Článek
Podzim roku 1509. Michelangelo Buonarroti leží na úzkém lešení pod stropem římské Sixtinské kaple a zoufale vypisuje dopis příteli. „Mám už z té tortury hrb a břicho natlačené pod bradu, štětec nade mnou kape barvu a moje tvář slouží jako podlaha pro kapky… Moje malba je mrtvá. Nejsem na správném místě – nejsem malíř,“ líčí v něm vlastní utrpení.
Je mu 34 let, proslul jako vynikající sochař, ale teď tráví dlouhé měsíce vleže pod klenbou a prstem roztírá barevné pigmenty do mokré omítky. Pracuje zavřený uvnitř kaple téměř sám, vysoko nad zemí, s hlavou neustále zakloněnou. Zezdola nikdo nevidí, co na stropě vzniká. Michelangelo však v dopise neskrývá obavy, že výsledek nebude stát za tu dřinu.
Za normálních okolností by něco takového dělal někdo jiný – vyškolený freskař. Michelangelo ovšem k práci nikoho jiného nepustil. Uprostřed rozdělané fresky propustil všechny pomocníky, protože s jejich prací nebyl spokojen. Široko daleko není člověk, který by mu poradil, jak pokračovat.
V dopise příteli Giovannu da Pistoia proto prosí, aby ho před světem hájil: „Zastaň se mě, braň mou čest,“ apeluje k závěru veršovaného listu. Michelangelo tuší, že ho okolí sleduje s pochybnostmi. Jeho trápení na lešení je veřejným tajemstvím – riskuje reputaci sochařského génia i přízeň samotného papeže.
Tragédie jednoho muže
Římské dobrodružství přitom pro Michelangela začalo velkolepě. V roce 1505 jej papež Julius II., známý mecenáš umění, povolal do Vatikánu a pověřil ho stavbou vlastní hrobky. Třicetiletý Michelangelo byl tehdy už evropsky proslulý sochař: ve Florencii dokončil monumentální sochu Davida a v Římě předtím vytesal Pietu pro baziliku sv. Petra.
Hrobka pro hlavu katolické církve měla být jeho životní zakázka. Michelangelo si vysnil obrovskou třípatrovou hrobku se 40 sochami a celý rok intenzivně pracoval na přípravách. Osobně dohlížel na těžbu kvalitního mramoru v lomech Carrary – nechal vytěžit a přivézt do Říma přes 90 vozů kamene. Jenže Julius II. záhy obrátil pozornost jinam.
Koncem roku 1505 Michelangelovi nepřátelé našeptali papeži, že není radno stavět si pompézní hrobku zaživa. Pověrčivý Julius proto projekt zastavil. Michelangelo zůstal na holičkách – do mramoru investoval i vlastní prostředky a najednou nebylo zřejmé, kdo to zaplatí. Ještě palčivější byla uražená hrdost. Když ho papež odmítal vyslechnout a nechal ho z Vatikánu vyhodit, Michelangelovi došla trpělivost. V únoru 1506 utekl z Říma bez rozloučení a vrátil se do Florencie.
Náhlý odjezd vyvolal skandál. Julius II. zuřil a žádal Florenťany, ať mu jeho umělce pošlou zpět, jinak prý zasáhne vojskem. Florentská vláda se ocitla pod tak silným tlakem, že Michelangelo začal uvažovat o útěku ještě dál, třeba až do Cařihradu na dvůr osmanského sultána, který ho lákal na jinou zakázku.
Papež ale nakonec vyhrál. Po několika měsících, v létě 1506, došlo ke smíření: Julius II. se Michelangelovi omluvil a mladý sochař se nakonec rozhodl vrátit do Věčného města. K zakázce vysněné hrobky se ale už nevrátil – papež mu mezitím vymyslel úplně jiný úkol.
Nejsem malíř
Julius II. se rozhodl nechat vymalovat strop Sixtinské kaple ve Vatikánu. A k překvapení všech tím úkolem pověřil právě Michelangela. Ten se sotva vrátil a těšil se zpět do mramorových dílen, když v květnu 1508 dostal od papeže nabídku, která se neodmítá. Jenže Michelangelo malíř nebyl.
„To není můj obor,“ bránil se tiše v dopise otci. Otevřeně to řekl i Juliovi: „Malování není moje umění,“ prohlásil před papežem, čímž značně zariskoval. Pro dvora znalé umělce kolem to skutečně bylo nečekané rozhodnutí: existovali povolanější malíři.
Například Raffael Santi si v téže době vysloužil přízeň Vatikánu freskami ve vedlejších komnatách. Proč tedy papež trval na Michelangelovi, který se vždy prohlašoval hlavně za sochaře?
Podle jedné dobové teorie šlo o lest. Vatikánský architekt Donato Bramante, Michelangelův rival, údajně tiše podpořil Michelangelovo jmenování v naději, že sochař ve zrádné freskařské technice selže a ztrapní se. Sám Michelangelo byl přesvědčen, že ho nepřátelé u papeže „dostali do pasti“.
Jakkoli to bylo, Julius II. na svém výběru trval. Ke svému smělému nápadu měl pádný důvod: Sixtinská kaple byla chloubou Vatikánu a po dvaceti letech od jejího dokončení se na klenbě objevily trhliny. Původní jednoduchá výzdoba tmavomodrým stropem s hvězdami vzala za své při statických opravách – a Julius chtěl nyní volnou plochu zaplnit novou malbou.
podoba kaple ještě se stropem s hvězdami
Vysnil si výjevy dvanácti apoštolů. Michelangelo však namítl, že taková výzdoba by byla „ubohý projekt“ nehodný papežského majestátu. Zanedlouho vyjednal volnější zadání a získal od Jeho Svatosti požehnání „udělat to po svém“.
Útrapy na lešení
Koncem léta 1508 se Michelangelo s těžkým srdcem pustil do díla. Nejdřív musel vymyslet, jak vůbec obří klenbu vymalovat. V kapli zbudoval speciální dřevěné lešení, které bylo zavěšené pod stropem tak, aby mu nepřekáželo při práci. Práce to byla nesmírně vyčerpávající a zpočátku i defenzivní. Michelangelo nikdy žádnou rozsáhlou fresku nedělal.
Najal si sice několik pomocníků znalých této techniky, jenže když mu s jejich pomocí v prvních měsících práce vznikla na oblouku stropu plíseň, byl zděšen. Zkaženou omítku nakonec osekali a začali znovu s lepší směsí. Sebevědomý sochař však došel k závěru, že co si neudělá sám, nebude dobré.
Všechny freskaře z Florencie poslal domů a rozhodl se malovat vlastní rukou. „Každý můj pohyb je slepý a nejistý,“ přiznával v jednom z dopisů, zatímco se učil zcela nový druh práce. Na několik následujících let se z něj stal samotář ve službách Vatikánu.
„V kapli jedl i spal,“ psal o něm životopisec Ascanio Condivi. Michelangelo celé dny vůbec neslézal z lešení. Veškeré figury – stovky metrů čtverečních postav od biblického Stvoření světa až po opilé Noemovy druhy – maloval téměř bez cizí pomoci.
Časně ráno vždy vystoupal po žebříku ke klenbě a na tmavé ploše stropu se začal rýsovat jeho velkolepý plán. Michelangelo se rozhodl, že papeži ukáže to, co umí nejlépe – dokonale ztvárněné lidské tělo v pohybu. Návrhy scén si kreslil v duchu sochařské představivosti. Obrysy biblických postav přenášel na strop podle vlastních předloh a částečně je tesal do mokré omítky rydlem, jako by vedl dláto po kameni.
Teprve pak je zaplňoval barvou. Jeho styl se během prací rychle vyvíjel. V prvních namalovaných scénách, které jsou dál od oltáře, použil malé postavy a umístil jich na plochu mnoho naráz. Později pochopil, že nejvíc vyniknou spíše jednoduché výjevy s figurami ve velkém měřítku.
Zatímco venku se střídala roční období, uvnitř kaple se den za dnem odvíjely starozákonní příběhy: stvoření Adama, vyhnání z Ráje či potopa světa. Michelangelo pracoval horečně – a přece pro něj malba zůstávala spíš řemeslnou dřinou než tvůrčí slastí.
Hádky s papežem
Papež Julius II. na malíře netrpělivě dohlížel. Už po dvou letech nebyl spokojen s tempem a chtěl vidět výsledek. V srpnu 1511 nechal sundat část lešení a pozval do kaple hosty. Michelangelo se bouřil: freska podle něj nebyla zdaleka hotová, ale než někoho přesvědčil, shlíželi už na polovinu vymalovaného stropu první diváci.
Julius II. nadšeně sloužil v kapli mši pod první polovinou dokončeného díla. Pod klenbou s nahými postavami proroků a biblických výjevů stanul poprvé i Michelangelův hlavní rival – malíř Raffael, který následně upravil styl svých vlastních fresek ve vatikánských komnatách.
Michelangelovo dílo mu učarovalo. Papežův architekt Bramante však údajně radil, aby druhou část stropu dostal k dokončení právě Raffael. Když se to Michelangelo doslechl, rozzlobeně prý vtrhl před papeže a v přítomnosti Bramanteho prohlásil, že takovou urážku nesnese. Julius II. se zalekl a od té chvíle nehledal za Michelangela náhradu.
Napjaté vztahy však pokračovaly. Papež by nejraději viděl kapli hotovou ze dne na den a malíře při každé příležitosti popoháněl. „Kdy to bude hotové?“ ptal se na každé audienci. „Až to dokončím,“ odsekl jednou Michelangelo. Julius zuřil, že nedostává poslušnou odpověď, a hrozil násilím.
Michelangelovi už jednou hněv Svatého otce málem zničil kariéru, a tentokrát to nechtěl pokoušet. Slezl potají z lešení, sebral se a utekl z Říma s úmyslem nechat vše nedokončené. Julius II. však věděl, že vztek nic nevyřeší: kaple zůstane nedodělaná a on ponížený.
Nakonec tedy spolkl hrdost a poslal za Michelangelem vyjednavače s omluvou – a zálohou 500 dukátů. Ten souhlasil, že se vrátí. Na začátku roku 1512 znovu vylezl k nedokončenému stropu. Pracoval dál mlčky, a Julius ho tentokrát nechal na pokoji.
Dne 31. října 1512 bylo hotovo. Do Sixtinské kaple se shromáždili zástupci církve a římské elity, aby poprvé spatřili celý vymalovaný strop. Michelangelovi samotnému prý ta práce „vzala všechnu energii“. Jeho současníci o něm začali mluvit jako o „Il Divino“ – Božském, protože dokázal stvořit dílo, jaké se dosud zdálo nad lidské síly.
Monumentální freskový cyklus o rozloze přes 500 m² přitom zpočátku vůbec nechtěl dělat. Navzdory všem pochybnostem i nepřízni osudu a mocných ale Michelangelo Buonarroti proměnil i tuto nechtěnou zakázku v nesmrtelné umělecké dílo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sistine_Chapel
https://www.museivaticani.va/content/museivaticani/en/collezioni/musei/cappella-sistina/storia-cappella-sistina.html
https://www.museivaticani.va/content/museivaticani/en/collezioni/musei/cappella-sistina/volta.html
https://www.britannica.com/biography/Michelangelo/The-ceiling-of-the-Sistine-Chapel
https://www.britannica.com/biography/Julius-II
https://www.metmuseum.org/art/collection/search/334655
https://smarthistory.org/michelangelo-ceiling-of-the-sistine-chapel/
https://sc.edu/uofsc/posts/2026/02/02-convo-michelangelo-sale.php
https://www.poetryfoundation.org/poems/57328/michaelangelo-to-giovanni-da-pistoia-when-the-author-was-painting-the-vault-of-the-sistine-chapel
https://www2.gwu.edu/~art/Temporary_SL/129%3A255/Readings/Condivi_Michelangelo.pdf
https://www.gutenberg.org/files/19332/19332-pdf.pdf
