Vzpomínáte na pojízdné dodávky Family Frost? Rostoucí síť supermarketů přinesla konec rozvozu nanuků

Žlutá mrazicí dodávka se objevila na konci ulice a rázem se stala středem pozornosti celého sídliště i vesnice. Dospělí možná protáčeli oči a zacpávali si uši před vtíravou melodií, ale my děti jsme tenhle „hit“ milovali. Následuje nostalgická jízda časem do doby, kdy v českých ulicích vládly žluté vozy plné zmrzliny a mražených dobrot, a kdy Family Frost nebyl jen pojízdný obchod, ale součást kolektivní paměti rodícího se kapitalistického ráje devadesátých let.

Po sametové revoluci 1989 zaplavily český trh nové zahraniční značky a produkty – a mezi nimi i německá firma Family Frost. Myšlenka pojízdného prodeje mražených potravin přitom původně vznikla ve Švédsku a do zemí střední a východní Evropy ji po pádu železné opony rozšířil západoněmecký podnikatel Udo Floto.

Česká pobočka Family Frost zahájila provoz na jaře 1993 a tehdy šlo o něco nevídaného. V době, kdy hypermarkety ještě neexistovaly a první supermarkety teprve začínaly, působil žlutý mrazicí vůz jako zjevení z jiného světa. Západní styl prodeje „až k domu“ přivál na český venkov i do měst svěží vítr konzumní modernity.

Start nebyl velkolepý – zpočátku jezdilo asi 50 dodávek– ale zájem zákazníků byl ohromný. Během pár let flotila narostla zhruba pětinásobně a ke konci devadesátých let pokrýval Family Frost svými trasami takřka celé území České republiky. Najednou jste si připadali, že i u vás před domem zastavil kousek „Západu“ – a navíc s mrazákem plným dobrot.

Každý, kdo tu dobu zažil, si vybaví ten ikonický žlutý tranzit s logem Family Frost. Ve skutečnosti šlo nejčastěji o upravené dodávky značky Mercedes, uvnitř vybavené mrazicími boxy. To hlavní ale bylo, co se ozývalo z reproduktorů: nezaměnitelná znělka, která dokázala spolehlivě přehlušit i odpolední klid.

Paradoxní je, že tahle chytlavá melodie měla původně podobu staré švédské ukolébavky – ovšem české děti rozhodně neuspávala, ba právě naopak. Jakmile se v dálce ozvalo prvních pár tónů téhle fanfáry, nastal malý poplach: „Family Frost jede!“

Děti vyskočily od rozdělaných úkolů nebo her, popadly nejbližšího dospělého a žadonily o drobné. Z balkonů paneláků bylo vidět maminky a babičky, jak netrpělivě vyhlížejí žluté auto – buď v obavě, co zase budou muset koupit, nebo aby taky stihly něco dobrého urvat. Znělka, kterou dospělí často označovali za otravnou „sirénu“, v nás dětech vyvolávala Pavlovův reflex: slyšíte tóny a okamžitě dostanete chuť na zmrzlinu. Byla to reklama sama o sobě – stačilo pár vteřin hudby a všichni v okolí věděli, co se děje.

Prodejní model Family Frost byl překvapivě jednoduchý a účinný. Žluté vozy jezdily podle přesného harmonogramu– obvykle jednou týdně (někde jednou za dva týdny) projížděly stálou trasu v určité oblasti. Zastavovaly na obvyklých místech, často na návsích, na sídlištních parkovištích nebo na rohu ulic, kde už na ně čekali nedočkaví zákazníci. Vyplatilo se být připraven – kdo zaváhal, mohl slyšet znělku už jen v dáli a přijít o svou šanci doplnit zásoby mrazáku.

Řidič prodejce zastal několik rolí najednou: řídil, svolával zákazníky onou melodií a pak přímo z auta prodával zboží. Zákazníci mohli vybírat podle katalogu (mnozí měli doma aktuální leták s nabídkou) nebo prostě koukali, co řidič z mrazicího boxu vyndává a nabízí.

Prodej probíhal přímo z dodávky – jakmile zákazník projevil zájem, řidič otevřel boční či zadní mrazicí box a vytáhl balení požadované dobroty. Platilo se samozřejmě hotově, pěkně na ulici před domem. Celá scéna tak trochu připomínala improvizovaný trh: kolem auta malý hlouček lidí, děti skáčou nedočkavostí, dospělí loví peněženky a řidič jako kouzelník tahá z mrazáku jednu krabici za druhou.

Tento systém nabízel jednu obrovskou výhodu: pohodlí. Pro spoustu rodin, zejména na venkově nebo v menších městech, byl Family Frost vítaným pomocníkem. Nemuseli nikam jezdit ani chodit – obchod přijel až k domu. V devadesátých letech vlastně předběhl trend dnešních online rozvozů potravin, i když v analogové podobě.

Když jste něco zapomněli koupit nebo nestihli do obchodu, žlutá dodávka to často vyřešila. A navíc s úsměvem a osobním přístupem: stálí řidiči znali své štamgasty, často s nimi prohodili pár slov, poradili, co je nového v nabídce. Byl to obchod i společenská událost zároveň – v okamžiku zastavení vozu se kolem seběhli sousedé a nakupovalo se, ale také klábosilo.

Rodiče a prarodiče na tuhle zmrzlinovou invazi hleděli trochu střízlivěji. Na jednu stranu byli rádi, že mohou dětem udělat radost nebo že si sami koupí něco dobrého k odpolední kávičce. Na druhou stranu ale peněženka zaplakala – ceny u Family Frost nebyly zrovna lidové.

Zvlášť v prvních letech bylo zboží v žlutých autech vnímáno jako dražší pochoutka, taková malá „exotika“ proti běžným nanukům z místní Jednoty. Nejedno dítko tak muselo vyslechnout větu typu: „Dneska ne, ještě máme v mrazáku zásoby od minule!“ případně „Koupíme, ale jen jedno balení, rozdělíte si to.“

Přesto ale rodiče často neodolali prosebným očím svých ratolestí (zvlášť když vnoučata tahala za rukáv babičku s dědou). Family Frost si tak trochu vypěstoval pověst luxusnější značky – ne že by jeho dobroty byly nedostupné, to ne, ale člověk zkrátka věděl, že si připlácí za kvalitu a pohodlí. Ostatně slogan „za lepší a dražší zmrzlinu“ přesně vystihoval tuhle realitu – dostanete něco extra, ale něco to stojí.

Na druhou stranu, nákup z Family Frostu byl zážitek, který za ty peníze často stál. Dětská radost z nanuků a zmrzliny byla nakažlivá. A dospělí? Ti možná brblali nad melodií, která jim hrála v hlavě ještě hodinu poté, nebo nad tím, že utratili víc, než plánovali. Ale upřímně – mnozí se také těšili. Vždyť i máma s tátou si rádi osladili život dezertem z mrazáku a nemuseli kvůli tomu ani vytáhnout paty z domu.

Co se vlastně v těch žlutých autech prodávalo? Sortiment Family Frostu byl překvapivě široký a dokázal uspokojit mlsné jazýčky dětí i potřeby praktických hospodyněk. Největším tahákem byly pochopitelně zmrzliny a nanuky – a to ne ledajaké. Firma nabízela i druhy, které v běžných obchodech tehdy vůbec neexistovaly, což byla její velká konkurenční výhoda.

Mezi nejoblíbenější zmrzlinové hity patřily zejména vodové nanuky a další mražené sladkosti: Raketa, Citronek, Kivísek, Sendvič a mnoho dalších

Samozřejmě, děti prahly hlavně po nanucích, ale Family Frost nevozil jen zmrzlinu. Jeho nabídka mražených potravin byla široká a mířila i na dospělé, kteří chtěli ušetřit čas v kuchyni.

Díky téhle kombinaci zmrzlinových pamlsků a praktických jídel se Family Frost stal rodinným pomocníkem – děti dostaly slíbenou odměnu ve formě nanuku a rodiče si k nákupu přihodili třeba balík zeleniny či hotovku na horší časy.

Mražené potraviny měly navíc tu výhodu, že vydržely: co se hned nesnědlo, putovalo do mrazáku a využilo se později. Nejedna rodina si kvůli pravidelným nákupům u Family Frost dokonce pořídila větší mrazicí box nebo pultový mrazák, aby bylo kam ty zásoby uložit!

Kolem roku 1995–1997 zažíval Family Frost svůj vrchol popularity. Žluté dodávky brázdily města i vesnice, znělka hrála několikrát týdně v každém okrese a roční tržby v ČR dosahovaly stovek milionů korun (uvádí se okolo 650 milionů Kč v roce 1997).

Firma expandovala, sortiment se stále obměňoval a zdálo se, že tenhle koncept má našlápnuto k zářné budoucnosti. Jenže druhá polovina devadesátek přinesla zásadní změny v nakupování potravin.

Jako houby po dešti začaly růst supermarkety a hypermarkety – velké obchody na okrajích měst nabízely nesrovnatelně širší výběr zboží, včetně mražených výrobků, často za nižší ceny. Zákazníci sice přišli o romantiku zvonění Family Frostu před domem, ale získali možnost nakoupit vše na jednom místě a kdykoli chtějí, bez čekání na pojízdnou prodejnu.

Zvlášť ve větších městech začal zájem o žluté dodávky klesat. Konkurence zesílila – objevily se i napodobeniny konceptu, například konkurenční služba s pohádkovým názvem Mrazík Ledík. Ta ale nikdy nedosáhla takového věhlasu a rozšíření jako originál.

Family Frost postupně pocítil pokles tržeb a musel se přizpůsobovat. Koncem 90. let firma začala mírně ustupovat ze slávy a omezovat flotilu. Stále měla svou věrnou klientelu, zejména na venkově a mezi lidmi, kteří si zvykli na pohodlí jejího servisu. Ale časy masového nadšení pomalu mizely.

Definitivní tečku za jednou érou pak symbolicky udělal rok 2010, kdy žlutá auta umlkla – doslova. Společnost totiž změnila obchodní strategii a legendární znělka přestala znít ulicemi. Už žádné objíždění naslepo a vyhrávání do oken paneláků v naději, že někdo vyběhne ven.

Místo toho přešel Family Frost (který mezitím spadal pod nadnárodní skupinu Eismann) na model předem objednaných závozů. Řidiči od té doby zvonili přímo u dveří stálých zákazníků, kteří si telefonem či přes internet dopředu objednali, co potřebují. Zboží donesli až do kuchyně – služba se tak vlastně přetransformovala do podoby, kterou dnes známe u různých rozvážkových firem. Pro mnoho z nás ale tímto okamžikem Family Frost zmizel z dohledu. Kdo nebyl registrovaným zákazníkem, už žluté auto na ulici nepotkal, a pokud ano, tak potichu a bez fanfár.

Zdroje: