Článek
Eva Dudková měla našlápnuto k herectví. Studovala DAMU, stála v Národním divadle a na Malé Straně chodila mezi muzikanty, malíře a ochotníky. Pak se zamilovala do iráckého studenta režie, odjela za ním a po třech letech ji domů vezli nemocnou, v noční košili a županu. V Praze zůstala s malou dcerou bez bytu, bez peněz a bez práce. Do televizní hlasatelny se dostala až potom.
Když Evu Dudkovou převáželi z Iráku zpátky do Československa, nebyl čas balit kufry. Letěla v noční košili a županu. Byla zesláblá, měla zánět střev a celkovou otravu krve, tedy sepsi. Později říkala, že jí lékaři při takovém stavu dávali šanci jeden ku tisíci.
Do Prahy se nevracela jako studentka herectví, která si jen odskočila do ciziny. Vracela se jako mladá žena s dítětem, po nemoci a po manželství, ke kterému už se nemohla vrátit tak. Když se uzdravila, dozvěděla se, že cesta zpátky za mužem do Iráku by znamenala nutnost iráckého občanství. Zůstala v Československu. S dcerou Kateřinou, bez jistoty a bez práce.
Let v noční koši
Eva Dudková se narodila 30. listopadu 1944 v Praze. Dětství prožila v Bubenči. Do sokolovny chodila hrát divadlo, recitovat a k tomu hrála na klavír. Později bylo její oblíbené místo bylo na Malé Straně. Dudková později vzpomínala, že tehdejší Malá Strana nevypadala jako dnešní upravené centrum pro turisty. Malostranská beseda fungovala jako klub pro mladé lidi. Scházeli se tam muzikanti, malíři a lidé od divadla.
Po maturitě šla na DAMU. U přijímacích zkoušek uspěla a v roce 1962 začala studovat herectví. Zároveň se dostala i do Národního divadla, kde měla drobné role u režisérů Otomara Krejči a Miroslava Macháčka. Potom na akademii potkala iráckého studenta režie. Vzali se. Narodila se dcera Kateřina. Eva přerušila studium a odjela s manželem do Iráku.
V Iráku byla tři roky. Problémy začaly zánětem střev. Stav se zhoršil a přerostl v celkovou otravu krve, tedy sepsi. Když ji převáželi domů, byla tak slabá, že odletěla jen v tom, co měla na sobě. Noční košile, župan, žádná velká příprava na cestu domů.
V Praze ji lékaři dostali z nejhoršího. Rekonvalescence ale trvala dlouho. A po uzdravení se musela rozhodnout, co dál. Návrat za manželem byl podle jejích pozdějších slov možný jen s iráckým občanstvím. Eva Dudková to nějakou dobu zvažovala, ale nakonec zůstala v i s dcerou Československu.
Začátek nebyl vůbec snadný. Bez peněz, bydlení i bez práce. Dudková se vrátila k divadélku Radar, účinkovala v rozhlase a hledala zaměstnání, který by jí dalo větší jistotu. Někdo z jejích známých jí poradil, aby zkusila konkurz na televizní hlasatelku.
Dudková o sobě říkala, že byla plachá a stydlivá. Kamera jí ale kupodivu nevadila. V konkurzu uspěla a do hlasatelny poprvé vstoupila v roce 1969. Televize tehdy měla jiný styl než dnes. Hlasatelka nebyla jen doplňkovou tváří mezi pořady. Divák ji viděl večer co večer, slyšel její hlas a spojoval si s ní celé vysílání.
Tenhle způsob práce jí vyhovoval. Sama později říkala, že když si nepřipustila obrovské množství očí co se na ni dívá, bylo to pro ni komorní prostředí, které jí jako introvertovi vyhovovalo. Na obrazovce nakonec zůstala dlouhých osmnáct let.
Ctitel u dveří
Dudková dostávala od diváků dopisy. Nebyly to jen pozdravy. Chodily jí žádosti o ruku, zamilované vzkazy a dopisy od matek, které posílaly fotografie svých synů a psaly, že by se jim právě ona líbila jako snacha. Dopisy si schovávala.
V jednom rozhovoru vytáhla velké desky a ukazovala, co všechno jí lidé posílali. Za celou dobu v televizi prý dostala jen asi tři kritické dopisy. K dopisům přicházely i balíčky. Někdy dárky, někdy jídlo. Jeden ctitel zašel ještě dál. Zazvonil u dveří její matky a hledal ji tam.
Mimo práci hlasatelky moderovala také koncerty vážné hudby, besedy a další pódiové pořady. Velké estrády ale nechtěla, říkala, že v tom žánru se necítila dobře.
V roce 1987 v hlasatelně skončila. Dudková později říkala, že se tam sešlo víc žen přibližně stejného věku a televize potřebovala mladší tváře. Někdo musel odejít.
Z obrazovky zmizela, ale z televize ještě ne. Přešla do zpravodajství jako hlasatelka Televizních novin. Diváci ji už neviděli sedět před kamerou, ale její hlas se dál objevoval ve zpravodajských příspěvcích. Takhle pracovala ještě pět let. V roce 1992 z televize odešla definitivně. Potom byla v tiskovém oddělení Federálního shromáždění a později v propagačních odděleních.
Dcera Kateřina vyrostla s matkou, která se po návratu z Iráku musela postavit znovu na nohy. Později se i ona objevila v televizi jako hlasatelka. Jmenovala se Kateřina Medunová.
Později do jejího života přišel Pavel Chrastina. Bývalý baskytarista a textař Olympiku, muž spojený s písněmi Želva, Snad jsem to zavinil já, Dej mi víc své lásky nebo Pták Rosomák. Chrastina patřil k zakládající sestavě Olympiku. S Petrem Jandou psal texty, které zůstaly u kapely dlouho po jeho odchodu. V roce 1969 z Olympiku odešel, později emigroval do Austrálie a Spojených států. Do vlasti se vrátil v devadesátých letech.
S Evou Dudkovou se oženil po jejím konci v televizi. V roce 2021 si před Vánoci po úrazu zlomil ruku a pánev. Po operaci dostal zápal plic a 28. prosince zemřel. Bylo mu jednaosmdesát let.
Na posledním rozloučení seděla Eva Dudková v první řadě. Byla po operaci bypassu a špatně chodila. Doprovázela ji dcera a vnučka. Chrastinova dcera Zuzana z prvního manželství žila v Americe a kvůli covidovým omezením se na pohřeb nedostala.
Zdroje:
https://zivotopis.osobnosti.cz/eva-dudkova.php
https://www.ceskatelevize.cz/lide/eva-dudkova/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/700861/posledni-rozlouceni-s-pavlem-chrastinou-81-z-olympiku-dceru-zuzanu-nepustili-na-pohreb.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/189642/zdrcena-manzelka-chrastiny-81-z-olympiku-spadl-v-metru-a.html
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/olympic-pavel-chrastina-petr-janda-umrti-hudba-kapela.A211228_174658_hudba_jgo
