Článek
Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 1. prosince 1896 (podle některých zdrojů 19. listopadu), ve vesnici Strelkovka v Kalužské gubernii, přibližně devadesát kilometrů jihozápadně od Moskvy. Byl synem chudého venkovského ševce a jeho dětství nemělo nic společného s pozdější slávou, kterou si vydobyl.
V patnácti letech ho poslali do Moskvy vyučit se kožešníkem, řemeslu, které mělo z chlapce z chudé vesnice udělat alespoň slušně živeného řemeslníka. Válka mu ale připravila úplně jiný osud.
Od vojína k maršálovi
V roce 1915 byl Žukov povolán do carské armády a přidělen k jezdeckému pluku jako obyčejný vojín. V první světové válce prokázal takovou odvahu, že byl dvakrát vyznamenán Řádem svatého Jiří a povýšen na četaře.
Po Říjnové revoluci se přidal k Rudé armádě a v roce 1919 vstoupil do bolševické strany. Jeho prostý rolnický původ byl v novém režimu, který stavěl na dělnicko-rolnické identitě, velkou výhodou. Bojoval v občanské válce, kde za potlačení rolnického povstání získal Řád rudého praporu, a jeho kariéra pak stoupala rychle. V roce 1923 už velel pluku, v dalším desetiletí celé brigádě.
Období Velkého teroru přežil, přestože armádní čistky zlikvidovaly velkou část vyššího velení. Neexistuje jednoduché vysvětlení, proč Žukov obstál, jisté ale je, že se nebál ostrých služebních sporů a u nadřízených budil respekt. Když v roce 1939 zvítězil v rozhodující bitvě u Chalchyn Golu proti Japoncům, získal mimořádnou prestiž i Stalinovu pozornost.
Když v červnu 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz, byl Žukov náčelníkem generálního štábu a klíčovou postavou sovětského velení. Už v létě varoval před hrozícím obklíčením sovětských vojsk v Kyjevě a navrhoval jejich stažení. Stalin tento návrh odmítl a Žukova z funkce odvolal.
V říjnu 1941 se Žukov postavil do čela Západní fronty, který bránil Moskvu. V prosinci vedl sovětskou protiofenzivu, jež Němcům uštědřila první velkou strategickou porážku na východní frontě. Nebyla to první německá porážka celé druhé světové války, ale byla to zásadní změna průběhu války proti Sovětskému svazu.
Žukov měl pověst velitele s mimořádným odhadem nepřátelských kroků. Od podřízených vyžadoval naprostou poslušnost a tvrdou disciplínu, zároveň však frontovým velitelům nechával prostor pro pružné rozhodování v boji. Jeho styl velení byl účinný, ale často bezohledný.
Od srpna 1942 sloužil jako zástupce vrchního velitele Stalina a náměstek lidového komisaře obrany. Koordinoval operace spojené s průlomem leningradské blokády, sehrál klíčovou roli ve Stalingradu i v bitvě u Kursku a podílel se na osvobození Kyjeva a celé Ukrajiny.
Nakonec velel 1. běloruské frontě při dobývání Berlína. Rudá armáda město obsadila 2. května 1945 a Žukov pak 8. května, podle moskevského času už 9. května, předsedal v Karlshorstu podpisu bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa.
Jeho odkaz ale není černobílý. Historici vedou spory o cenu, kterou sovětská vítězství stála. Kritici, mezi nimi historik Boris Sokolov, mu vyčítají lhostejnost k lidským ztrátám. Sokolovův pohled je však mezi historiky kontroverzní a nelze Žukovovi jednoduše připsat konkrétní část z přibližně 27 milionů sovětských obětí války.
Pro miliony sovětských a ruských občanů zůstává dodnes ikonou vítězství nad nacismem, „maršálem vítězství“.
Přítel Eisenhowera i sběratel kořisti
Po kapitulaci se Žukov stal prvním velitelem sovětské okupační zóny v Německu. V této roli se snažil trestat bývalé nacisty, ale zároveň prosazoval zlepšení životních podmínek německých civilistů. Žádal urgentní dodávky obilí, brambor, masa i cukru a svým podřízeným nařizoval, aby nenáviděli nacismus, ale respektovali německý lid.
Spřátelil se s americkým generálem Dwightem Eisenhowerem, se kterým rád popíjel colu. Firma Coca-Cola mu kvůli tomu vyráběla speciálně bezbarvou variantu nápoje, aby připomínala vodku. Zároveň si ale Žukov nebránil rekvírovat luxusní majetek pro sebe. Nashromáždil několik nemovitostí plných ukořistěných starožitností. Přesně tohle pečlivě sledoval a hlásil Stalinovi Lavrentij Berija, informace se později staly jednou ze zbraní namířených proti populárnímu maršálovi.
Na jaře 1946 přinesl deník Pravda článek tvrdící, že celou berlínskou operaci naplánoval a řídil „vojenský génius“generalissimus Stalin. Byl to jasný signál, že propaganda má omezit Žukovovu osobní zásluhu na vítězství.
Stalina zneklidňovala Žukovova popularita i jeho nezávislé postavení v armádě. Ve stejném roce ho odvolal z postu velitele sovětských pozemních vojsk a přeložil ho nejprve do Oděsy, později na velení Uralského vojenského okruhu. Prakticky ho tím odstranil z centra moci.
Byl to trpký pád pro muže, jehož jméno znal celý svět. Muž, který ještě před pár lety předsedal podpisu kapitulace největšího nepřítele dvacátého století, teď velel provinčnímu vojenskému okruhu, zatímco noviny psaly o vojenském géniovi jménem Stalin.
Po Stalinově smrti v roce 1953 se pro Žukova otevřela nová kapitola. V Sovětském svazu tehdy vzniklo kolektivní vedení, v němž si Nikita Chruščov postupně upevňoval vliv. Žukov se s ním spojil a sehrál klíčovou roli při zatčení obávaného Beriji.
Dne 26. června 1953 na zasedání sovětského vedení zajistili Žukovovi vojáci Berijovo zatčení. Žukov se podílel na vojenském zajištění celé operace. Berija byl v prosinci téhož roku odsouzen zvláštním soudním tribunálem vedeným maršálem Ivanem Koněvem a následně popraven.
Byla to symbolická odplata. Muž, kterého Berija léta sledoval a udával Stalinovi, teď pomáhal rozhodnout o jeho pádu. Žukovova hvězda znovu stoupala. V roce 1955 se stal ministrem obrany SSSR, modernizoval ozbrojené síly a snažil se omezit stranický dohled nad armádou. Patřil mezi první vysoké vojenské představitele, kteří veřejně mluvili o Stalinových zločinech. Temnou skvrnou na jeho poválečné kariéře zůstává potlačení maďarského povstání v roce 1956, na jehož vojenském řešení se jako ministr obrany podílel.
Bojiště jménem manželství
Zatímco Žukov na frontách rozhodoval o osudu milionů vojáků, jeho soukromý život byl složitý a bolestný. Od roku 1920 žil s Alexandrou Dijevnou Zujkovovou, se kterou se oficiálně oženil až v roce 1953, po třiatřiceti letech společného života.
jako mladý s Alexandrou
Žukov si po boku Alexandry udržoval milostné vztahy s jinými ženami, mimo jiné s vojenskou lékařkou Galinou Semjonovovou. V roce 1957 se jim narodila dcera Maria.
Podle pozdějších vzpomínek se Alexandra o poměru dozvěděla poté, co doma mezi Žukovovými věcmi našla fotografii neznámé ženy. Žukov pak přiznal vztah i nemanželskou dceru. Alexandra se obrátila přímo na Ústřední výbor KSSS a v žádosti adresované Nikitovi Chruščovovi žádala zásah do rodinné situace.
Rozvod se uskutečnil v roce 1965 a Žukov si Galinu Semjonovovou téhož roku vzal. Bylo mu tehdy téměř sedmdesát let. Rodinný skandál přišel ve chvíli, kdy byl Žukov politicky oslabený. Jisté je, že soukromý život slavného maršála se stal další zbraní v boji o jeho pověst.
V roce 1957 Žukov Chruščovovi prokázal ještě jednu velkou službu. Podpořil ho proti pokusu o sesazení takzvanou protistranickou skupinou Molotova, Malenkova a Kaganoviče. Zajistil loajalitu armády a nechal rychle přepravit členy Ústředního výboru vojenskými letadly do Moskvy, aby mohli Chruščova podpořit.
Právě tahle demonstrace síly Chruščova zneklidnila. Pokud dokázal Žukov takhle snadno zachránit jeho moc, mohl by ji podle něj stejně snadno i ohrozit. V polovině října 1957 odjel Žukov na oficiální cestu do Jugoslávie a Albánie. Než se stačil vrátit, bylo na plenárním zasedání Ústředního výboru KSSS oznámeno, že ho ve funkci ministra obrany nahradil maršál Rodion Malinovskij.
Oficiálním důvodem bylo, že se v armádě údajně „zahnízďoval kult jeho osobnosti“ a že Žukov trval na tom, aby hlavní slovo při vojenském výcviku měl velitel, ne stranický výbor. To bylo označeno za bonapartismus. Byl vyloučen i z předsednictva Ústředního výboru a na dlouhá léta uvržen do politického zapomnění. Zůstával pod dohledem, ale nešlo o formální domácí vězení.
Desítky let po jeho smrti se objevily dokumenty ukazující, jak hluboko sahaly snahy ho zdiskreditovat. Historik Leonid Maximenkov například upozornil na udání z roku 1954, které mělo Žukova spojovat s údajnými plány na převzetí moci za pomoci Západu. Tyto materiály je nutné číst v kontextu mocenského boje uvnitř sovětského vedení, ne jako důkaz skutečného spiknutí.
Poslední léta v klidu
Po pádu Chruščova v roce 1964 a nástupu Leonida Brežněva byl Žukov částečně rehabilitován, do aktivní vojenské ani politické služby se ale už nikdy nevrátil. Zbytek života věnoval psaní svých pamětí Vzpomínky a úvahy.
Kniha byla silně cenzurována a jednotlivá vydání se od sebe lišila. Žukov musel upravovat výklad Stalinovy role i poválečné politiky podle aktuální politické linie. Pozdější poststalinská a postsovětská vydání pak postupně zveřejnila úplnější podobu jeho textu.
Georgij Žukov zemřel 18. června 1974 v Moskvě ve věku sedmasedmdesáti let po vážných zdravotních komplikacích, včetně srdečních příhod a mozkových mrtvic. Byl zpopelněn a jeho urna byla uložena u Kremelské zdi s plnými vojenskými poctami.
Podle rodinných vzpomínek si přál prostší pohřeb poblíž své matky, tedy konec odpovídající chlapci ze Strelkovky, který se kdysi vyučil kožešníkem. Ani po smrti si tak úplně nemohl vybrat, jaký příběh o něm zůstane vyprávěn.
Georgij Žukov byl jedním ze dvou čtyřnásobných nositelů titulu Hrdina Sovětského svazu, vedle Leonida Brežněva, a zároveň držitelem dvou Řádů vítězství.
Pro miliony lidí v Rusku i dalších zemích bývalého Sovětského svazu zůstává absolutní ikonou. Mužem, který pomohl zachránit Moskvu, prolomit blokádu Leningradu a dovést Rudou armádu až do Berlína.
Sochy mu stojí v Moskvě, Omsku, Irkutsku, Jekatěrinburgu i v mongolském Ulánbátaru. Právě Mongolsko jeho zásluhy při bitvě u Chalchyn Golu připomíná zvlášť výrazně, místní muzeum a památník však vznikly až po Žukovově smrti.
Zároveň zůstává jeho odkaz předmětem sporů: mezi obdivem k jeho vojenskému géniu a kritikou jeho lhostejnosti k lidským ztrátám, mezi obrazem věrného komunisty a muže, jehož se obávali hned dva po sobě jdoucí sovětští vůdci.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Konstantinovi%C4%8D_%C5%BDukov
https://en.wikipedia.org/wiki/Georgy_Zhukov
https://www.stoplusjednicka.cz/georgij-konstantinovic-zukov-marsal-ktery-porazil-hitlera
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-spis-marsala-zukova-byl-odtajnen-po-vice-nez-40-letech-po-jeho-smrti-351069
https://www.lidovky.cz/svet/zazrak-rusko-odtajnilo-osobni-spis-slavneho-sovetskeho-marsala-zukova.A160509_165214_ln_zahranici_msl
https://www.forum24.cz/dalsim-bojistem-marsala-zukova-byly-zeny-bojoval-na-vice-frontach
https://www.valka.cz/Zukov-Georgij-Konstantinovic-t11180
https://militaryhistorynow.com/2024/11/05/georgy-zhukov-the-red-army-marshal-who-defied-stalin-and-saved-the-soviet-union/
