Článek
Ale nejsem.
Místo radosti cítím smutek, závist a hořkost.
A nejhorší na tom je, že se za to strašně stydím.
Perfektní sestra s perfektním životem
Moje sestra Klára byla odjakživa dokonalá.
Ve škole měla vždycky nejlepší známky, vypadala jako modelka a kamkoli přišla, všechny si okamžitě získala. Já jsem byla ta druhá. Ta méně výrazná, méně sebevědomá, méně úspěšná.
Když si našla skvělého přítele, říkala jsem si: „Jednou budu mít taky takové štěstí.“
Když se vdala na nádherné svatbě, myslela jsem si: „Moje chvíle přijde.“
Jenže moje chvíle nikdy nepřišla.
A teď? Čeká dítě.
A já? Pořád sama.
„Mám pro tebe novinku!“
Telefon zazvonil v sobotu ráno.
„Mám pro tebe úžasnou novinku!“ vykřikla Klára hned, jak jsem to zvedla.
V tu chvíli mi došlo, co mi chce říct.
„Jsem těhotná! Budu máma!“
V jejím hlase bylo tolik nadšení, euforie, štěstí.
A já? Hrála jsem roli skvělé sestry.
Zasmála jsem se, popřála jí všechno nejlepší a řekla, jak je to úžasné.
Ale v hloubi duše jsem cítila jen prázdnotu.
Proč ne já?
Je to sobecké, já vím. Ale nemůžu si pomoct.
Vždycky jsem si myslela, že budu první, kdo v rodině založí rodinu. Že já budu ta, která bude vybírat kočárek, vymýšlet jména a zažívat ty krásné chvíle.
Chtěla jsem být mámou ještě před ní.
A teď? Klára je těhotná, celá rodina je nadšená, všichni kolem ní skáčou.
A já?
Pořád sama. Bez vztahu, bez dítěte, bez jakékoli vyhlídky na změnu.
A mám pocit, že jsem zklamala.
Stydím se za své pocity
Jak můžu závidět něco tak krásného, jako je dítě? Jak můžu necítit radost za vlastní sestru?
Vždyť ona mi nikdy nic špatného neudělala. Vždycky byla hodná, nikdy se nepovyšovala.
A přesto mě její štěstí bolí.
A každá další věta o tom, jak se cítí krásně, jak si hladí bříško, jak s manželem plánují budoucnost, je jako dýka do mého srdce.
A co je nejhorší?
Vím, že až se dítě narodí, bude to ještě horší.
Nikdo neví, co se mnou je
Moji rodiče jsou nadšení. Budou prarodiče! Už teď kupují dupačky a přemýšlí, jak pomůžou Kláře s hlídáním.
A já? Nikdo se neptá, jak se cítím.
Nikdo netuší, že se každou noc převalím v posteli a přemýšlím… Co když nikdy nebudu máma? Co když nikdy nebudu mít to, co Klára?
A to mě děsí.
Měla bych být šťastná… ale nejsem
Očekává se, že budu nejlepší teta na světě. Že budu Kláře pomáhat, že budu stát po jejím boku a sdílet její štěstí.
Ale zatím nevím, jak to udělat.
Nevím, jak se přestat cítit prázdná.
Nevím, jak překonat ten pocit, že jsem selhala.
A jediné, v co můžu doufat, je, že jednoho dne…
Se moje srdce uzdraví.
