolnicí z humanitární organizace, která se později stala jeho opatrovnicí.
Když o dva roky později násilí v Sierra Leone opět eskalovalo a UNESCO nabízelo ohroženým dětem možnost přesunu do bezpečí, Išmael souhlasil s evakuací. V sedmnácti letech tak opustil rodnou zemi - s pasem vystaveným na jméno, které mu kdysi dali rodiče, a s minimem osobních věcí.
Hlas bývalého dětského vojáka
Beah začal znovu od nuly, nejprve na střední škole v New Yorku a později na univerzitě. Postupně v sobě objevil literární talent a rozhodl se podělit se světem o svůj příběh. V roce 2007 vydal memoáry s názvem A Long Way Gone (Došel jsem daleko - česky vyšla 2008), v nichž popsal svou proměnu z nevinného chlapce v dětského vojáka a postupné zotavování z prožitého násilí.
Kniha se záhy stala světovým bestsellerem a zásadním způsobem upoutala pozornost k tematice dětských vojáků. „Když se tahle kniha rozšířila, lidé najednou pochopili, že Sierra Leone je skutečná země a že tam žijí lidé jako všude jinde,“ řekl Beah v jednom rozhovoru. Do té doby se o hrůzách války v Sierra Leone mluvilo hlavně v číslech a obecných frázích. Beahovo osobní svědectví dalo tragédii konkrétní tvář - a tisícům bývalých dětských vojáků naději, že svět neuslyší jen o nich, ale i je.
V říjnu 2007 promluvil před Valným shromážděním OSN a nešetřil ostrými slovy vůči světovým vůdcům: vyčetl jim, že v prevenci dětského vojenství dělají pořád málo. Apeloval na silnější ochranu dětí v konfliktech a volal po tom, aby nebyli násilní verbíři beztrestně omilostňováni mírovými smlouvami. Jeho otevřenost mu vynesla respekt v humanitárních kruzích a stal se vyhledávaným expertem na tuto problematiku.
V roce 2015 se Išmael Beah vrátil do Afriky už jako americký občan a významná tvář mezinárodní organizace UNICEF. Už předtím se stal oficiálním velvyslancem dobré vůle UNICEF se zaměřením na děti postižené válkami. V této roli cestuje po světě - navštěvuje země, kde dosud bojují děti, a pomáhá tamním programům pro jejich záchranu a reintegraci.
Po boku bývalého generála Roméa Dallaira (který se v Rwandě 1994 marně snažil zabránit masakrům) podporuje iniciativy, jež si kladou za cíl naprosté vymýcení dětských vojáků. V roce 2019 přijel Beah po dlouhých letech také zpátky do rodné Sierra Leone, aby tu jako diplomat UNICEF připomněl výročí Úmluvy o právech dítěte.
Ve škole na okraji Freetownu tehdy seděl mezi místními teenagery a s pokorou jim naslouchal. Všiml si, že je sužují jiné problémy než kdysi jeho generaci - řeší spíš dětské sňatky, chudobu a nedostupnost vzdělání. V tomto ohledu je dnešní Sierra Leone úplně jiná země než za jeho mládí. Pokaždé když ale prochází kolem památníku obětí války, uvědomí si, kolik dětí z „jeho“ ukradené generace se dospělosti nedožilo.
Išmael Beah dnes žije v New Yorku. Je mu teprve něco přes čtyřicet let, ale prožil už několik životů. V jednom z nich byl dítě, které běhalo po džungli s AK-47 a pod vlivem drog střílelo po nepřátelích, které nikdy předtím nevidělo. Ve druhém je uznávaným spisovatelem, otcem rodiny a vyslancem dobré vůle. Na pohled vede běžný život - bydlí na klidném předměstí a ráno vodí své děti do školy.
Noční můry má však dodnes. Někdy ho v nich pronásledují výjevy z války, jindy se vrací obrazy tváří těch, které viděl padnout. Sám říká, že to jsou „stíny“, které v něm zůstaly. Naučil se s nimi žít tak, aby neovládly jeho přítomnost. Každé ráno vstává s vědomím, že má před sebou nový den. A svůj příběh opakuje znovu a znovu - v naději, že žádné další dítě už nebude muset prožít totéž co on.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Ishmael_Beah
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2000/04/08/children-forced-to-kill/f9403901-0b0f-480f-bad7-16bc78835c81/
https://www.pbs.org/newshour/show/former-child-soldier-recalls-experiences-in-sierra-leone
https://www.unhcr.org/news/q-former-child-soldier-speaks-out-those-without-voice
https://www.unicef.org.uk/press-releases/ishmael-beah-visits-sierra-leone-on-30th-anniversary-of-the-convention-on-the-rights-of-the-child/
https://www.unicef.org/stories/long-journey-story-of-ishmael-beah
https://www.unicef.org/goodwill-ambassadors/ishmael-beah
https://www.sierraleonetrc.org/downloads/Volume3bChapter4.pdf
https://www.hrw.org/legacy/reports98/sierra/old/Sier988-01.htm
