Článek
Například telegrafní společnost Western Union už v roce 1914 rozdala vybraným klientům plechové karty, díky nimž mohli telefonovat a posílat telegramy na účet firmy a zaplatit až později. Šlo o vůbec první platební kartu pro veřejnost: zákazník mohl službu využít hned a skutečné peníze dodal až s měsíčním vyúčtováním. Tento věrnostní tah měl prosté obchodní kouzlo – čím snazší bylo utrácet, tím více volali a telegrafovali.
Brzy se přidaly i další podniky. Prodejní řetězec Sears Roebuck zavedl nákupy na splátky pod sloganem „Charge it“ – neboli „připište mi to na účet“. Benzínové stanice začaly řidičům umožňovat tankovat, i když neměli hotovost, a dluh zaplatit později.
Všechny tyto pokusy však měly jednu podmínku: fungovaly jen tam, kde zákazníka dobře znali. Každý obchod měl své vlastní žetony, kupony či účty – univerzální karta, kterou byste zaplatili kdekoli, zatím neexistovala. Přesto myšlenka bezhotovostní budoucnosti už žila v hlavách vizionářů.
Zrod Diners Clubu
Píše se rok 1949 a v newyorské restauraci Major’s Cabin Grill končí přátelské obchodní setkání. U stolu sedí Frank X. McNamara, úspěšný finančník, jeho právník Ralph Schneider a také jejich vlivný známý Alfred Bloomingdale (vnuk zakladatele proslulého obchodního domu). Večer probíhá skvěle – do chvíle, než přijde účet. McNamara sáhne po peněžence a zbledne. Zapomněl ji doma!
V žilách mu tuhne krev: trapná situace, která by mohla zničit jeho pověst. Nakonec musí volat manželce, aby přinesla peníze. Ponížení úspěšného byznysmena je dokonalé. Ještě tu noc však McNamara koutkem mysli spřádá odvážný nápad. „Proč by lidé měli být omezováni hotovostí, kterou mají zrovna u sebe?“ honí se mu hlavou.
Zážitky tohoto večera – trapas s prázdnou kapsou a debata o jednom neplatiči, kterou u večeře vedli – mu společně vnuknou revoluční myšlenku. Co takhle klub lidí, kteří by mohli platit na dluh, a nějaká prostřednická firma by zaručila, že obchodník své peníze dostane? Už žádné trapasy, už žádné omezení aktuálním obsahem peněženky!
Frank McNamara svůj plán rychle promění v realitu. Hned počátkem roku 1950 zakládá spolu s partnerem Ralphem Schneiderem společnost Diners Club – vůbec první nezávislou firmu nabízející univerzální platební karty. První karta je jednoduchá, z kartonu, a dá se použít zatím jen ve vybraných restauracích v New Yorku.
Ale právě tady, v únoru 1950, dochází k průlomu: McNamara se vrací do téže restaurace, tentokrát místo hotovosti vytáhne malou kartičku Diners Clubu a podepíše účet. Obsluha přikývne – účet bude zaplacen klubem. Bylo to jako kouzlo: večeři zaplatil někdo jiný, stačil podpis.
Novinka vzbudí obrovský rozruch. Záhy se do Diners Clubu hrnou stovky a pak tisíce zájemců, kteří chtějí zažít ten pocit „nejsem jako ostatní, nemusím u sebe nosit hotovost“. Do konce prvního roku už má Diners Club desítky tisíc členů a síť zapojených podniků se rozrůstá z původních 14 restaurací na stovky míst.
Restauratéři a obchodníci nejprve váhají – vzdát se sedmi procent z tržby výměnou za příslib platby od klubu? Připadá jim to riskantní. Jenže zvědaví zákazníci s kartičkami v ruce začínají cíleně vyhledávat podniky, kde mohou platit na účet. Kdo akceptuje Diners Club, přiláká víc hostů než konkurence. Brzy tak i skeptičtí majitelé pochopí, že tohle je nový módní trend, do kterého se vyplatí naskočit.
Když bankéři objevili kouzlo plastu
Úspěch Diners Clubu otevřel stavidla – a všichni chtěli mít svou kartu. V roce 1958 vstupuje na scénu gigant American Express se svou vlastní kartou pro cestovatele a náročné klienty. Dokonce i hotelový řetězec Hilton rozjíždí konkurenční kartu Carte Blanche. Platební karty jsou najednou symbolem moderního života a společenské prestiže. Kdo ji má, je kosmopolitní bonviván, co může utrácet kdykoliv a kdekoliv a řešit účty až s odstupem.
Právě v té době se však odehrává další drama – tentokrát v tichých zasedačkách bank. Velké banky totiž dosud váhaly: není rozdávání úvěru neznámým lidem nebezpečná hra?
Mnoho konzervativních bankéřů se obávalo, že kreditní karty podnítí nezodpovědné utrácení a dluhy, a dokonce kazí dobré jméno bank (jeden kritik přirovnal tyto karty k podnikání „na úrovni zastaváren a lichvářů“). Jenže jiní vizionáři viděli příležitost, jak získat nové klienty a předběhnout konkurenci.
V září 1958 se ke kroku odhodlá Bank of America v Kalifornii. Skupina odvážných manažerů v čele s Josephem Williamsem připraví tajný plán známý jako „Fresno Drop“.
Jednoho dne dostane 60 tisíc obyvatel města Fresno překvapivou obálku: uvnitř najdou BankAmericard, první bankovní kreditní kartu, již aktivovanou a připravenou k použití. Banka vsadila na šokovou terapii – místo aby lidi pracně přesvědčovala, prostě jim karty rozeslala. A čekala, co se stane.
Výsledek? Zpočátku chaos i nadšení zároveň. Někteří lidé nevěřili vlastním očím a karty zahazovali, jiní je nadšeně popadli a vyrazili utrácet „cizí peníze“. Obchody ve Fresnu zaplavily nákupy na účet banky.
Samozřejmě se objevily i problémy: podvody, nezaplacené účty a zneužité karty nalezené v odhozených obálkách. Bank of America utrpěla ztráty a projekt málem odpískala. Ale karta už byla známá – veřejnost si nové plastové peníze oblíbila a poptávka rostla.
BankAmericard se přesto rozšířila do dalších měst a postupně se z ní stala dnešní globální síť Visa. Konkurenti nezaháleli – brzy se objevila i konkurenční karta Master Charge (dnešní MasterCard). Éra bankovních kreditních karet odstartovala a už ji nešlo zastavit.
Vzpruha kapitalismu
Během jediného desetiletí se z novoty pro pár vyvolených stal masový fenomén, který změnil způsob, jak lidé nakládají s penězi. Kreditní karta dala obyčejným lidem moc utrácet hned, i když zaplatí až později. Pro mnohé to byla vstupenka do světa dříve nedostupného luxusu: najednou si mohli dovolit večeři v lepší restauraci, nový televizor nebo dovolenou, aniž by na ni museli roky šetřit. Heslo „nakupuj teď, zaplať později“ se stalo motorem spotřebitelské společnosti.
Dopad na ekonomiku byl ohromující. Spotřeba domácností vystřelila vzhůru – a s ní i zisky obchodníků a bank. Bankéři, kteří kdysi váhali, nyní triumfovali: úvěrové karty se ukázaly jako zlatý důl. Nejenže získali víc zákazníků, ale začali vydělávat i na úrocích a poplatcích z revolvingových úvěrů.
Jeden finanční veterán v Americe později prohlásil: „Spotřebitelský úvěr vybudoval tuhle zemi.“ A skutečně – masové rozšíření nakupování na dluh pomohlo nastartovat poválečný boom a položilo základ moderního kapitalismu hojnosti.
Zároveň se ale změnilo myšlení celé společnosti. Kreditka odtabuizovala život na dluh. Co dříve budilo ostych, se stalo téměř ctností: mít dobrou úvěrovou historii a využívat dostupný kredit znamenalo být finančně důvěryhodný.
Lidé si zvykli žít s dluhem jako s běžnou součástí života – a banky je v tom rády podporovaly reklamou a stále vyššími limity. Samozřejmě, ne každý tuhle hru zvládl: už v 60. letech se ozývaly varovné hlasy, že příliš snadný přístup k penězům svádí k předlužení. Mnoho rodin poznalo i odvrácenou stranu kreditního ráje, když se účty vymkly kontrole. Jisté však je, že kreditní karta navždy změnila tvář kapitalismu.
Zdroje:
https://www.essox.cz/blog/jsme-srdcari/historie-kreditnich-karet
https://www.finance.cz/ucty-a-sporeni/platebni-karty/abeceda-platebnich-karet/historie/
https://www.thoughtco.com/the-first-credit-card-1779328
https://time.com/4512375/first-credit-card/
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/magazine/1994/11/04/the-day-the-credit-card-was-born/d42da27b-0437-4a67-b753-bf9b440ad6dc/
