Článek
Ale stalo se to. Můj vlastní manžel mi řekl, že mu nevoním.
A myslel to vážně.
Začalo to nevinnou poznámkou
Byl obyčejný večer. Seděli jsme spolu na gauči a já se k němu přitulila. Ale místo toho, aby mě objal, odtáhl se.
„Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně.
Pokrčil rameny a řekl:
„Nic… jen… dneska nějak divně voníš.“
Zasmála jsem se. „Cože? Použila jsem stejný deodorant jako vždycky.“
Myslela jsem si, že je to jen nevinný vtípek.
Nebyl.
Pravda, která bolela
Další den se to opakovalo. A pak znovu.
Až jsem mu jednou řekla: „Pořád si stěžuješ na můj pach, co se děje?“
Podíval se na mě vážně.
„Já nevím… Prostě mi někdy nevoníš.“
Zůstala jsem zaražená.
„Co tím myslíš? Mám špatný parfém? Potím se? Co ti vadí?“
„Ne… prostě tvůj přirozený pach. Někdy mi nesedí.“
Zamrazilo mě.
Najednou jsem si připadala nepřitažlivá, odpudivá, nejistá.
Začala jsem se přehnaně kontrolovat
Najednou jsem měnila parfémy, deodoranty, sprchové gely. Každý den jsem se několikrát kontrolovala, jestli náhodou nezapáchám.
Začala jsem se cítit nepohodlně ve vlastní kůži.
A co bylo nejhorší? Manžel si ani nevšiml, jak mě to trápí.
Jemu to připadalo jako banalita.
Mně to ale zničilo sebevědomí.
Poslední kapka
Jednou večer jsme šli na večeři. Dala jsem si záležet – nový parfém, dlouhá koupel, čerstvě umyté vlasy.
Když jsme se vrátili domů, přitulila jsem se k němu a s obavami se zeptala:
„Voním ti teď?“
A víte, co řekl?
„Jo, dneska to jde.“
To jde?!
V tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc.
Není problém ve mně.
Problém je v něm.
Přijala jsem sama sebe
Dnes už vím, že každý člověk voní jinak. A pokud někomu nevoníme přirozeně, asi k sobě nepatříme.
Ale nejhorší bylo, že jsem přestala mít ráda sama sebe jen kvůli jeho poznámkám.
A to už nikdy nedovolím.
Protože ten, kdo vás opravdu miluje, si vaší vůně nevšimne.
Protože voníte přesně tak, jak máte.
