Zbytečná smrt lovce kaktusů. Alberto Vojtěch Frič znal lék, ale lékaři mu nevěřili

Přesto ho osud dostihl tam, kde by to nikdo nečekal – v bezpečí jeho vlastní zahrady v Němci okupované Praze.

Všechno to začalo, jak už to u velkých příběhů bývá, naprostou maličkostí – klukovskou touhou po pomstě. Mladého Vojtěcha systematicky šikanoval strážník na kontrolním stanovišti u vstupu do Prahy, kde se tehdy vybíraly poplatky za potraviny. Fričovi došla trpělivost. Pořídil si malý, ďábelsky pichlavý kaktus, který strategicky umístil do své brašny. Scénář se opakoval: strážník mu opět začal šacovat kapsy.

„Pichlavá rostlina byla uložena do papírového pytlíku, do něhož si celník jako obvykle s chutí bouchnul,“ popisují zdroje.Bolestivý výkřik ukončil šikanu jednou provždy.

Nástroj pomsty, kaktus druhu Echinopsis eyriesii, skončil zapomenutý na okenním parapetu. Až do chvíle, než se stalo něco nečekaného. Z nevzhledné, pichlavé koule vyrazil dechberoucí květ. Ten okamžik Friče navždy změnil. „Z tak neforemné, nevzhledné rostliny… vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal…,“ napsal později. Zrodila se celoživotní posedlost.

Fričova vášeň přerostla v geniální znalosti. Už v patnácti letech byl považován za jednoho z největších expertů na kaktusy ve střední Evropě. V sedmnácti, ještě jako student reálky, obdržel neuvěřitelné pozvání – největší kaktusářská firma v německém Erfurtu ho prosila, aby jim pomohl určit neznámé druhy. Jeho profesor ve škole tomu nemohl uvěřit.

„Pane profesore, prosím o uvolnění ze školy asi na týden… Jsem pozván do Erfurtu k určování neznáných druhů kaktusů,“ žádal mladý Frič. Odpověď byla plná pohrdání: „Uličníku! Ty budeš uličníkem do padesáti. Ale ze mně si blázny dělat nebudeš!“. Stejně šokovaný byl i ředitel německé firmy, když před ním stál vysoký, hubený mladík.

„To vy jste ten kaktusář? Vy?“ ptal se nevěřícně. Fričova prostá odpověď? „Já,“ odvětil a pustil se do práce, přičemž bezchybně identifikoval téměř všechny jejich záhadné exempláře.

Pak ale přišla rána, která nasměrovala celý jeho osud. V kruté zimě na přelomu let 1899 a 1900 mu celá jeho drahocenná sbírka kaktusů umrzla. Některé zdroje uvádějí, že se tak stalo vinou dalšího střetu s byrokracií – neopatrný celník měl nechat bedny s dovezenými rostlinami otevřené na mrazu.

Tato zdrcující ztráta se stala katalyzátorem změny. Místo aby se vzdal, rozhodl se. Už se nebude spoléhat na nikoho jiného. Opustí studia a vydá se pro své rostliny sám, přímo do jejich divoké domoviny. Netušil, že toto rozhodnutí ho zavede na cestu, ze které se zrodí dobrodružný příběh.

V pouhých devatenácti letech se Frič vrhl do neznáma. Jeho první cesta v letech 1901–1902 ho zavedla do brazilského Mato Grosso, do míst tak nebezpečných, že se jim vyhýbali i samotní Brazilci. Vstoupil do světa, kde vládl „řev jaguárů, jedovatí hadi a nekonečné zelené moře džungle“. A právě tady ho čekala zkouška, která z něj udělal muže co se nezalekne ničeho.

Uprostřed divočiny, při své výpravě mezi indiány kmene Šavantes, byl znenadání napaden jaguárem. Zaskočený mladík neměl čas pořádně zamířit z pušky a šelmu jen zranil. To, co následovalo, byl čirý horor. Rozzuřené zvíře se na něj vrhlo a začal brutální boj na život a na smrt. Tělo na tělo, drápy proti holým rukám a jediné zbrani, kterou měl – noži. Frič byl strašlivě potrhán, ale v zoufalém zápase se mu podařilo predátora zabít.

Zůstal ležet v krvi, s těžkými zraněními, která by jiného zabila. Dlouhé týdny ho pak léčili místní indiáni. Ale tento souboj ho v jejich očích proměnil. Nebyl to jen lovec, který skolil jaguára, což samo o sobě bylo znakem velké odvahy. On ho zabil nožem, v přímém střetu. Stal se z něj „muž, který přežil v objetí jaguára“.

Domorodci na něj začali pohlížet s posvátnou úctou; stal se pro ně téměř bohem, bytostí, která se nepočítá mezi obyčejné smrtelníky. Právě tehdy se zrodila jeho přezdívka, která ho provázela po zbytek života: Karaí Pukú – Dlouhý lovec.

Tento krvavý křest ohněm nebyl jen dobrodružnou historkou. Byla to událost, která mu zajistila status mýtické postavy a otevřela mu dveře do světa, který zůstával jiným bělochům navždy uzavřen. Umožnila mu žít s kmeny, které byly proslulé svou nenávistí k cizincům, a studovat jejich tajemství.

Frič vedl dva naprosto odlišné životy. V jihoamerické džungli byl uctívaným Karaí Pukú, téměř polobohem. V Praze byl ale věčným rebelem, který se musel potýkat s „měšťáckými tradicemi, dogmatismem a intrikami“. Otevřeně pohrdal zkostnatělým akademickým světem, který považoval za plný podvodníků.

„Každá polemika byla nepřípustná, hlavně s uznanými autoritami. Ty byly neomylné, i když to byli sebevětší šibalové,“psal s neskrývaným opovržením.

Tento postoj měl své následky. Protože odmítal publikovat své objevy ve strohých vědeckých formátech, mnoho jím objevených druhů rostlin si později připsali jiní. Doma byl okázale přehlížen, zatímco v zahraničí jeho jméno budilo respekt. Většina jeho neocenitelných etnografických sbírek tak neskončila v Praze, ale v muzeích v New Yorku a Petrohradě.

Přesto byly jeho vědecké přínosy obrovské. Během svých osmi výprav, na nichž strávil téměř dvanáct let, se stal průkopníkem české cestopisné fotografie, sestavil slovníky 36 indiánských jazyků a udělal jeden z největších objevů – zdokumentoval unikátní obrázkové písmo kmene Angaitů, které vyrývali do tykví, aby zaznamenali kmenové události.

Největší tajemství jeho druhého života však leželo v Paraguayi. Během svého pobytu u kmene Čamakoko se zamiloval do indiánské dívky jménem Lorai (Černá kachna). Z jejich krátkého vztahu se v roce 1905, pravděpodobně až po jeho odjezdu, narodila dcera Herminia.

Není jisté, zda se o ní Frič kdy dozvěděl. Herminia prožila celý svůj život se svým kmenem, vychovala osm dětí a zemřela v roce 2009 v neuvěřitelném věku 104 let. Existence celé této paraguayské větve rodiny byla pro jeho české příbuzné tajemstvím téměř sto let, než stárnoucí Herminii v roce 2000 náhodou objevili čeští filmaři. Dnes jeho potomci v Paraguayi stále nosí hrdé příjmení Fric a jsou v kontaktu se svou českou rodinou.

Fričova nespoutaná zvědavost ho zavedla i na hranice lidského vnímání. Stal se jedním z prvních Evropanů, kteří seriózně zkoumali psychoaktivní kaktusy. V roce 1923 podnikl cestu do Mexika speciálně za účelem pátrání po legendárním peyotlu. Jeho přístup však nebyl rekreační, ale ryze vědecký.

Prováděl metodický výzkum těchto takzvaných narkokaktusů a jejich účinky zkoušel sám na sobě, aby pochopil jejich vlastnosti. Zjistil například, že některé druhy potlačují závrať, čehož prakticky využíval při šplhání ve vysokých Andách.

Své poznatky shrnul v přelomové knize O kaktech a jejich narkotických účincích (1924), kde porovnával vlastní zážitky s rituálním užíváním u indiánských kmenů. Vize, které prožil, popsal jako „hamletovské zážitky nirvány… provázeny pocitem nesmírně vznešené důležitosti vlastního Já“. Byl jedním z prvních, kdo dokázal spojit vědecké bádání s mimosmyslovým vnímáním světa, a předběhl tak psychedelický výzkum o desítky let.

Jeho rebelský duch se však neprojevoval jen ve vědě, ale i v provokativním humoru. Během nacistické okupace se uchýlil k botanickému aktu vzdoru. Nádherný, zdravý kaktus pojmenoval Rebutia einsteinii na počest Alberta Einsteina.

Proti tomu postavil zakrslý, nemocný a neduživý exemplář, který pojmenoval po Adolfu Hitlerovi. Když mu jeden naivní návštěvník gratuloval k tomuto nápadu v domnění, že se chce zalíbit okupantům, Frič ho uzemnil svým typickým komentářem. Prohlásil, že to udělal proto, že ten kaktus je „pěknej nedomrlec, kterej je nemocnej a brzo chcípne“.

Nacistická okupace uvěznila světoběžníka v Praze. Protestoval po svém: odmítal opouštět svou vilu Božínku, nechal si narůst dlouhé vousy, které si přísahal neoholit, dokud Němci neodejdou, a na své králíkárny a kurníky ironicky vyvěsil česko-německé cedule. Ve svých sklenících mezi vzácnými rostlinami dokonce tajně ukrýval zbraně pro odboj. V kruté hříčce osudu ho však potkala stejná tragédie jako v mládí. Kvůli nedostatku uhlí mu během války ve sklenících znovu umrzla celá jeho unikátní sbírka kaktusů.

Poslední kapitola jeho života je banální nehoda. Koncem listopadu 1944 se při práci na zahradě poranil o rezavý hřebík u králíkárny. Drobné zranění pro muže, který přežil drápy jaguára. Brzy se u něj projevil tetanus. Díky svým hlubokým znalostem medicíny z džungle přesně věděl, co se děje a co potřebuje. V nemocnici Na Bulovce úpěnlivě prosil lékaře, aby ho léčili pomocí kurare – šípového jedu, o kterém věděl, že ho indiáni používají k potlačení smrtelných křečí tetanu.

Lékaři „civilizované“ Evropy ho odmítli. Znalosti „divochů“ pro ně neměly žádnou váhu. „Nevěřili mu“ a léčbu, která mu mohla zachránit život, „nedovolili použít“. I ve své poslední agónii zůstal vědcem. Umíraje v obrovských bolestech, pečlivě diktoval své příznaky lékařům v naději, že jeho smrt alespoň poslouží vědě. Zemřel 4. prosince 1944. 

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/cestovatel-a-etnograf-alberto-vojtech-fric-8093506

https://cs.wikisource.org/wiki/Indiáni_Jižní_Ameriky/Místo_předmluvy_autor_sám_o_sobě

https://dharmagaia.cz/kniha/o-kaktech-a-jejich-narkotickych-ucincich/

https://www.vivarista.sk/m/clanky/1575&highl=oce?anketa=182&hlas=1

https://magazin-legalizace.cz/315-sverazny-kaktusar-a-v-fric/

https://cesky.radio.cz/v-paraguayi-ziji-indiansti-potomci-cestovatele-alberta-vojtecha-frice-cesi-pro-8602526

https://www.historyofscience.cz/katalog/index.php?s=zaznam&id=434

https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/alberto-vojtech-fric-834

https://zpravy.tiscali.cz/nedoceneny-karai-puku-dobrodruh-vedec-a-cestovatel-fric-322192