Článek
22. listopadu 1897 se v sále Akademie hudby ve Filadelfii sešlo publikum, včetně několika duchovních osobností. Ten večer tu poprvé promítali nový hraný film - záznam biblických pašijových her, které několik měsíců předtím odehrál amatérský soubor v jihočeské vesnici Hořice na Šumavě.
Pro americké diváky šlo o lákavou senzaci: monumentální Pašije z Evropy, převedené do „živých obrazů“ pomocí nové kinematografické techniky. Místní čeští filmaři tehdy ještě žádný podobný projekt neuskutečnili. Hořický pašijový film vznikl z iniciativy amerických producentů výhradně pro zámořské publikum.
Filadelfský deník The Philadelphia Record po premiéře označil pásmo hořických výjevů za „nejvznešenější využití vynálezu zvaného kinematograf“ a pochvalně psal, že pohyblivé obrazy dokázaly divákům zprostředkovat autentičnost prostého venkovského divadla.
Pašijové hry v Hořicích na Šumavě
Hořice na Šumavě jsou nevelká obec poblíž Českého Krumlova. Od začátku 19. století tam místní obyvatelé udržovali tradici pašijových her - divadelního ztvárnění příběhu utrpení a smrti Ježíše Krista. V roce 1816 postavili Hořičtí pro tyto náboženské hry improvizované jeviště a v následujících desetiletích se z akce stala oblíbená lidová slavnost.
Skutečný rozmach ale přišel až koncem 19. století. Do Hořic nastoupil jako učitel Johann Josef Amann, nadšenec do divadla, a rozhodl se místní pašije pozvednout na úroveň proslulých evropských představení. Sehnal podporu regionálních spolků i šlechty a dal podnět k vybudování nové divadelní budovy.
V červnu 1893 vyrostlo v obci kryté amfiteátrové hlediště pro téměř dva tisíce diváků se scénou dost velkou pro tři stovky herců. Už v 90. letech 19. století mířily na představení v Hořicích desetitisíce návštěvníků z různých koutů monarchie a často i významní hosté.
Mezi diváky se pravidelně objevoval kníže Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu a alespoň jednou přijeli inkognito také členové rodiny císaře Františka Josefa. Lokální vesnické divadlo se proměnilo ve velkolepou podívanou s renomé, které sahalo za hranice českých zemí.
Nápad přinést pašije na filmové plátno
Roku 1896 zavítal na hořické pašijové představení Charles Smith Hurd, zástupce společnosti bratří Lumièrů pro Spojené státy. Hurd věděl, že v Americe je o evropské pašijové hry zájem - například bavorský Oberammergau se svou slavnou tradicí byl pojmem i za oceánem.
Navíc v USA platily přísné zákazy uvádění náboženských her o Ježíšovi na jevišti, takže takové představení bylo pro mnoho Američanů nedostupné. Moderní kinematograf však nabízel cestu, jak pašije zprostředkovat publiku prostřednictvím filmu. Hurd proto po zhlédnutí hořického představení okamžitě oslovil pořadatele a vyjednal s nimi dohodu o natočení filmového záznamu.
Podle smlouvy obdrželi hořičtí divadelníci jednorázově 1500 zlatých jako odměnu pro herecký ansámbl a dalších 2000 zlatých ročně po dobu pěti let pro obecní pokladnu. Klíčovou podmínkou bylo, že hotový film se nebude promítat v němčině mluvících zemích - tedy ani v Rakousku-Uhersku. Hořičtí souhlasili. Pro místní ochotníky to znamenalo finanční podporu i prestiž, pro Hurda a jeho partnery zase exkluzivní materiál, který v Evropě neměla k dispozici žádná jiná filmová společnost.
Natáčení v jihočeské vesnici
Americký produkční tým dorazil na Šumavu na jaře 1897. Hurd mezitím nabídl projekt dvěma zkušeným impresáriům z New Yorku - Marcu Klawovi a Abrahamu Erlangerovi, majitelům velkých divadelních scén. Ti souhlasili s financováním a sestavili filmový štáb. Do jeho čela postavili kameramana Waltera Freemana, který měl s tehdy novou filmovou technikou praktické zkušenosti.
V průběhu jara a léta 1897 natočil Freeman v Hořicích sérii krátkých filmových výjevů přímo podle místního divadelního scénáře. Veškeré role ztvárnili místní amatérští herci, kteří byli na pašijové hry zvyklí z každoročních představení. V roli Ježíše Krista vystupoval Johann Wiltschko starší, Marii hrála Anna Wenziegerová.
Původní hořická inscenace trvala přes tři hodiny, ale filmový záznam musel být kvůli technickým možnostem zkrácen. Tvůrci proto vybrali jen nejdůležitější scény. Celkem vzniklo třicet jednotlivých filmových sekvencí o celkové délce 50 minut.
Program začínal starozákonními epizodami - podle dobových popisů bylo na plátně vidět Adama a Evu v rajské zahradě nebo výjev, v němž Kain zabíjí Ábela. Poté se děj rychle přesunul k životu Ježíše Krista: od scén z dětství přes biblické zázraky až k velikonočnímu příběhu posledních dnů, ukřižování a patrně i vzkříšení.
Úplně poprvé tak na českém území vznikl ucelený hraný filmový příběh - natočený ovšem zahraniční společností a v němém formátu kombinujícím více krátkých scén.
Úspěch za oceánem
Hotový Hořický pašijový film producenti zamířili promítat výhradně v zámoří. Slavnostní premiéra ve Filadelfii 22. 11. 1897 proběhla ve velkém stylu. Projekce neměla podobu běžného kina (to ostatně v té době ještě prakticky neexistovalo); byl to spíše kombinovaný divadelně-filmový večer.
Filmové pásy se záběry z Hořic byly doplněny projekcí statických laternových obrázků a živým hudebním doprovodem varhan. Po Filadelfii vyrazili organizátoři s pořadem na turné po dalších amerických městech. V Bostonu, Baltimoru či Rochesteru uváděli pásmo jako edukační představení s přednáškou o pašijových hrách.
Postupně přidali také pěvecká vystoupení - tři operní sólisté mezi filmovými sekvencemi zpívali duchovní hymny. Celý program tak nakonec trval kolem hodiny a půl. Reakce byly převážně nadšené a pořadatelům se podařilo předejít i možným kontroverzím. Ještě před příjezdem do New Yorku prezentovali novinku mimo velká centra a získali si příznivé ohlasy místního tisku i církve.
V Baltimoru zhlédl hořický film osobně vlivný kardinál James Gibbons a prohlásil, že obrazy jsou „úžasně realistické a hluboce nábožné“. Po takovém doporučení byl úspěch takřka zaručen. Když se promítání v březnu 1898 přesunulo do New Yorku, publikum už ho přijalo bez námitek - dokonce jako vítanou postní podívanou v tamním prestižním Daly’s Theater.
Zapomenutá filmová památka
Hořické pašije na filmovém plátně zaujaly americké diváky především autentičností. Producenti zdůrazňovali, že oproti proslulému Oberammergau, kde hrávali profesionálové, jsou hrdiny filmu prostí vesničané z jižních Čech. Označili je za „rakouskou oberammergauskou společnost“ a tvrdili, že jejich jednoduché podání nábožných scén má zvláštní sílu.
Z obchodního hlediska byl projekt v USA úspěšný: zájem publika trval řadu měsíců a postupně se prodávaly i kopie jednotlivých scén pro další kina. Přesto se tento průkopnický film do dějin domácí kinematografie zapsal spíše okrajově. V českých zemích samotných se záznam z Hořic promítat nesměl a zdejší publikum tehdy vůbec netušilo, že se v jejich vlasti něco takového natočilo.
Za „první české filmaře“ jsou tradičně pokládáni až Jan Kříženecký a další průkopníci, kteří roku 1898 pořídili krátké snímky v Praze. Hořický pašijový film tak zůstal téměř zapomenut. Fyzická kopie se do dnešních dob nedochovala - odborníci jej považují za ztracený film.
Dochovaly se pouze písemné popisy z dobového tisku a několik fotografií či plakátů z amerických uvedení. Z pohledu světové kinematografie šlo ale o mimořádný počin: první celovečerní zfilmování divadelní inscenace a jednu z úplně prvních mezinárodních filmových spoluprací. A především o pozoruhodné setkání tradiční české lidové kultury s moderní technologií, které předběhlo svou dobu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hořický_pašijový_film
https://dspace.jcu.cz/bitstream/handle/20.500.14390/36091/Jan_Palkovic_-_Pasijove_hry_v_Horicich_na_Sumave._Historicky_vyvoj_1816_-_1936.pdf?sequence=1
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?Itemid=291&id=4010%3Apasije-horicke-2&lang=cs&option=com_content&view=article
https://horickepasije.cz/nas-pribeh/
https://www.encyclopedia.com/arts/culture-magazines/full-length-programs-fights-passion-plays-and-travel
https://www.grimh.org/index.php?Itemid=127&catid=63&id=13207%3A1896-1906-films-edi-461-mu&lang=fr&option=com_content&view=article
https://www.victorian-cinema.net/erlanger
https://www.krumlovskagarda.cz/film-horice/
https://www.worldradiohistory.com/Archive-Phonoscope/1898/Phonoscope-1898-03.pdf
