Manicheismus: Vesmírný destilační přístroj, zmučený Bůh a svádění démonů

Prorok Mání nevytvořil jen teologickou školu – vybudoval globální, univerzální náboženství, které na tisíc let ovládlo území od Říma po Čínu.

V jeho nekompromisním dualismu není hmota neutrální. Náš svět je obrovským mechanickým a biologickým destilačním přístrojem navrženým k tomu, aby z mrtvol démonů vyždímal ukradené božské Světlo. V tomto systému je každé utržení plodu ze stromu kosmickou vraždou a záchrana duše se odehrává v trávicím traktu elitních asketů.

Mání (narozen 216 n. l. v Babylónii) vyrůstal v uzavřené, přísně asketické židokřesťanské sektě Elkasaitů. Jeho život se zlomil ve věku 12 a posléze 24 let. Nezjevil se mu však Bůh zvenčí, nýbrž jeho vlastní nebeské Dvojče (řecky Syzygos, aramejsky Tauma). Byla to jeho vlastní, nepadlá božská část, která za ním sestoupila.

Tento fascinující moment sebe-odhalení zachycuje Kolínský manichejský kodex (CMC), unikátní rukopis obsahující Máního autobiografii:

„V oné době, kdy mi bylo dvacet čtyři let, zjevil se mi onen přeslavný, jenž byl skryt. Neboť Pán se nade mnou slitoval a poslal mi mého Dvojníka, onoho nejzářivějšího Ducha, aby mě oddělil od společenství tohoto světa. Přišel ke mně a promluvil se mnou. A odhalil mi, kým jsem byl předtím, než jsem se zrodil do tohoto těla, a kdo je mým skutečným Otcem ve Výšinách… Řekl mi: ‚Ty jsi já a já jsem ty. Odděl se od tohoto lidu, neboť ty k nim nepatříš.‘“ (Kolínský manichejský kodex, str. 17–19).

Mání po tomto zjevení opustil sektu a učinil ten nejdrzejší krok v dějinách teologie: prohlásil se za Parakléta (Ducha utěšitele). Přímo se odvolal na Ježíšova slova: „A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věky…“ (Jan 14,16, Český ekumenický překlad, bibleserver.com). Buddha, Zarathuštra i Ježíš přinesli podle Máního pravdu jen fragmentárně. Mání přišel jako poslední pečeť, aby omyl hmoty ukončil.

Manichejská mytologie je děsivá svou mechanickou přesností. Otec Velikosti (Světlo) a Kníže Tmy (Hmota) žili v absolutním oddělení. Kníže Tmy však pohlédl nahoru a ze žárlivosti na Světlo zaútočil. Otec Velikosti neposlal do boje své eony, ale vyzařoval Prvotního člověka, který byl démony pohlcen. Pět světelných elementů (Vánek, Vítr, Světlo, Voda, Oheň) bylo spolknuto Tmou.

Aby Otec toto Světlo zachránil, stvořil náš vesmír z kůží, kostí a těl poražených démonů. Vesmír je obří mechanismus na záchranu. Jak se ale Světlo z démonů dostává ven? Mání přišel s šokujícím konceptem tzv. Erotické záchranné mise (Svádění archontů), zachycené ve spisech Kefalaia:

Neznámý Otec vyslal Třetího posla, který na sebe vzal podobu neuvěřitelně krásné, androgynní Panny Světla (Zářící Panny). Tato Panna se zjevila nahá temným archontům, kteří byli připoutáni k nebeské klenbě a ve svých útrobách drželi obrovské množství spolknutého Světla. Když mužští archonti spatřili Pannu, propadli nezvladatelnému chtíči a ejakulovali. Jejich semeno spadlo na zem, uvolnilo ukradené Světlo a dalo vzniknout rostlinám a stromům. Když ji spatřily ženské Archontky, propadly hysterii a potratily své nedonošené plody, jež spadly na zem a zrodily zvířata a lidi. (Rekonstruováno z Kefalaia, kap. 27 a zpráv Augustina v De natura boni).

Tímto naprosto bizarním, ale hluboce logickým způsobem bylo čisté Světlo donuceno opustit démonická těla a vstoupit do přírodního koloběhu Země.

Manicheismus křesťanského Ježíše rozštěpil:

Když se Světlo (Trpící Ježíš) uvolní ze stromů nebo z duší čistých lidí, musí se dostat domů. Na noční obloze vidíme Mléčnou dráhu – pro manichejce to nebyl shluk hvězd, ale Sloup slávy. Byl to doslova kosmický výtah, sloup uvolněných duší, které putují na Měsíc. Jak zachytil arabský učenec Ibn al-Nadím (10. stol.) ve spisu Fihrist:

„Měsíc se naplňuje těmito dušemi od prvního dne v měsíci do úplňku, a jakmile je plný, přelije je do Slunce, odkud putují k Bohu… Dokud nezůstane z tohoto světa jen mrtvá, vylouhovaná slupka Tmy.“ (Ibn al-Nadím, Fihrist).

Běžný člověk nedokázal žít s tím, že každý jeho krok je kosmickou vraždou. Mání proto geniálně rozdělil církev na dvě třídy:

Elita hnutí fungující jako biologické laboratoře. Museli dodržovat absolutní celibát (Pečeť lůna), nesměli ublížit rostlině ani zvířeti (Pečeť rukou) a nesměli jíst nic než čisté rostliny (Pečeť úst). Záchrana božských jisker probíhala v jejich útrobách. Když Vyvolený snědl jídlo, jeho čistý, modlící se trávicí trakt ze stravy oddělil Světlo od Tmy a při zpěvu hymnů nebo i při běžném říhnutí jej vypustil vzhůru k nebi.

Svatý Augustin, který strávil u manichejců 9 let, to ve svých Confessiones (Vyznáních) s kousavým despektem a naprostou přesností popsal takto:

„Věřili, že fíkovník pláče kapičkami mléka, když je z něj utržen fík. Avšak pokud tento fík – urvaný nikoliv rukou Vyvoleného, ale cizí, nespravedlivou rukou – snědl některý z Vyvolených, trávil ho ve svých útrobách a při modlitbě z něj vydechoval osvobozené anděly, ba dokonce částečky Nejvyššího Boha, jež by jinak zůstaly uvězněny v tom ovoci. Bůh se tedy musí zachraňovat žaludky těchto blouznivců!“ (Augustinus, Confessiones, Kniha III, kap. 10).

Nižší třída, ke které patřil i mladý Augustin. Mohli pracovat, množit se a trhat plody. Jejich úkolem bylo živit Vyvolené. Když naslouchající přinesl Vyvolenému chléb nebo meloun, musel se rituálně omluvit: „Já jsem tě nezasel, ani nepokosil. Budiž mi odpuštěno.“ Teprve pak mohl Vyvolený pokrm sníst. Naslouchající doufali, že díky této službě se v příštím životě sami narodí jako Vyvolení.

Manichejci neslavili Velikonoce, jelikož Ježíšovo fyzické utrpení bylo jen iluzí. Jejich nejdůležitějším svátkem byla Béma (Řecky stupínek / trůn). Oslavovala Máního mučednickou smrt v perském vězení (r. 274 n. l.). Během svátku stál uprostřed chrámu prázdný, nádherně vyzdobený trůn s pěti schody. Mání zde byl duchovně přítomen jako nesmrtelný soudce svých věřících.

A jak to všechno skončí? Mání nebyl milosrdný k hříšníkům. Až se z hmoty uvolní dostatek Světla, celý svět shoří. Podle zlomků z Máního perské knihy Šábuhragán bude tento globální požár trvat přesně 1468 let. Všechno zbylé Světlo unikne. Zbývající nepročištěná hmota, démoni a duše zatvrzelých hříšníků budou zality do nekonečně hutné, horké černé koule (tzv. Bolos). Tato koule bude navždy oddělena od Boha a uzavřena gigantickým balvanem. Dualismus tím dosáhne svého absolutního vítězství.

(Vybral jsem úmyslně ty nejradikálnější a nejzávažnější dotazy k prohloubení do maximální hloubky a intelektuálního zátahu)