Článek
Březen 1960, Los Angeles. Simone Signoret si pročítá americké noviny a nevěří vlastním očím. Píše se v nich, že její manžel – francouzský herec a šansoniér Yves Montand – se vodí po ulicích Hollywoodu ruku v ruce s Marilyn Monroe. Žena, kterou považovala za přítelkyni, se právě stala milenkou jejího muže. Bulvární fotografové zachytili slavnou dvojici, jak se k sobě tulí, a zpráva o románku obletěla během několika dnů svět.
Ještě pár týdnů předtím přitom byly oba páry přáteli. Montand a Signoretová – tehdy jeden z nejobdivovanějších párů evropského filmu – přijeli začátkem roku 1960 do Hollywoodu, protože Montand dostal příležitost zahrát si po boku Marilyn Monroe v nové hudební komedii Let’s Make Love (v české distribuci Milujme se).
Slavný francouzský pár se usadil v Beverly Hills Hotelu, v bungalovu hned vedle Marilyn a jejího manžela, dramatika Arthura Millera. Čtveřice spolu trávila volný čas a rychle se sblížila – sdíleli podobný smysl pro humor, obdiv k literatuře i levicové politické názory. Simone Signoret právě v Americe přebírala Oscara za film Room at the Top a pro Marilyn byla charismatická Francouzka i její okouzlující manžel vítaným zpestřením v období, kdy její vlastní manželství procházelo krizí. Jenže v dubnu 1960 odjela Signoretová kvůli natáčení zpět do Evropy a zakrátko opustil Los Angeles i Arthur Miller. Marilyn Monroe a Yves Montand náhle zůstali v Hollywoodu sami.
Události pak nabraly rychlý spád. Oba opuštění herci spolu začali trávit stále více času a jejich vztah přerostl z kolegiální blízkosti v milostnou aféru. Montand později přiznal, že ho překvapilo, jak lehkomyslně Miller svou ženu nechal samotnou – jako by tušil, co se stane. Když pak fotografové zachytili Marilyn a Montanda při nočních procházkách a intimních schůzkách, byl na světě skandál, jaký Hollywood dlouho nepamatoval.
Simone Signoret se o nevěře manžela skutečně dozvěděla až z tisku. Veřejně se však zachovala s chladnou důstojností: „Pokud je Marilyn zamilovaná do mého muže, dokazuje to jenom její dobrý vkus – protože já jsem do něj také zamilovaná,“ pronesla s hořkou ironií pro reportéry. Ačkoli jí manželova zrada hluboce ublížila, navenek si zachovala tvář a žádný ukřivděný výstup se nekonal.
Románek trval jen krátce – několik týdnů po skončení natáčení vyhasl stejně náhle, jako vzplanul. Marilyn Monroe údajně doufala, že by s Montandem mohla najít trvalé štěstí, ale Montand se odmítl rozvést. Vrátil se do Francie za Simone, která ho přijala zpět. Hollywoodský skandál ovšem nezůstal bez následků.
Manželství Montanda a Signoretové utrpělo vážné trhliny a nějaký čas žili odloučeně. Přesto se nerozešli a postupně krizi překonali – zůstali manželi až do smrti Simone Signoretové v roce 1985. Marilyn Monroe takové usmíření nečekalo: její vztah s Millerem dospěl po aféře k rozvodu a herečka o pár let později zemřela osamělá a zlomená.
Z Marseille do Paříže
Kdo vlastně byl muž, o kterého stála nejznámější filmová diva světa? Yves Montand se nenarodil jako Francouz a neměl tehdy za sebou typickou hereckou dráhu hollywoodského elegána. Přišel na svět 13. října 1921 v italském Toskánsku jako Ivo Livi, nejmladší dítě chudého rolníka a zapáleného komunisty.
Když byly Ivovi dva roky, rodina utekla z Itálie do Francie – otec se stal terčem násilí fašistických černých košil a doma již nebylo bezpečno. Liviovi se usadili v dělnické čtvrti Marseille, mezi krajany uprchlíky. Malý Ivo vyrůstal v bídě a od dětství zažíval, co je to hlad a ponížení.
Už jako jedenáctiletý musel nastoupit do práce v továrně. Aby ho přijali, zfalšoval si doklady o věku. Domů nosil pár franků na přežití a večer poslouchal, jak otec při večeři horlivě obhajuje komunistické ideály chudých.
Ve 30. letech propadl mladý Montand kouzlu filmu a hudby – obdivoval zejména americké muzikály a tanečníky jako Fred Astaire. Poprvé veřejně vystoupil v roce 1938 jako sedmnáctiletý v marseillském kabaretu. Pseudonym Yves Montand si zvolil podle rodinné přezdívky: francouzští sousedé mu říkali Yves a „Montand!“ (ve smyslu „pojď nahoru!“) na něj volávala maminka z okna domu.
Nadání, pohledná tvář a jihu příjemně zabarvený hlas mu brzy zajistily lokální věhlas. Druhá světová válka sice jeho rozjezd zbrzdila, ale po osvobození Francie odjel Montand za svým snem do Paříže.
V hlavním městě zkoušel štěstí jako zpěvák po malých varieté a nočních podnicích. Zlom nastal v roce 1944: tehdy si mladého elegána všimla nejslavnější francouzská šansoniérka Édith Piaf a okamžitě ho vzala pod svá křídla. Udělala z něj svůj předskokanský talent, učila ho ovládat publikum a na čas se stala také jeho milenkou.
Montand vedle ní umělecky vyzrál, zbavil se silného jižanského přízvuku a okouzlil publikum šarmem i vášní, s níž interpretoval písně. Bouřlivý tříletý vztah s Piaf ale nakonec nevydržel její žárlivost na rostoucí partnerovu slávu. Roku 1946 se rozešli – Montand tak sice přišel o svou slavnou mentorku, ale do světa showbyznysu už vykročil po svých.
Koncertoval po celé Francii a od konce 40. let si začal získávat jméno i ve filmu. Další osudové setkání přišlo v srpnu 1949, kdy se Montand na společenské večeři seznámil s herečkou Simone Signoretovou. Byla to uznávaná filmová hvězda a angažovaná intelektuálka. Kvůli Montandovi neváhala opustit své první manželství s režisérem Yvesem Allégretem – láska k charismatickému zpěvákovi byla silnější.
Simone a Yves vytvořili pár, který Paříž nepřehlédl: vysoký tmavovlasý elegán se sametovým hlasem a půvabná plavovláska, která v roce 1950 zazářila ve filmu Zlatá čapka (Casque d’Or) a už tehdy měla na kontě prestižní ceny. Vzali se o Vánocích 1951 a stali se jedním z nejslavnějších manželských tandemů francouzské kultury.
Montandova kariéra v 50. letech strmě rostla. V Paříži vyprodával hudební sály jako Olympii a přitom se z něj stávala i mezinárodní filmová hvězda. Režisér Henri-Georges Clouzot si ho v roce 1953 vybral do hlavní role napínavého dramatu Mzda strachu (Le Salaire de la peur). Film sklidil ohromný úspěch na festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu, a z Montanda se rázem stala tvář evropského filmu.
Po boku Simone Signoret pak často vystupovali společně na jevišti i před kamerou. Sdíleli také své politické přesvědčení – oba byli oddanými levičáky, formovanými zkušeností chudého dětství a antifašistického odboje v rodině. Montand sice nikdy nevstoupil do komunistické strany, ale otevřeně sympatizoval s jejími ideály. V písních i rozhovorech se stavěl na stranu prostých lidí proti elitám a kritizoval sociální nespravedlnost.
První vážné trhliny v této víře přinesl rok 1956. Tehdy dostal Montand nabídku, která by polichotila každému umělci té doby: sovětské úřady ho pozvaly na sérii koncertů v Moskvě a dalších městech východního bloku. Montand se Simone zprvu nadšeně souhlasili, ale v říjnu 1956 otřásla světem zpráva o krvavém potlačení povstání v Maďarsku sovětskou armádou.
Montand najednou váhal, zda má do země „dělnického ráje“ vůbec jezdit. Nakonec se rozhodl turné neodvolat – chtěl vidět situaci na vlastní oči. V prosinci 1956 odletěl do Moskvy, kde mu režim připravil přijetí hodné státníka. Generální tajemník Nikita Chruščov a další pohlaváři s ním v Kremlu besedovali u večeře a nadšené publikum tleskalo jeho francouzským šansonům.
Simone Signoretová později vzpomínala, že Montand při oficiální hostině dokonce otevřeně položil sovětským lídrům nepříjemnou otázku: proč musela sovětská armáda krutě zasáhnout v Budapešti proti vlastním soudruhům?
Chruščov prý tehdy reagoval obhajobou svých nedávných odhalení Stalinových zločinů, jako by naznačoval, že tragédie Maďarska byla dědictvím neblahé éry kultu osobnosti. Montand a Signoretová s delegací pak pokračovali v programu po východní Evropě, ale zážitek z Moskvy v nich zanechal hořkou pachuť.
V roce 1957 vystoupil Montand v rámci východoevropského turné také v Praze – v legendárním sále Lucerna bouřily nadšené ovace československého publika. Zároveň však Yves stále zřetelněji vnímal odvrácenou tvář komunistických režimů. Idol francouzské levice poprvé na vlastní oči viděl strach a nesvobodu, které v Moskvě ani Praze nešlo přehlédnout.
Jeho romantická představa o spravedlivém „ráji dělnické třídy“ dostala vážné trhliny. Montand si tehdy ještě všechny iluze nezbořil – věřil, že jde o chyby jednotlivců, které jednou napraví lidštější verze socialismu. K otevřenému zlomu mezi Montandem a východním blokem proto zatím nedošlo.
Ostatně i ve Francii trvalo změně nálad čas: Montand a Simone byli dál vítanými tvářemi mírových kampaní organizovaných komunisty (včetně tzv. Stockholmské výzvy proti jaderným zbraním) a aktivně vystupovali na akcích levice.
Francouz v československém traumatu
Události roku 1968 přinesly Yvesu Montandovi definitivní vystřízlivění z iluzí o sovětském bloku. Západní Evropu sice tehdy strhávaly studentské bouře a naděje tzv. revoluce květin, jenže ve východní Evropě se odehrávalo jiné drama – pokus o „socialismus s lidskou tváří“ v Československu ukončila v srpnu 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy. Sovětské tanky na ulicích Prahy a okupační režim, který nastolily, definitivně zničily Montandovu víru, že komunismus lze reformovat.
Yves veřejně odsoudil vpád do Československa, čímž si vysloužil kritiku ortodoxních komunistů (dokonce se kvůli tomu rozhádal se svým starším bratrem, který zůstal členem strany). Pro Montanda ale nebylo cesty zpět – brutální události pražského jara pro něj znamenaly morální povinnost vystupovat proti útlaku bez ohledu na stranu barikády.
Svůj postoj vyjádřil Montand i skrze film. V roce 1969 přijal roli ve snímku Z režiséra Costy-Gavrase, politickém thrilleru inspirovaném vraždou řeckého demokratického politika. Film odhalující krutosti pravicové vojenské junty v Řecku byl kritiky oslavován a Montand v něm ztvárnil symbolickou postavu zavražděného idealistického vůdce.
Jen o rok později šel do kin další přelomový snímek: Doznání (L’Aveu, 1970), opět v režii Costy-Gavrase. Tentokrát šlo o mrazivé drama přímo z komunistického světa, navíc podle skutečných událostí z Prahy padesátých let. Montand si v něm zahrál postavu inspirovanou Arturem Londonem, někdejším československým komunistickým ministrem, který se stal obětí vykonstruovaných stalinských procesů.
Otec skoro v sedmdesáti
Zatímco v profesním životě slavil Montand úspěchy a dokázal se neustále proměňovat, v soukromí ho stíhaly i těžké rány. Simone Signoretová, žena jeho života, onemocněla v 80. letech rakovinou. Montand při ní neochvějně stál během celé nemoci. Po více než třiceti společných letech Simone v září 1985 zemřela.
Za jejich manželství nikdy neměli vlastní děti a Montand po ztrátě dlouholeté partnerky zůstal sám. Třiašedesátiletý herec působil, že už se stáhl do ústraní a dožije zbytek života o samotě. Osud pro něj ale měl nachystané ještě jedno překvapení.
Netrvalo ani dva roky a Montand opět stanul před oltářem. V roce 1987 si vzal svoji dlouholetou asistentku Carole Amielovou, která byla o čtyřicet let mladší než on. Novomanželům mnoho lidí dlouhou budoucnost nevěřilo – Montand však prohlásil, že se nechce vzdát šance na nové štěstí.
A brzy mu dal za pravdu další zázrak. Syn Valentin Yves Montand se narodil na jaře 1988, kdy bylo Montandovi 66 let. K pozdnímu otcovství Montand poznamenal, že po všechny ty roky vlastně hrál role otců a dědečků, ale teprve na sklonku života si to vyzkoušel doopravdy. Rodinnou radost si užíval, přesto úplně neukončil svou práci – herectví zůstalo jeho vášní i ve stáří.
9. listopadu 1991 však tuto kapitolu náhle uzavřela smrt. Yves Montand právě natáčel film IP5 na francouzském venkově, kde měl ve scénáři i fyzicky náročné záběry. Po jednom natáčecím dni, kdy se musel ponořit do chladného jezírka, dostal srdeční infarkt a zemřel.
Posmrtný test otcovství
Yves Montand se však do světových novin naposledy vrátil ještě o sedm let později. Na jaře 1998 vyvolal v Paříži senzaci soudní proces o určení otcovství, který neměl obdoby. Mladá žena jménem Aurore Drossartová tvrdila, že je Montandovou nemanželskou dcerou. Její matka, neznámá herečka, měla mít s Montandem krátký románek někdy v polovině 70. let.
Drossartová už od roku 1988 usilovala o to, aby Montand podstoupil test DNA a její otcovství uznal. Za Montandova života se jí to nepodařilo – herec se k testu odmítal dostavit a vše popíral. Pařížský soud ale v 90. letech případ několikrát znovu otevřel. V listopadu 1997, šest let po Montandově smrti, nakonec soudce rozhodl, že jedinou možností, jak spor definitivně vyřešit, je exhumace Montandových ostatků a odebrání vzorků DNA.
Dne 11. března 1998 byla za přísných bezpečnostních opatření rakev s Montandovým tělem vyzdvižena z hrobu na Père-Lachaise. Šlo o výjimečnou a veřejností kritizovanou situaci – ve francouzské historii to byl první známý případ, kdy byla slavná osobnost posmrtně „povolána“ k otcovské zkoušce. Testy DNA následně provedl státní analytický ústav.
Výsledek, oznámený v červnu 1998, zněl jednoznačně: Yves Montand nebyl biologickým otcem Aurore Drossartové. Montandova pověst tak byla očištěna a ženina naděje na podíl z dědictví zanikla.
Zdroje:
https://www.lemonde.fr/archives/article/1991/11/12/l-artiste-engage-du-communisme-a-la-desillusion_4035286_1819218.html
https://www.vanityfair.fr/culture/people/story/marilyn-monroe-yves-montand-premier-scandale-people/12983
https://www.britannica.com/biography/Yves-Montand
https://maitron.fr/montand-yves-livi-ivo-dit/
https://www.lemonde.fr/archives/article/1997/11/08/le-corps-d-yves-montand-sera-exhume-pour-un-test-d-adn_3806468_1819218.html
https://www.lemonde.fr/archives/article/2001/11/29/la-justice-met-un-terme-definitif-a-l-affaire-drossart-montand_4218380_1819218.html
https://www.wired.com/1998/06/montand-cleared/
