Evangelium podle Jidáše: Zrádce, nebo obětní beránek děsivého plánu?

Tento papyrový svazek, objevený v 70. letech v egyptské poušti a desítky let ničivě uskladněný v mrazácích a bankovních trezorech, obsahoval text, který církevní otec Irenej z Lyonu proklínal už kolem roku 180 n. l. Text, který obrací naruby nejznámější příběh o zradě v dějinách lidstva: Evangelium podle Jidáše.

Rozpor mezi kanonickými evangelii (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) a tímto gnostickým spisem už nemůže být extrémnější. Je to doslova teologická válka o to, kým Jidáš Iškariotský skutečně byl a co se osudného večera před ukřižováním doopravdy stalo. A pro čtenáře v 21. století přináší tento text morální dilema, ze kterého běhá mráz po zádech.

Tradiční křesťanství má v příběhu jasno. Jidáš je zloděj, který zradil Božího syna za třicet stříbrných, a jak říkají kanonické texty, „vstoupil do něj satan“. Po zradě neunese tíhu viny a končí tragicky – oběsí se (podle Matouše), nebo se zřítí a roztrhne (podle Skutků apoštolů). Je zosobněním absolutního zla.

Evangelium podle Jidáše ale předkládá zcela jinou logiku. Ukazuje Ježíše, který se svým dvanácti apoštolům doslova vysmívá, protože se modlí k Demiurgovi (stvořiteli hmoty), zatímco pravého neznámého Boha vůbec neznají. Jediný, kdo se před Ježíše dokáže postavit a vyslovit pravdu, je právě Jidáš:

„Vím, kdo jsi a odkud jsi přišel. Nejsi z tohoto světa, ale pocházíš z nesmrtelné říše Barbelo.“ (Evangelium podle Jidáše, Kodex Tchacos)

V tu chvíli Ježíš poznává, že pouze Jidáš nahlédl za oponu iluze hmotného světa. A právě proto si ho vybere pro ten nejtěžší, nejtemnější a nejbolestivější úkol ze všech.

Dostáváme se k jádru textu, které je pro moderního člověka naprosto šokující. Ježíš nevezme Jidáše stranou, aby ho povýšil. Vezme ho stranou, aby ho požádal o smrt. Říká mu větu, která je klíčem k celému evangeliu:

„Ale ty je všechny předčíš. Neboť ty obětuješ člověka, který mě odívá.“ (Evangelium podle Jidáše)

Zde narážíme na obrovský hodnotový a psychologický střet. Jsme od dětství vedeni všemi učiteli a vychovateli k tomu, že život je vzácný dar. Moderní společnost, formovaná mimo jiné i křesťanskou úctou k životu, vnímá pozemské bytí jako hodnotu, kterou je třeba chránit a naplno prožít. Myšlenka, že by duchovní vůdce žádal svého nejbližšího přítele, aby zařídil jeho násilnou smrt, na nás zkrátka působí jako chladnokrevná prosba o asistovanou sebevraždu. Je to něco, s čím se lidský mozek jen velmi těžko vyrovnává.

I když má dnes člověk dualistický pohled na svět, ať už z pozice křesťana, nebo moderního gnostika, primární snahou je žít. Orientujeme se na to, abychom svůj život prožili na maximum, nikoliv abychom z tohoto světa co nejrychleji zmizeli. Představa fanatické touhy urychlit smrt – ať už s vidinou toho, že budeme konečně s Ježíšem Kristem, nebo že naše božská jiskra rychleji postoupí do Pleromy – je z pohledu 21. století děsivá. Tento propastný rozdíl v uvažování tvoří hlavní důvod, proč na nás Jidášovo evangelium působí tak podivně a znepokojivě.

Pro starověké gnostiky však nebylo tělo posvátným chrámem, ale těžkým vězením a masitou skořápkou. Z tohoto striktně dobového pohledu Ježíš nežádal o vraždu, ale o osvobození. Potřeboval sundat biologický oděv, aby se jeho duch mohl vrátit do nehmotné dokonalosti. Ukřižování v tomto textu nehraje roli vykoupení hříchů, ale je to jen surový způsob, jak opustit hmotný systém.

Ačkoliv má starověká gnostická teologie pro tento čin své zdůvodnění, nic to nemění na lidské tragédii, kterou Jidáš podstupuje. Udělá přesně to, co od něj jeho Mistr a přítel žádá, i když ví, jakou cenu za to zaplatí. Ježíš ho před tím dokonce výslovně varuje:

„Budeš proklet ostatními generacemi – a přijdeš, abys jim vládl.“ (Evangelium podle Jidáše)

Jidáš se obětuje. Bere na sebe sebezapření, které si stěží umíme představit. Přijímá roli padoucha a zrádce, aby naplnil vůli svého přítele. Neudělal nic zlého v tom smyslu, že by propadl hamižnosti nebo zlobě. Vzal na sebe jen to nejtemnější nutné zlo. Na konci evangelia Jidáš přijímá peníze, vydává Ježíše a pak jednoduše odchází. Neoběsí se z pocitu viny za zradu. Odchází pryč z chumlu světa do naprostého ústraní. Musí se v samotě vyrovnat s tím, že ho celé dějiny lidstva budou nenávidět za to, že jako jediný skutečně poslechl Božího syna.

Když vedle sebe postavíme obě verze příběhu, ocitáme se před zvláštním paradoxem.

Kanonická verze je na první pohled jednodušší – Jidáš propadl zlu, kradl peníze a nechal se svést satanem. Je to jasně narýsovaný příběh dobra a zla. Když se však nad ním zamyslíme hlouběji, vyvstávají logické trhliny. Proč by Boží syn, který zná lidská srdce, svěřil pokladnu chamtivci? Proč by si ho vůbec vybíral do nejužšího kruhu?

Naproti tomu gnostická verze z Evangelia podle Jidáše dává příběhu mnohem hlubší, psychologickou a logickou provázanost. Vysvětluje, proč muselo dojít k tak absurdnímu činu, a staví na pevných základech tehdejšího striktně dualistického vnímání světa. Je to verze, která nabízí mnohem více argumentů pro rozum.

Zároveň je to ale varianta emočně zdrcující. Jak jsme si již rozebrali, žádost o de facto asistovanou smrt, i když ospravedlněná vyšším kosmickým plánem, překračuje hranice našeho současného chápání hodnoty života. Evangelium podle Jidáše tak zůstává jedním z nejděsivějších, ale zároveň nejlogičtějších alternativních textů raného křesťanství. Nutí nás přehodnotit nejen to, kým byl muž jménem Jidáš, ale také to, nakolik mohou být pravdivé dějiny paradoxnější a tragičtější, než jak nám je předkládá oficiální tradice.

Primární prameny:

Odborné publikace: