Článek
Jako nepopsaný list. Věřila jsem, že naše čtyřletá Laura je právě taková – nevinná, veselá, plná fantazie a příběhů, které si vymýšlí, když se jí nechce jít spát.
Jenže pak přišlo jméno.
Poprvé jsem ho zaslechla jednoho večera, když jsem šla zhasnout lampičku u její postele. Ležela klidně, oči zavřené, ruce přes plyšového medvídka. A pak zašeptala:
„Alžběta.“
Zastavila jsem se ve dveřích. Možná nějaká pohádka ze školky? Kamarádka? Panenka?
Další večer znovu.
„Alžběta… nechoď pryč.“
Zvláštní bylo, že si na to ráno nikdy nepamatovala. Když jsem se jí zeptala, kdo je Alžběta, pokrčila rameny. „Nevím, mami. Kdo to je?“ A pak zase kreslila sluníčka a domečky. Všechno normální. Až na ty noci.
Začalo to být pravidelné. Každý večer, někdy těsně po usnutí, jméno zaznělo znovu. Někdy jako prosba, jindy jako napomenutí, občas jen to jediné slovo.
Ale pokaždé… hlasitěji.
Začalo mě to zneklidňovat. Hledala jsem vysvětlení. Volala do školky, ptala se vychovatelek, ale žádnou Alžbětu ve třídě neměli. Dokonce jsem projížděla seznam dětí. Nic.
Pak jsem se rozhodla projít naše staré hračky a knihy. Možná to bylo něco, co jsem přehlédla. Něco, co jí zůstalo v hlavě. Ale znovu – žádná Alžběta.
A pak jsem si vzpomněla.
Na půdě jsme měli krabici s věcmi po mé babičce. Laura ji nikdy neviděla, protože byla uložená ještě dřív, než se narodila. Sestoupila jsem tam s baterkou, otevřela krabici a prohlížela si zažloutlé fotky, dopisy, staré knížky. A u dna…
Byl deník.
Na přebalu jediné slovo: „Alžběta.“
Byla to babiččina sestra. Zemřela jako malá holčička během války. Nikdy jsem o ní Lauře nevyprávěla. Dokonce jsem o ní sama skoro nevěděla – babička o ní mluvila málo, jen jako o ztrátě, která ji navždy změnila.
A přesto… to jméno znala.
Ten večer jsem se k Laury postýlce posadila. Dýchala klidně, držela medvídka. Čekala jsem. A pak znovu:
„Alžběta… neboj se. Jsem tady.“
Přes oči se mi přehnal stín. Ne strachu, ale něčeho… hlubšího. Něčeho, co si člověk neumí úplně vysvětlit.
Ráno jsem Lauře donesla fotku, kterou jsem našla v deníku.
„Lauro, víš, kdo to je?“
Podívala se na fotku, usmála se a odpověděla:
„To je Alžběta. Říkala, že se vrátí.“
