Článek
Ale co když to není omyl? Co když ten hlas na druhém konci patří tobě?
Mně se to stalo.
A od té noci… už nejsem sám sebou.
První hovor – ticho na druhé straně
Začalo to nevinně.
Poprvé mi zazvonil telefon přesně v 2:33 ráno.
Skryté číslo.
Nezvedl jsem to. Kdo by taky zvedal skrytá čísla uprostřed noci, že?
Hovor ustal po třech zazvoněních.
Druhý den v noci se to stalo znovu.
Tentokrát jsem to zvedl.
„Haló?“
Ticho.
Žádný šum, žádné dýchání, žádné zvuky v pozadí.
Prostě nic.
Po pár vteřinách se hovor ukončil.
Cítil jsem podivný neklid, ale řekl jsem si, že to byl jen špatný vtip.
Mýlil jsem se.
Další noci – volání se opakovalo
Další noc telefon zazvonil znovu. 2:33 ráno.
Tentokrát jsem neodpověděl.
Jen jsem se na displej díval s podivným pocitem, že mě někdo sleduje.
Když hovor skončil, přesně v tu chvíli mi zhaslo světlo v ložnici.
Tma.
Telefon mi vypadl z ruky.
Srdce mi bušilo, ale světlo se po chvíli samo rozsvítilo.
To byla náhoda… že?
Čtvrtá noc – konečně jsem to zvedl
Řekl jsem si, že to musí přestat.
Ve čtvrtou noc, když telefon zazvonil, jsem to zvedl okamžitě.
„Kdo je to?!“
A pak jsem to slyšel.
Druhý konec nebyl tichý jako předtím.
Někdo tam byl.
A začal mluvit.
Nejdřív jsem si myslel, že je to porucha. Hlas zněl povědomě…
A pak mi došlo proč.
Byl to můj hlas.
Dokonale stejný.
A řekl jen jednu větu:
„NEBER TO.“
Pak hovor skončil.
Začal jsem se bát
Od té chvíle už to nebyl jen podivný telefonát.
Začal jsem se cítit divně.
- Věci v mém bytě se přesouvaly.
- Ráno jsem se probouzel s pocitem, že jsem něco zapomněl.
- Když jsem se podíval do zrcadla, něco bylo špatně.
Nedokázal jsem to popsat… ale moje oči vypadaly jinak.
Jako kdyby se na mě někdo jiný díval skrz mé vlastní tělo.
Pátá noc – druhý já
Pátou noc jsem znovu zvedl telefon.
Nečekal jsem, až něco řekne.
„Kdo jsi?! Co chceš?!“ zařval jsem.
Hlas na druhé straně se tentokrát zasmál.
A řekl mi něco, co mě donutilo zblednout.
„Už jsi mě jednou vzal. A teď už se mě nezbavíš.“
Telefon vypadl z mé ruky.
A pak se ozvalo zaklepání na dveře.
Za dveřmi nikdo nebyl… ale přesto něco ano
Šel jsem ke dveřím s roztřesenýma rukama.
Pomalu jsem vzal za kliku.
A otevřel.
Nikdo tam nebyl.
Ale vzduch byl divně hustý.
Pak jsem se podíval dolů.
Na zemi ležel telefon.
Dokonale stejný jako můj.
Vzal jsem ho do ruky.
Rozsvítil jsem displej.
A na obrazovce bylo jediné číslo, na které šlo volat.
Moje vlastní číslo.
Poslední hovor
Nevím proč… ale vytočil jsem to.
Telefon mi zazvonil v ruce.
Zmáčkl jsem přijmout hovor.
A pak jsem uslyšel něco, co už nikdy nechci slyšet znovu.
Tichý, roztřesený hlas na druhé straně řekl:
„Pusť mě ven…“
A pak jsem si uvědomil něco strašného.
Ten hlas už nezněl jako já.
Zněl… jako někdo jiný.
Od té doby…
Už mi nikdo nevolá.
Ale někdy v noci, přesně ve 2:33, se můj telefon sám rozsvítí.
A na obrazovce se objeví krátká zpráva.
Vždycky stejná.
„Jsem pořád tady.“
