Článek
Nikdy jsem jí nic neudělala.
A přesto mám pocit, že mě tchyně nenávidí.
A já nevím proč.
Studené pohledy, přetvářka a drobné narážky
Když jsem se poprvé seznámila s matkou svého manžela, byla milá a usměvavá.
Jenže velmi brzy se její chování začalo měnit.
Najednou mě ignorovala, přerušovala mě, když jsem mluvila, a na mé názory reagovala pobaveným úsměvem.
Když jsem něco uvařila, vždycky měla připomínky.
„Tohle je zajímavé… Já ale dělám tuhle omáčku úplně jinak. A lepší.“
Když jsme se bavily o svatbě, dávala jasně najevo, že si svého syna zasloužím míň než nějaká jeho bývalá.
A když jsem se ptala svého manžela, jestli si toho všímá, jen pokrčil rameny:
„To se ti jen zdá. Mamka tě má ráda.“
Ne. Nemá.
Snažila jsem se… ale marně
Zkoušela jsem všechno.
- Chválila jsem její kuchařské umění.
- Ptala jsem se jí na radu.
- Snažila jsem se jí dokázat, že jsem pro jejího syna dobrá volba.
A výsledek?
Nic.
Její chování zůstalo stejné. Chladné, odměřené, s podtónem lehkého pohrdání.
Jako by mi chtěla říct: „Nikdy nebudeš dost dobrá.“
Manžel ji brání, já se cítím sama
Když se s manželem bavím o tom, jak se ke mně jeho matka chová, vždycky ji omlouvá.
„To je jen její povaha.“
„To nemyslí špatně.“
„Snažíš se v tom vidět něco, co tam není.“
Ale já to cítím.
Každá její poznámka, každý její pohled mi říká: Nejsi vítaná.
A manžel? Nevidí to. Nebo to vidět nechce.
A já se začínám ptát… Jak dlouho to vydržím?
Proč mě nenávidí?
Nevím, co jsem udělala špatně.
Jsem snad pro ni hrozbou? Má pocit, že jsem jí „vzala syna“?
Nebo je to něco jiného? Vidí ve mně něco, co já nevidím?
Ať už je důvod jakýkoli, jedno vím jistě:
Nemůžu strávit celý život snahou zavděčit se někomu, kdo mě nikdy nepřijme.
