Článek
První dopis
Moje matka zemřela v lednu. Rychlá, nečekaná nemoc. Odloučila mě od jediné osoby, která mě vždycky podporovala a milovala.
Toho roku v září, na moje narozeniny, přišel první dopis.
Byl v bledě modré obálce s mým jménem napsaným jejím elegantním písmem.
Zarazila jsem se. S třesoucíma se rukama jsem rozlepila obálku.
Uvnitř byl jednoduchý vzkaz:
Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku. Miluju tě. Maminka.
Byl to šok. Slzy mi začaly téct po tváři, ale zároveň se mi v hlavě rojily otázky.
Jak je to možné? Kdo mi to poslal?
Řekla jsem si, že je to asi někdo z rodiny, kdo chtěl, abych měla pocit, že je máma stále se mnou. Možná to zařídila ještě před smrtí.
S tím jsem se uklidnila.
Na chvíli.
Další rok, další dopis
Další září. Další narozeniny.
A další dopis.
Stejná obálka. Stejné písmo. Tentokrát ale delší zpráva.
Vím, že ti chybím. Ale stále jsem s tebou. Sleduji tě. Vidím, jak rosteš, jak se měníš. A jsem na tebe hrdá.
Srdce mi bušilo.
Tohle už nebylo normální. Bylo to osobní. Příliš osobní.
Zavolala jsem tetě, jediné blízké příbuzné, která ještě žila. Přísahala, že o ničem neví.
Měla jsem chuť dopis spálit, zahodit ho a zapomenout. Ale nemohla jsem. Byl to její rukopis. Byla to její slova.
A já cítila, že v nich je něco víc.
Třetí dopis – a první strach
Třetí rok jsem se narozenin bála.
A dopis přišel znovu.
Ale tentokrát… už nebyl tak uklidňující.
Prosím, dávej si pozor. Blíží se něco, co nemůžeš ovlivnit. Buď silná.
Mráz mi přeběhl po zádech.
Co tím myslela?
Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, hledat nějaké znamení. Něco, co by mi mohlo dát odpověď.
Ale nic se nestalo.
Alespoň ne hned.
Čtvrtý dopis – a varování, které jsem nepochopila
Čtvrtý rok jsem už byla připravená.
Obálka přišla ve stejný den, stejným rukopisem.
Neotvírej dveře, když zazvoní po půlnoci.
Tentokrát už jsem se třásla po celém těle.
Nebylo to možné. Máma byla mrtvá. Mrtví neposílají dopisy.
Toho večera jsem seděla u stolu a koukala na hodiny.
23:55.
23:57.
23:59.
Půlnoc.
A pak… zazvonil zvonek.
Hrdlo se mi stáhlo. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ho slyšela v uších.
Seděla jsem nehybně.
Zvonek zazněl znovu.
A pak… ticho.
Ráno jsem otevřela dveře.
Na prahu ležela další bledě modrá obálka.
Nebyla v ní žádná zpráva. Jen fotka.
Fotka mé matky, jak stojí před mým domem.
Ale byl na ní dnešní datum.
Pátý dopis – poslední pravda?
Přišel letos.
Stála jsem nad obálkou a váhala, jestli ji vůbec otevřít.
Ale musela jsem to vědět.
Otevřela jsem ji a přečetla poslední vzkaz:
Musíš přijít na místo, kde všechno začalo. Tam najdeš odpovědi. Ale pospěš si. Už není moc času.
Vím, kam musím jít.
A vím, že se možná dozvím něco, co jsem nikdy nechtěla vědět.
Ale nemám na výběr.
Protože ať už je pravda jakákoliv… někdo mi ty dopisy stále posílá.
