Zeť byl v Terezíně, dcera na gestapu. Čeněk Šlégl vzal roli, která mu zničila celý život

V kavárně Flora seděl mladý muž, který tam podle protektorátních předpisů sedět neměl. Jmenoval se Arnošt Weiss, byl židovského původu a chodil s Blankou Šléglovou, jedinou dcerou známého herce Čeňka Šlégla. Nacisté si toho všimli. Arnošta zatkli, Blanka musela k výslechu na gestapo a po návratu se zhroutila tak, že se pokusila o sebevraždu.

Její otec v té době patřil k nejznámějším mužům české komedie. V Divadle Vlasty Buriana stál vedle krále komiků skoro dvacet let, ve filmu hrál šlechtice, ředitele, bankéře, úředníky, profesory a různé elegantní pány, kteří se tvářili důležitě, než je Burian jednou větou nebo pohybem shodil ze stolu. Diváci ho znali z filmů U pokladny stál, Ducháček to zařídí, Kristián, Škola základ života, Katakomby nebo Hotel Modrá hvězda.

Pak začal hrát druhou roli. Nebyla pro film ani pro divadlo. V březnu 1940 vstoupil do Vlajky, objevil se v protektorátní propagandě, hrál v rozhlasových skečích proti londýnskému exilu a v roce 1944 přijal Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatováclavskou, známý jako Svatováclavská orlice. Po válce za to přišel soud, šest měsíců žaláře, práce v uranových dolech, propadnutí části majetku a doživotní zákaz umělecké činnosti.

Čeněk Šlégl pak už nikdy nesměl hrát. Z muže, který stál vedle Buriana před plnými sály, se stal dělník v uhelných skladech, pošťák, chudý důchodce a prodavač vlastnoručně malovaných obrázků po hospodách. Dcera Blanka, její manžel Arnošt i jejich dcera Zuzana válku přežili. On za to zaplatil velkou cenu.

Narodil se 30. září 1899 na Žižkově jako Vincenc, v rodině s německým příjmením Schlögel. Rodina měla německé jméno, ale on se hlásil k českému prostředí a později používal počeštěné jméno Čeněk Šlégl. Otec Eduard byl obchodníkem se sportovními potřebami a syn měl původně směřovat k technice. Studoval reálné gymnázium, doma se počítalo s běžnějším povoláním, ale prázdniny roku 1916 ho odvedly jinam.

U strýce v Pavlíkově na Rakovnicku ho místní ochotníci narychlo potřebovali do představení. První vystoupení se mu nepovedlo, ale divadlo ho chytlo. V dalších letech hrál u kočovných společností, prošel venkovskými štacemi a malými scénami a naučil se divadlo zevnitř. Nebyl jen člověk, který umí stát na jevišti. Uměl stavět scénu, režírovat, překládat, psát a držet představení v chodu.

Na jevišti poznal i Helenu, svou budoucí manželku. Zůstali spolu celý život. Narodila se jim dcera Blanka a Šlégl se mezitím dostal z kočovného divadla do Prahy. Hrál v Adrii, Rokoku, Uranii a dalších scénách. V roce 1925 se spojil s Divadlem Vlasty Buriana a z toho spojení vznikla nejznámější část jeho kariéry.

U Buriana nehrál první housle. Jeho práce byla jiná. Uměl být důstojným pánem, kterému se rozpadne autorita, sotva se vedle něj objeví Vlasta Burian. Měl noblesní držení těla, přesnou dikci a výraz člověka, který si myslí, že má všechno pod kontrolou. Právě proto se hodil jako protihráč ke komikovi, který kontrolu rozbíjel.

Ve třicátých letech se český film opakovaně vracel k typům, které Šlégl uměl. Hrál profesory, úředníky, šéfy, majitele, pány v obleku a lidi, kteří se snaží působit důležitě. Ve Škole základ života byl tělocvikářem Luskem, v Ducháček to zařídí Quidem z Grispaldiců, v U pokladny stál radou Pěnou, v Kristiánovi seladonem a v Katakombách ředitelem Pozemkového úřadu.

Vedle hraní také režíroval. Jeho první filmovou režií byl Jarčin profesor z roku 1937, následovala Armádní dvojčata, Děti na zakázku, Stříbrná oblaka, Venoušek a Stázička, Paní morálka kráčí městem, Teď zas my a další práce. U filmu Ulice zpívá se podílel na režii s Vlastou Burianem a Ladislavem Bromem, v titulcích ale zůstal jako režisér uveden hlavně Burian.

Šlégl nebyl jen herecká tvář v cizích filmech. Psal scénáře, náměty i texty písní. V době, kdy český zvukový film hledal své tempo, patřil k lidem, kteří se uměli pohybovat mezi divadlem, filmem a kabaretním humorem. Nebyl největší hvězdou, ale byl všude tam, kde se vyráběla prvorepubliková zábava.

S Burianem stál na jevišti od roku 1925 až do léta 1944, kdy Němci zavřeli česká divadla. Dvacet let vedle sebe znamenalo společné výstupy, filmy, zkoušky, zákulisí, úspěchy i osobní vazby. Právě proto měl pozdější rozhlasový skeč s Burianem takovou váhu. Když se po válce řešilo, kdo před mikrofonem posloužil protektorátní propagandě, jméno Vlasty Buriana i jméno Čeňka Šlégla byla na prvních místech.

V roce 1936 se Šléglova dcera Blanka seznámila s Arnoštem Weissem. Byl mladý, pracoval jako úředník a byl židovského původu. V době první republiky to byla rodinná věc, která mohla zneklidnit otce, ale nemusela znamenat smrtelné nebezpečí. Po březnu 1939 se z toho stal problém, který si rychle našli čeští fašisté i německá okupační moc.

Vlajka a kolaborantský tisk začaly Šlégla napadat už od jara 1939. Nešlo jen o něj. Psalo se také o Blance a jejím vztahu k Arnoštovi. Šlégl se předtím netajil odporem k nacismu. V roce 1933 napsal aktovku Pěkně prosím, uříznou mě!, která zesměšňovala Hitlera, a během mobilizace v září 1938 roznášel letáky proti německé expanzi. Po vzniku protektorátu mu přátelé radili, aby si dával pozor.

Když se snažil útoky řešit přímo ve Vlajce, dostal nabídku. Měl se k nim přidat. Odmítl a tlak na rodinu zesílil. Blanka s Arnoštem se vzali, když dosáhla plnoletosti. V době rasových zákonů a protižidovských nařízení tím otci nepomohli, ale by to jejich vlastní život.

Arnošt Weiss pak porušil zákaz návštěvou kavárny Flora. Následovalo zatčení, výslechy na gestapu a tlak na Šlégla. Blanka byla předvolaná také, po výslechu se zhroutila a pokusila se vzít si život. Arnošt se dostal do Terezína. Šlégl hledal pomoc i u vysokého úředníka gestapa a po šesti týdnech se Weiss vrátil zpět.

V březnu 1940 podepsal Šlégl přihlášku do Vlajky. Později tvrdil, že šlo o masku, kterou si nasadil ze strachu o rodinu. V jeho vlastní obhajobě se objevuje věta o masce, která musela sedět dokonale. Přesně to se stalo. Kdo ho viděl zvenku, viděl známého herce, který se hlásí k českým fašistům a vystupuje loajálně k protektorátnímu režimu.

V roce 1941 se před rozhlasovým mikrofonem sešel s Vlastou Burianem ve skeči Hvězdy nad Baltimore. Burian v něm parodoval Jana Masaryka a pro něj šlo o jedno z nejhorších vystoupení celé kariéry. V dalších podobných skečích už pokračovat odmítl. Šlégl se z nich dostával mnohem pomaleji a nakonec jich odehrál jedenáct.

Autorem protektorátních rozhlasových skečů byl Josef Opluštil. Texty útočily na exilovou vládu v Londýně, Beneše, Jana Masaryka a spojence. Mívaly antisemitský a pronacistický tón. Šlégl byl herec, který jim dával hlas a tvář.

Z těchto vystoupení se nakonec vyvlékl fingovaným zraněním. To ale přišlo až po oněch jedenácti dílech. Mezitím se v rodině narodila v roce 1943 vnučka Zuzana, dcera Blanky a Arnošta Weisse. Šlégl byl ještě zranitelnější. Nacisté mu dávali najevo, že pokud nebude spolupracovat, rodina jeho dcery nepřežije.

Šléglův protektorátní účet nebyl jen jeden rozhlasový skeč. V roce 1940 se stal členem Vlajky a po dvou letech z ní vystoupil. V září 1940 se účastnil propagační cesty protektorátních umělců a novinářů po Německu. V roce 1942 napsal román Návrat, v němž se objevily antisemitské pasáže. V roce 1944 byl dekorován Čestným štítem Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatováclavskou.

V poválečných a pozdějších pramenech se objevuje také údaj, že dodával informace Sicherheitsdienstu z filmového a divadelního prostředí. Šléglova obhajoba stavěla všechno na ohrožení dcery, zetě a vnučky.

Jeho okolí během války reagovalo různě. Někteří se od něj odvrátili. Publikum ho v Divadle Vlasty Buriana několikrát vypískalo. Lidé, kteří věděli o Blance a Arnoštovi, nemuseli vědět všechno. Lidé, kteří slyšeli rozhlasový skeč nebo četli zprávu o Svatováclavské orlici, viděli herce, který přešel na druhou stranu.

Tohle se po válce ukázalo jako rozhodující. Zatímco Arnošt, Blanka a malá Zuzana přežili, Šlégl se po osvobození ocitl před soudem. V době, kdy se účtovalo s kolaborací, nemohl přijít jen s příběhem otce, který se bál o dceru.

V březnu 1947 stanul před mimořádným lidovým soudem. Obžaloba se týkala podpory nacistického hnutí, hlavně účinkování v rozhlasových skečích. Šlégl vysvětloval, že jednal pod tlakem a kvůli rodině.

Dostal šest měsíců žaláře a propadnutí čtvrtiny majetku. Trest si odpykal na nucených pracích v uranových dolech v Jáchymově. Pro člověka, který celý život stál na jevišti a před kamerou, to byl jiný svět. Po návratu měl zdravotní problémy, zejména s páteří, a k původní práci se vrátit nesměl.

Ještě tvrdší než půlroční trest byl doživotní zákaz umělecké činnosti. Disciplinární rada Svazu československých filmových pracovníků mu už na konci května 1945 udělila doživotní zákaz umělecké činnosti. Vlasta Burian dostal pět let zákazu, Šlégl doživotí. Když se český film a divadlo postupně vracely k některým lidem s protektorátní minulostí, on zůstal mimo.

Po návratu z trestu nemohl hrát, režírovat ani psát pro film tak jako dřív. Pracoval, kde se dalo. Objevují se dělnické profese, uhelné sklady na Žižkově, práce pošťáka i zaměstnání u textilní firmy.

Zdraví se mu zhoršovalo. Nucené práce a pobyt v Jáchymově mu měly poznamenat páteř a dlouhodobě ho omezovaly. Invalidní důchod nedostal. Manželka Helena psychicky onemocněla a starost o domácnost zůstávala na něm.

Později žil ve strašnickém Třebešíně v ulici Na Třebešíně 16. Býval to jeho dům, vila z třicátých let, ale on v ní už bydlel jako podnájemník v malém bytě. Majitelem nebo hlavním pánem prostoru byl stavební inženýr Theofan Makarov. Šlégl tak dožíval ve vlastním bývalém domě.

Aby si přivydělal, maloval obrázky na skle a obcházel s nimi hospody ve Strašnicích a Malešicích. Prodával je za pár korun, někdy za pivo nebo jídlo.

V rodině se o jeho oběti po válce dlouho nemluvilo. Vnučka Zuzana Poulicek, dcera Blanky a Arnošta, se mnoho detailů o dědečkovi dozvěděla až mnohem později z práce badatelů Radka Žitného a Jaromíra Farníka. Zuzana přežila válku jako dítě v rodině, kvůli které se Šlégl nechal vydírat. Po válce vyrůstala v bídných poměrech padesátých let, přesto vystudovala zpěv na pražské konzervatoři. V roce 1967 se provdala do Rakouska a působila tam jako divadelní herečka a zpěvačka.

Pro Šlégla to byl další odchod. Manželka Helena zemřela, dcera Blanka s Arnoštem emigrovala do Rakouska a on zůstal v Praze sám. Člověk, kvůli němuž riskoval čest a kariéru, přežil a odešel za hranice. Zemřel 17. února 1970 v Praze. Bylo mu sedmdesát let. Pohřben je na Vinohradském hřbitově, v oddělení IV-I, hrob číslo 273.

Zdroje:

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/26278/DPTX_2008_1_11210_ASZK10001_119395_0_65143.pdf?isAllowed=y&sequence=1

https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/26278?show=full

https://dvojka.rozhlas.cz/cenek-slegl-tedy-dobre-vyrizeno-oblibeny-herec-kolaboroval-aby-zachranil-7460777

https://zena.aktualne.cz/celebrity/cenek-slegl-kolaboroval-aby-ochranil-rodinu-zemrel-v-chudobe/r~d560fcdcaaeb11ee8980ac1f6b220ee8/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/cenek-slegl-herec-vlasta-burian-film-kolaborace-naciste-valka.A230929_100401_lidicky_vals

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/123844/50-let-od-smrti-cenka-slegla-skoncil-jako-opusteny-zebrak-nesmelo-se-o-tom-mluvit.html

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/31971/cenek-slegl

https://www.csfd.cz/tvurce/3301-cenek-slegl/prehled/