Článek
Jenže v poslední době se něco změnilo.
Najednou mám pocit, že mě nesnáší.
Ale přesto se se mnou stále schází.
A já nechápu proč.
Narážky, kritika a divné poznámky
Všechno to začalo nenápadně.
„Tohle ti úplně nesluší, ale hlavně, že se v tom cítíš dobře.“
„Jsi tak naivní. Ale to jsi vždycky byla.“
„Ty jsi vážně ještě s tím klukem? No, hlavně, že ti to vyhovuje.“
Každá věta, kterou řekla, měla v sobě něco podrážděného, shazujícího.
Začala mě přerušovat, když jsem mluvila. Kritizovala všechno, co jsem dělala.
A když jsem se jí zeptala, co se děje?
„Ale nic! Proč jsi tak citlivá?“
Když jsme spolu, je to toxické. Ale pořád mě zve ven.
Každé naše setkání mi bere energii.
Odcházím s pocitem, že jsem nudná, hloupá, divná. Že si ze mě dělá srandu, že mě nebere vážně.
A přesto mi pořád píše. Pořád mě zve ven.
Ale proč?
Jestli mě nesnáší, proč se mnou tráví čas?
Závidí mi? Nebo mě prostě jen ráda sráží?
Možná se vedle mě cítí líp, když mě shazuje. Možná jí moje přítomnost posiluje ego.
Nebo mi závidí? Něco, co mám já a ona ne?
Jenže já nechci kamarádství, které mi ubližuje.
Proč se s ní pořád vídám?
A pak se ptám sama sebe:
Proč se s ní pořád scházím, když se po každém setkání cítím hůř?
Je to ze zvyku? Bojím se, že přijdu o někoho, koho znám tak dlouho?
Ale upřímně… Stojí mi to za to?
Protože kamarádka, která se ke mně chová jako nepřítel, možná kamarádka vůbec není.
