Článek
Ale jednoho dne, během obyčejné cesty do obchodu, jsem narazila na něco, co změnilo všechno.
Sedla jsem si do auta, jako obvykle. Tomáš měl ten den schůzku, takže jsem si vzala jeho auto, abych zajela nakoupit. Sotva jsem si připoutala pás, všimla jsem si něčeho na podlaze u spolujezdce. Malý, elegantní váleček, zlatý obal se stříbrným proužkem. Rtěnka. A nebyla moje.
V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Nikdy jsem takový odstín nenosila, byla příliš rudá, příliš odvážná. Něco ve mně křičelo, že bych ji měla hned zahodit a dělat, že jsem ji nikdy neviděla. Ale nemohla jsem. Pomalu jsem ji zvedla a podívala se na značku. Byla drahá. Luxusní značka, kterou by si Tomáš sám určitě nekoupil.
Chvíli jsem tam jen tak seděla s tou rtěnkou v ruce, s tisíci myšlenkami, které mi vířily hlavou. Mohlo to být nevinné, mohla to být nějaká náhoda. Možná patřila jeho kolegyni, možná někomu, koho vezl. Ale v hloubi duše jsem věděla, že je to jen slabá výmluva, kterou se snažím sama sebe uklidnit.
Neřekla jsem nic. Zatím. Místo toho jsem si v klidu dojela nakoupit, jako by se nic nestalo. Ale v hlavě jsem měla plán.
Hra na trpělivost
Doma jsem rtěnku položila na poličku v koupelně, vedle svých věcí. Čekala jsem, jestli si jí Tomáš všimne. Čekala jsem na jeho reakci. A dočkala jsem se.
O dva dny později jsem ho přistihla, jak na ni zírá s kamenným výrazem. Trvalo jen pár vteřin, než si všiml, že stojím za ním. Otočil se ke mně a pokusil se o úsměv.
„Kde seshnala tuhle rtěnku?“ zeptal se s nuceným klidem.
„Já?“ odpověděla jsem nevinně. „Já ne. Našla jsem ji ve tvém autě.“
Viděla jsem, jak mu cukl sval na tváři. Bylo to tam. Ten krátký okamžik paniky, než se pokusil o smích.
„To je divné,“ řekl a pokrčil rameny. „Možná ji tam zapomněla některá kolegyně.“
„A která?“ zeptala jsem se přímo.
Zaváhal. A to byl moment, kdy jsem věděla, že se mi nevyplatí dál předstírat, že mu věřím.
Pravda, kterou jsem nečekala
Nechtěl se přiznat. Zkoušel to popírat, zlehčovat, smát se tomu, že jsem paranoidní. Ale já se nehodlala nechat odbýt. Chtěla jsem vědět, komu patří. A pak mi došlo, že jsem to celou dobu měla přímo před očima.
Byla to jeho kolegyně. Ta, o které mi často vyprávěl, jak je schopná, jak si rozumí, jak spolu dobře vycházejí. Ta, o které jsem nikdy neměla důvod pochybovat – až do toho dne.
Když jsem mu to řekla, sklopil hlavu.
„Je to složité,“ zamumlal.
„Ne, není,“ odpověděla jsem pevně. „Buď mi řekneš pravdu, nebo skončíme tady a teď.“
A tak to z něj konečně vypadlo. Přiznal, že mezi nimi něco bylo. Prý jen párkrát, prý to nic neznamenalo. Jenže pro mě to znamenalo všechno.
Jak jsem se rozhodla
Ten večer jsem si zabalila věci a odjela k rodičům. Nebyl žádný křik, žádná scéna. Jen hluboké zklamání a ticho mezi námi.
Nevím, jestli mě víc bolela ta nevěra, nebo fakt, že si myslel, že na to nepřijdu. Že mi může lhát do očí a já mu budu dál věřit.
Dnes už vím, že ta rtěnka byla darem v přestrojení. Protože mi ukázala pravdu, kterou bych jinak možná přehlížela ještě dlouho. A když se mě někdo zeptá, jak jsem zjistila, že mi byl nevěrný, vždycky se jen pousměju a odpovím:
„Našla jsem v autě rtěnku, která nebyla moje.“
