Dítě mé kamarádky rozbilo naši televizi. Čekala jsem omluvu, ale to, co řekla, mě šokovalo!

To, co se stalo u mě doma, mi otevřelo oči.

Moje dlouholetá kamarádka Petra mě jednoho dne poprosila, jestli by mohla přijít na kávu i se svým čtyřletým synem Matýskem.

„Jasně, přijďte, aspoň si popovídáme,“ souhlasila jsem.

Netušila jsem, jak moc toho budu litovat.

Hned jak přišli, bylo mi jasné, že to nebude jednoduché. Matýsek běhal po bytě jako tajfun, skákal po gauči, tahal za záclony a Petra jen nezúčastněně sledovala telefon.

„To je normální, kluci mají hodně energie,“ řekla s úsměvem, když jsem na ni vrhla nervózní pohled.

Bylo mi trapné něco říkat. Nechtěla jsem dělat scény.

Ale pak se to stalo.

V jednu chvíli Matýsek vzal ovladač od televize a začal s ním házet po místnosti.

„Matýsku, opatrně!“ snažila jsem se ho napomenout.

Ale dřív, než jsem stihla vstát, vrhl ovladač přímo do obrazovky.

Prasknutí.

Ticho.

A pak jsem jen zírala na obrovskou prasklinu přes celou obrazovku mé nové televize.

Podívala jsem se na Petru v šoku.

A čekala jsem alespoň jedno slovo lítosti.

Ale ona se jen pohodlně opřela, usrkla si kávu a s klidem prohlásila:

„No jo, děti. To se stává.“

Cože?!

„Petro, tohle nebyla žádná maličkost! To byla moje nová televize!“ řekla jsem, snažíc se ovládnout vztek.

Petra se zatvářila pobaveně.

„Tak si koupíš novou, ne? Stejně pořád koukáš do telefonu.“

V tu chvíli mi došlo, že tahle kamarádka není opravdová kamarádka.

Čekala jsem, že aspoň nabídne zaplatit část škody. Ale nic.

Jenom sbalila Matýska, pronesla „Musíme běžet“ a beze studu odešla.

Zůstala jsem tam stát jako opařená, dívala se na rozbitou televizi a přemýšlela…

Kolikrát jsem už tolerovala její bezohlednost?

A víte co?

Tohle byl poslední hřebíček do rakve našeho přátelství.

Dnes už vím, že kdybych hned na začátku nastavila jasné hranice, nestalo by se to.

Ale naučilo mě to jednu věc:

Lidé, kteří si neváží vás ani vašeho majetku, nejsou skuteční přátelé.

A já už s takovými lidmi nechci ztrácet čas.